close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Řetězové čtení

1. dubna 2020 v 11:43 | Štaja |  Recenze
ŘETĚZOVÉ ČTENÍ

Současná situace není příznivá. Přestože leckdo má náhle času příliš mnoho, pro někoho je času příliš málo. Každý se snaží tuto dobu nějak překonat a pokud možno smysluplně využít, nehledě na to, že mnoho podniků bude bojovat o holé přežití. Je nutné se situaci postavit čelem a něco dělat.
Nakladatelství Argo ve spojením s knihkupectvím Kosmas uvedlo do provozu zajímavou internetovou akci pod názvem "Řetězové čtení".
Od pátku 27. 3. je možné každý den ve 20.00 sledovat na níže uvedených odkazech krátká videa, ve kterých předčítají autoři a překladatelé povídky a ukázky ze svých děl.
Postupně se k této iniciativě připojila i nakladatelství Academia, Dokořán, Fra, Host, Kant, Novela Bohemica, Paseka, Práh, Prostor a Torst.
Kde všude najdete tato videa?

Primární úložiště naleznete na Youtube Kosmasu: https://www.youtube.com/channel/UCHGn6olL4-yMuawtiYPAM0w
Zároveň je video zveřejněno na Instagramu Kosmasu a Arga: https://www.instagram.com/kosmas.cz/
Následují Facebooky Kosmas a Argo, které přebírají link z Youtubu:
Přestože některým z nás nezbývá než sedět doma (a do jisté míry je to zřejmě to nejlepší, co můžeme dělat), přesto můžeme podpořit nakladatele a autory alespoň tím, že budeme kupříkladu sledovat tyto příspěvky.
Neboť vždycky se dá něco dělat, ač to z pohledu nezávislého pozorovatele může vypadat jako válení se v křesle!
S pozdravem
Milan Štajer


 

Návrat Štajových spisů

20. března 2020 v 22:33 | Štaja |  Animace
Drazí přátelé, jsem zpět.
Dlouho jsem tu nebyl z jednoho prostého důvodu:
Nemějl jsem čas.
Díky svízelné situaci, ve které se momentálně ocitá Evropa, ho ale zase mám. A virtuálních sítí se to zatím nijak netklo. Ba naopak. Virtuální sítě jako by náhle dostávaly hlubší smysl.
Jak postupně můj blog uvadal, propadal jsem se hlouběji a hlouběji do tajů koníčku, který se stal mou posedlostí, a tím je animace. Podařilo se mi vytvořit určitý systém, podle kterého vedu na několika místech kroužky a kurzy animace pro děti.
Pro samé animování s dětmi jsem ale neměl čas natočit nic vlastního. Čas jsem si tedy udělal paradoxně zhruba před rokem na horách, kdy jsem si poranil koleno.
Trochu přeskakuji a pořád není jisté, k čemu směřuji.
Směřuji k tomu, že se mi podařilo natočit vlastní autorský film. Námětem byla moje vlastní mikropovídka a byl vytvořen ze starých jídelních lístků pomocí tužky, pera, nůžek a nějaké té zastaralé techniky.
Protože se velice rád chlubím, chtěl bych se pochlubit i vám.
Je to zde:

Tím budu dnes končit.
V záloze mám ještě jeden kus. Záleží ale na tom, jestli zaznamenám nějakou reakci. Jestli se Štajovy spisy ještě dokáží probudit.
Takže posílám pozdravení a mějte se všichni famfárově!
Štaja

Vyznání

10. února 2019 v 10:42 | Štaja |  Fotky
Drazí přátelé.
Svět kolem nás je plný zajímavých věcí. Když takhle zaběhnu do kabinky v obřím megamarketu, abych z toho shonu na chvilku vypadl a zařídil si nějaké ty nutné záležitosti, v krásné nové sterilní kabince objevím to, co můžete spatřit na obrázku níže.
Paní, co tu leští dlažky, bude jistě pohoršena a já jakožto zákazník bych mohl být také pohoršen.
Místo toho si představuji toho plachého chlapce, co se jmenuje "I", plánujícího dlouho svůj čin, nervózně se rozhlížejícího, když si kupuje popisovač na CD modré barvy (modrou vybírá cíleně, neboť jeho čin není jen tak ledajaký čin, je to předem dobře vymyšlená performance a modrá hraje zásadní roli), jak dlouho čeká, až bude moci pokud možno nepozorován vniknout do kabinky a dosáhnout toho, že... Že napíše na dávkovač toaletního papíru maličkým písmem své vyznání. Jen takovým droboučkým, maličkým písmem, aby to nikdo neviděl...
...Jenže v té sterilní kabince to vypadá, jako by použil minimálně malířskou štětku...
"Nepřehnal jsem to?" řekne si "I", je celý nervózní a chvíli tam stojí jako "Y", ale fixka je nesmazatelná, už to nejde opravit.
Opouští místo a předmět doličný velmi prohnaně hází do kolejí metra, když se nikdo nedívá.
Performance je dokonána.
Pro nás, kdo navštívíme toto místo, se bude jednat jen o vandalův bezmyšlenkovitý výlev.
Ale pro "I" se jednalo o čin, který se dá směle srovnat s prvním dotekem lidské nohy s povrchem Měsíce.
Je však otázkou, jestli se o jeho činu někdy dozví i M...

 


PF 2015

8. února 2019 v 9:54 | Štaja |  Animace
Drazí přátelé animace. Podívejte se na retro péefko z roku 2015.
Reflektuje i tehdejší události (ačkoliv nevím, jak to v té době bylo s talibanem).
Je to tady:
Toto se mi podařilo tenkrát natočit během dopoledne. Z čeho si myslíte, že je vyrobený ten stůl?
Zatím se opatrujte a pokračování příště!

Terapie chaosem

30. května 2017 v 22:07 | Štaja |  Recenze
Milan Petrák je autor, který před časem opustil svoji oblíbenou sci-fi a začal psát knihy, které nalezneme v knihkupectví v přihrádce s nápisem "Sociologie", případně "Naučná a odborná literatura". Nutno podotknout, že knihy "Skrytá autorita" i "Terapie chaosem" (které chci především věnovat těchto pár řádků) působí dojmem, že vymýšlet další šílené světy a zběsilé civilizace ve vzdáleném kosmu nadále postrádá smysl, neboť svět, ve kterém žijeme, je sám o sobě dosti šílený, a civilizace, se kterými přicházíme dnes a denně do kontaktu, jsou taktéž zběsilé dostatečně. Pokud začneme vnímat prostředí, ve kterém žijeme, a pokusíme se chodit s ušima nastraženýma a očima na stopkách, zjistíme, že naše bezprostřední okolí je samo o sobě tak fantastické, že před ním blednou i ty nejnesmyslnější lovecraftovské vize bytostí s chapadly místo obličejů, levitujících mezi paralelními světy. Stačí jen dloubnout do svrchní pokrývky, která halí vše do milosrdného jednobarevného potahu, který vyzařuje do všech stran informaci, že všechno je v pořádku, pod kontrolou a na věky neměnné a stabilní. Stačí si uvědomit, že nejen v našem životě, ale i v samotné existenci věcí, které nás obklopují, má sice své místo řád, ale na některých důležitých křižovatkách řídí provoz na první pohled nepříjemný dopravák, který má na uniformě napsáno "CHAOS".
Milan Petrák přichází s knihou, kdy postupně a polopaticky vysvětluje samotný fenomén chaosu. Na zajímavých, někdy trpkých a někdy úsměvných příkladech představuje, jak tento podivný jev dokázal ovlivnit myšlení lidí, ať už jednotlivců, nebo celých skupin, ba co víc, jakou roli může hrát chaos například v dějinách Země nebo celého kosmu.
Kniha se skládá ze třiceti krátkých kapitol, které svojí formou připomínají fejetony, dávající ale dohromady jeden souvislý celek. Popisuje osudy slavných osobností z kultury a historie, které si musely projít svým obdobím chaosu, aby si uvědomily, kde je jejich místo a teprve na základě nedobrých zkušeností mohly dosáhnout svých cílů. Vypráví o dávných katastrofách, které se odehrály na Zemi i ve vesmíru a přes Mandelbrotovu množinu a treorii fraktálů odhaluje svět a jeho dějiny, viděné zcela jinou optikou, než na jakou jsme zvyklí. Při tom nepřináší žádné epochální řešení, pouze konstatuje, srovnává, analyzuje, a to vše formou čtivou a zábavnou.
Protože k napsání této knihy autor přečetl a nastudoval množství zajímavých knih a materiálů, leckdy pro laika balancujících na hranici čitelnosti, můžeme Terapii chaosem použít i coby vodítko k tomu, po jakých titulech se v knihkupectvích, případně ve virtuálním prostoru, poohlédnout.
Závěr?
Kdyby nevyhynuli dinosauři, patrně by tu nezůstalo místo pro nás. Bylo to dobře nebo špatně? Má smysl zaujímat k takovýmto událostem nějaký postoj? Všechno není v našich rukou. Ani nemůže být. Situace se vždycky může vyvinout jiným směrem, než předpokládáme. Nemusí to ovšem přinášet vždycky jen negativní následky.
Přečtěte si Terapii chaosem a uvažte sami!
Milan Petrák: Terapie chaosem. Grafická úprava: Jan d´Nan. Dybbuk, Praha, 2016. 301 s. 249 Kč.
Hodnocení: *****

Milan Štajer

Animatějův blog

12. ledna 2016 v 23:00 | Štaja |  Animace
Hola hola!
Právě jsem vytvořil dceřiný blog, kde bude molžné sledovat aktivity dětí z kroužku animace "Animatěj".
Naleznete ho zde:
http://animatej.blog.cz/
Zatím je tam jen úvodníček, ale brzy začnu doplňovat materiálem!!!
Dobrou noc!

Podzimní video

17. listopadu 2015 v 11:35 | Štaja |  Animace
Hola hola!
Pohledte na poslední výsledek víkendové Expresní Animatějovy dílny zde:


Toto video vytvořily čtyři děti za tři hodiny, včetně střihu a titulků (proto ty překlepy a chyby). Dospělí tentokrát zasahovali minimálně.
Budu - li mít čas, sestřihám ještě jednu verzi.

Čarodějnické video

30. dubna 2015 v 22:34 | Štaja |  Animace
Čarodějnice jsou opět mezi námi. K aktuálnímu tématu jsme 25. 4. s dětmi v rámci Animatějovy expresní dílny natočili níže přiloženou koláž.
Dámy, nenechte se upálit!

Podzimní sklizeň 2014

23. dubna 2015 v 23:59 | Štaja |  Animace
Podzimní sklizeň

Rok se s rokem sešel a Plzeň opět ožila festivalem plným fantazie a neuvěřitelných nápadů. Od soboty 15.11. do 17.11. proběhla v Měšťanské besedě národní soutěžní přehlídka animovaných filmů dětí a mládeže "Podzimní sklizeň" v rámci projektu Animánie. Letošním tématem byla hudba na filmovém plátně.

Všechny cesty vedou do hostelu

Oproti minulému roku, kdy jsem v tomto prostředí strávil jeden den jako nezávislý pozorovatel, jsem letos cestoval do Plzně jakožto doprovod soutěžícího. Tím soutěžícím byl můj synek. Organizátoři nám zajistili i ubytování, a tak jsem přibral k této události i manželku a dceru, neboť nejen Podzimní sklizeň, ale i samotná Plzeň je místo, které zaslouží pozornost.
Cestu jsem si tentokráte dobře naplánoval a naučil se ji nazpaměť, neboť jsem měl v plánu v sobotu ráno zaparkovat přímo před zarezervovaným hostelem. Vše by proběhlo v pořádku, kdyby mi ženuška v jednom místě neporadila. Odbočil jsem a byl jsem ztracen. Proboha, proč jen musím všude bloudit! Ocitli jsme se v podivné neznámé čtvrti, kterou jsme několikráte prokroužili, než jsem objevil záchytný bod, kterým bylo ono temné podzemní parkoviště, které se mi připletlo do cesty i před rokem a zachránilo mi tím možná i život, neboť můj srdeční sval má jistě také své limity.
Když jsem rodinu vyhnal na vzduch a lokalizoval se, zjistil jsem, že hledaný hostel leží za mostem na druhé straně řeky.
Všechny cesty vedou do hostelu.

Otočená mapa
Přešli jsme most a objevili hostel. "Vidíte, já se nikdy neztratím," naznačoval jistě můj obličej, když jsem podle mapy vedl sebejistě rodinku k Měšťanské besedě.
Proč jen mi nikdo neřekl, že mám mapu vzhůru nohama… Jak těžko se mi vysvětlovalo, že jsme šli takovou dobu někam úplně jinam… Probůh, ten můj orientační nesmysl!
Když jsme vstoupili do Měšťanské besedy, projekce prvního soutěžního bloku právě začínala. V improvozované recepci jsme se zahlásili přímo u paní Evy Králové, se kterou jsme již předem vedli internetovou konverzaci. Obdrželi jsme materiály a informace.
V sále, kde se nacházel tento pultík, bylo možné zakoupit rozličné dárkové předměty, byla zde i dílnička, kde bylo možné si vyrobit smaltovaný šperk, další dílnička, kde bylo možné si pro zněnu vytvořit vlastní "placku", počítačová herna s prezentací Malého Alenáše, a také obří trpaslík. Letmo jsem pomyslel, co tu ten trpoš asi dělá a přihlásil synka do workshopu "Experimentální animace", posadil manželku a děti do kina a šel zjistit, kde, co a jak.
První blok patřil tvůrcům v kategorii "MIDI", tedy ve věku od 14 do 18 let a skládal se částečně z filmů dělaných technikou stop motion a částečně z filmů vyrobených na počítači ve 2D a 3D. Objevil se zde zajímavý film o pečivu, bojujícím o prominentní místo na vrcholu etažérky, depresivní výpověď o sudetech, ale také anekdoty, mířící tu do oblasti SCI-FI (Holubnátor), nebo naopak do našeho světa (Grrrr). Dvanáctiminutový "Malý příběh" Vojtěcha Tomase, vytvořený v programu Blender, předvedl dokonalou harmonii obrazu a hudby. A snad proto, že "Kolotoč" Veroniky Říhové nabídl atmosféru osamění a smutku, vyhrál toto kolo u mých dětí "Smolař" Adély Štaudové, neboť jsme se u něj všichni pěkně zasmáli.
Po projekci jsem vytáhl syna o patro výše a infiltrovali jsme workshop Lenky Žalmanové "Experimentální animace". Paní Lenka měla připraveny dvě animovací stanice, které hbitě rozšířila ještě o jednu další, a poskytla nám možnost vyzkoušet si abstraktní animaci, vytvořenou z různobarevných kamínků a písků. Taktéž jsme si mohli vyzkoušet animaci na podsvícené desce.
Dámská polovina naší výpravy zatím objevovala taje města Plzně, abychom se po skončení workshopu mohli sejít při příjemném obídku v pizzerii, jejíž jméno si nepamatuji, nicméně nás oslovila zejména velice příjemnou a nadstandardně dobrou obsluhou.
Poté jsme (již vcelku bez potíží) dobloudili k hostelu River, kde jsme se ubytovali, načež jsem běžěl přes most pro náš vůz, abych šikovně přeparkoval. Zde jsem narazil na jediný problém, a pokud si dobře vzpomínám, bojoval jsem s tímto neduhem i při mé předchozí návštěvě. Nemohl jsem najít vchod do podzemních garáží. V jednom místě jsem tiše obešel tvrdě spící skupinku bezdomovců (nechtěl jsem je budit), ale nakonec jsem kolem nich musel proběhnout ještě minimálně dvakrát (myslím, že se mi jeden z nich tiše smál, ale možná na mě jen kašlal). Nakonec jsem dovnitř vnikl jakýmsi V.I.P. vchodem, u kterého byl takový bzučák, který přivolal hlídače, který mi otevřel. Kupodivu jsem objevil správný výjezd a podařilo se mi přeparkovat k hostelu.
Po odpočinku jsme se opět přesunuli do dějiště Podzimní sklizně a shlédli odpolední blok v kategorii "MAXI" (19-26 let). Zde nás zaujal zejména "Jindřich", a to nejen díky zajímavému technickému provedení, ale také díky obzvláště vtipnému scénáři, a "Pee time", anekdota o dvou mluvících psech. V této kategorii se objevila barvitá kombinace rozličných technik a námětů.

Jiří Trnka zachraňuje svět

Následovala pauza, při které jsme objevili funkci dříve zmíněného obřího trpaslíka. Nebyl to totož obyčejný trpaslík, ale to Trpaskop. Když jste nahlédli do jeho hlavy, mohli jste sledovat trpaslíkův sen přímo jeho očima a dokonce slyšet i to, co takový trpaslík ve snu slyší.
V 19.00 proběhlo slavnostní zahájení. Slova se chopili ředitel festivalu |Jan Příhoda a paní Martina Voráčková, hlavní koordinátora festivalu, byli představeni i ostatní členové organizačního týmu, sponzoři, ceny a bylo nastíněno, jak bude celá soutěž vypadat. Objevila se zde myšlenka, že v případě Podzimní sklizně je samotné soupeření v žebříčku až za samotnou přehlídkou mladé animátorské tvorby a především pak tou možností se s podobně smýšlejícími tvůrci setkat tváří v tvář a vyměnit si s nimi své nápady a zkušenosti. Poté nastalo představení skupiny Rantand.
Počáteční, dle mého názoru minimálně nekonečné staccato, odehrané na triangly, naznačilo, že zdi bájného Jericha nemusely být nutně zbořeny trumpetami. Mé drahé ratolesti skončily se zacpanýma ušima pod sedačkami kina. To, co následovalo, připomínalo výjev ze snových vizí filmů Davida Lynche. Podprahový, táhlý zvuk smyčce, velmi, velmi pomalu přejíždějícího přes struny basy, doplnily další nástroje, vydávající taktéž podivné táhlé zvuky, které jako by mozek normálního smrtelníka pomaloučku krájely na plátky, jako by se celý svět nějakým nedopatřením zasekl a zpomalil, jako by okénka filmu, který žijeme, nějaký vtipálek zhutněl, prohnal jakýmsi zvláštním filtrem a navzdory naší uspěchané době až staticky zpomalil a změnil v nekonečný hluboký mručivý zvuk.
Nakonec všichni přítomní přežili a přestože mí drazí potomci prosili, jestli už by nebylo lepší jít někam jinam, do pomyslné promítačky byla navinuta pomyslná cívka s filmem Árie prérie od Jiřího Trnky, který mým dětem velice zpravil náladu, vykouzlil na rtu úsměv a dal jim jasně najevo, že se svět opět vrátil do normálního tempa a vyšších stupnic.
Po sklence vína a symbolickém přípitku všech zúčastněných na počest započetí festivalu doklopýtali jsme s kratičkým zaskočením do Žabky (do Žabky se skáče, jinak by to nebyla Žabka) zpět do hostelu. Padli jsme a spali, zmoženi dnem plným zážitků.

Sobota
O desáté hodině druhého dne jsme se synem absolvovali další workshop, tentokráte vedený Janou Laubovou. Tématem byla "Hudba a obaz". Cílem tohoto setkání bylo seznámení s rozličnými zajímavými bubínky a perkusemi a následné zaznamenání zvuku, sloužícího coby hudební podklad filmům, vytvořeným o den dříve z písku a kamínků v rámci workshopu Lenky Žalmanové. Můj syn byl z nějakého důvodu neustále mimo rytmus, nicméně nakonec se podařilo natočit něco velmi zajímavého (což jsem ale dostal možnost zhodnotit až po Vánocích).
Zhlédli jsme ještě několik projekčních bloků, načež se zbytek mojí rodiny odebral na náměstí, prozkoumat Muzeum loutek. Děti jsou neposedové a udržet je celý den v kině nepovažuji za reálné. Přehlídka filmů byla opět pestrá. Vystřídalo se nepřeberné množství rozličných originálních technik a nepřeberné množství originálních nápadů. Vzpomenu si například na Týden lesních proměn, vytvořený kolektivem autorů 1. ročníku multimediální tvorby, kde se dovedně prolínali živí herci s animovanými strašidly, nebo na film "Pomstička" o tom, jak příroda nemilosrdně zlikviduje nevhodně se chovajícího návštěvníka lesa. Posléze jsme se sešli na náměstí v jedné nejmenované restauraci, kde jsem si objednal špagety aglio olio, o kterých mohu směle prohlásit, že jsem je pochopil daleko méně, než představení skupiny Rantand předchozího večera.
Dozvěděl jsem se, že Muzeum loutek děti doslova pohltilo. Je interaktivní, zábavné, zajímavé… A mají tam i dobrou kávu a štrúdl.
Poté, co jsme shlédli odpolední filmový blok, kde jsme měli své želízko v ohni, a zúčastnili se i posezení s porotou, rodina opět vyrazila do víru pivoměsta. Odpolední představení Petra Nikla jsem si tedy užil sám.

Niklova bizarshow

Nejsem si jist, jestli by představení Petra Nikla poslalo děti pod sedačky, jak se to den předem podařilo skupině Rantand. Byl jsem rád, že nemusím poslouchat nejapné poznámky svých ratolestí a užil jsem si Niklův bizarní výstup do sytosti.
Zajímavé bylo už jen podivné pódium, poskládané z roztodivných stojanů, klecí, kusů nábytku, nepochopitelně vpletených předmětů, mikrofonů, žároviček a různého na první pohled nesouvisejícího harampádí. Když zhasla všechna světla a do temnoty "přijel" podivně osvícený obličej, který několikrát zakroužil okolo improvizovaného pódia, chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že Petr Nikl přijel na koloběžce, osvícený pouze čelovkou.
Následovalo představení, kdy autor rozehrál všechny připravené věci, zazpíval i několik svých podivných (nonsensových) písní a vypustil do publika šváby.
Teď si říkáte, cože to vypustil do publika? Také jsem dlouho nechápal, co to mezi diváky koluje.
Když ke mně švábi doputovali, zůstal jsem civět. Kovová tělíčka s drátěnýma nožičkama pobíhala s tichý bzučením po bláně malého bubínku, strkala do sebe, měnila směr… Cosi uvnitř těch cínových válečků rozechvívalo drátěné nožičky, které rozechvívaly blánu bubínku, přičemž toto chvění uvádělo kovové švábíky v život.
Nemůžu tvrdit, že jsem bizarshow (tak jsem si to sám nazval) Petra Nikla pochopil. Nicméně obdivuji člověka, který dokáže vymyslet tolik šíleností najednou a nebojí se sestavit z nich představení, ve kterém sám účinkuje. Napadlo by vás hrát na gumovou pískací opičku, při tom mít na hlavě zrzavou paruku, na očích rozpůlené pingpongové míčky a to vše doprovázet rytmickým kopáním do čehosi, přičemž stihnete ještě okolo sebe točit žárovkou na kabelu, což vytváří na zdech podivné tančící stíny? Petr Nikl mi uvízl v paměti jako nevyzpytatelný vulkán, nad kterým se nevznáší oblak popela a jisker, ale oblak stvořený z neskutečných nápadů, neskutečných obrazů a neskutečných zvuků.
Místo projekce filmu "Kdopak by se vlka bál" Marii Svobodové jsem šel vyhledat a uložit na kutě rodinu.

Zvony

V pondělí dopoledne bylo možné sledovat projekci krátkých filmů Marii Procházkové z cyklu "Děti kreslí písničky". Projekci doplnila autorka vlastním komentářem.
Následovalo předávání cen a pozvánka na příští ročník.
Ceny byly tentokrát velice zajímavé. Autorka použila kusy dřeva, které posbírala na pobřeží v Norsku a skombinovala je s vysloužilými díly hudebních nástrojů. Spojila tak myšlenku, že dřevo, vyplavené mořem, mělo kdysi nějakou funkci, ale přestože ji dávno ztratilo, pořád v sobě nese onu dávnou vzpomínku, podobně jako části hudebních nástrojů, které v sobě stále nosí hudební minulost. Autorka těmto nepotřebným věcem opět vdechla život.
Když jsme opustili Měšťanskou besedu, nachomýtli jsme se ke slavnostnímu svěcení zvonů, které se po dlouhé době opět vracejí na věž kostela Svatého Bartoloměje. Plzeň žila přípravami na akci "Evropské hlavní město kultury".
Odcházeli jsme s pocitem, že jsme zažili něco velice zajímavého. Podzimní sklizeň je místem v časoprostoru, které doslova přetéká náměty a nápady. Je místem, kde se setkávají tvůrčí lidé a kde můžete vidět a prožít spoustu neuvěřitelných věcí. Je potvrzením toho, že je možné vytvořit z ničeho něco. A je i důkazem toho, že animovaná tvorba má u nás svoji tradici a že tato tradice úspěšně pokračuje dál.
Dobrá tedy.
Na viděnou za rok!

Milan Štajer

Animatěj 8

3. prosince 2014 v 11:52 | Štaja |  Animace
Hola hola.
Další Animatějovský "trajler" je dušičkový.




Točil jsem to se synkem, který si nadaboval Holze a nakonec i Žaluďáka.

Dále pracuji na zdokonalení efektu "Létající postava".

Posílám pozdravy!

Kam dál