Animatějův blog

12. ledna 2016 v 23:00 | Štaja |  Animace
Hola hola!
Právě jsem vytvořil dceřiný blog, kde bude molžné sledovat aktivity dětí z kroužku animace "Animatěj".
Naleznete ho zde:
http://animatej.blog.cz/
Zatím je tam jen úvodníček, ale brzy začnu doplňovat materiálem!!!
Dobrou noc!
 

Podzimní video

17. listopadu 2015 v 11:35 | Štaja |  Animace
Hola hola!
Pohledte na poslední výsledek víkendové Expresní Animatějovy dílny zde:


Toto video vytvořily čtyři děti za tři hodiny, včetně střihu a titulků (proto ty překlepy a chyby). Dospělí tentokrát zasahovali minimálně.
Budu - li mít čas, sestřihám ještě jednu verzi.

Čarodějnické video

30. dubna 2015 v 22:34 | Štaja |  Animace

Čarodějnice jsou opět mezi námi. K aktuálnímu tématu jsme 25. 4. s dětmi v rámci Animatějovy expresní dílny natočili níže přiloženou koláž.
Dámy, nenechte se upálit!
 


Podzimní sklizeň 2014

23. dubna 2015 v 23:59 | Štaja |  Animace
Podzimní sklizeň

Rok se s rokem sešel a Plzeň opět ožila festivalem plným fantazie a neuvěřitelných nápadů. Od soboty 15.11. do 17.11. proběhla v Měšťanské besedě národní soutěžní přehlídka animovaných filmů dětí a mládeže "Podzimní sklizeň" v rámci projektu Animánie. Letošním tématem byla hudba na filmovém plátně.

Všechny cesty vedou do hostelu

Oproti minulému roku, kdy jsem v tomto prostředí strávil jeden den jako nezávislý pozorovatel, jsem letos cestoval do Plzně jakožto doprovod soutěžícího. Tím soutěžícím byl můj synek. Organizátoři nám zajistili i ubytování, a tak jsem přibral k této události i manželku a dceru, neboť nejen Podzimní sklizeň, ale i samotná Plzeň je místo, které zaslouží pozornost.
Cestu jsem si tentokráte dobře naplánoval a naučil se ji nazpaměť, neboť jsem měl v plánu v sobotu ráno zaparkovat přímo před zarezervovaným hostelem. Vše by proběhlo v pořádku, kdyby mi ženuška v jednom místě neporadila. Odbočil jsem a byl jsem ztracen. Proboha, proč jen musím všude bloudit! Ocitli jsme se v podivné neznámé čtvrti, kterou jsme několikráte prokroužili, než jsem objevil záchytný bod, kterým bylo ono temné podzemní parkoviště, které se mi připletlo do cesty i před rokem a zachránilo mi tím možná i život, neboť můj srdeční sval má jistě také své limity.
Když jsem rodinu vyhnal na vzduch a lokalizoval se, zjistil jsem, že hledaný hostel leží za mostem na druhé straně řeky.
Všechny cesty vedou do hostelu.

Otočená mapa
Přešli jsme most a objevili hostel. "Vidíte, já se nikdy neztratím," naznačoval jistě můj obličej, když jsem podle mapy vedl sebejistě rodinku k Měšťanské besedě.
Proč jen mi nikdo neřekl, že mám mapu vzhůru nohama… Jak těžko se mi vysvětlovalo, že jsme šli takovou dobu někam úplně jinam… Probůh, ten můj orientační nesmysl!
Když jsme vstoupili do Měšťanské besedy, projekce prvního soutěžního bloku právě začínala. V improvozované recepci jsme se zahlásili přímo u paní Evy Králové, se kterou jsme již předem vedli internetovou konverzaci. Obdrželi jsme materiály a informace.
V sále, kde se nacházel tento pultík, bylo možné zakoupit rozličné dárkové předměty, byla zde i dílnička, kde bylo možné si vyrobit smaltovaný šperk, další dílnička, kde bylo možné si pro zněnu vytvořit vlastní "placku", počítačová herna s prezentací Malého Alenáše, a také obří trpaslík. Letmo jsem pomyslel, co tu ten trpoš asi dělá a přihlásil synka do workshopu "Experimentální animace", posadil manželku a děti do kina a šel zjistit, kde, co a jak.
První blok patřil tvůrcům v kategorii "MIDI", tedy ve věku od 14 do 18 let a skládal se částečně z filmů dělaných technikou stop motion a částečně z filmů vyrobených na počítači ve 2D a 3D. Objevil se zde zajímavý film o pečivu, bojujícím o prominentní místo na vrcholu etažérky, depresivní výpověď o sudetech, ale také anekdoty, mířící tu do oblasti SCI-FI (Holubnátor), nebo naopak do našeho světa (Grrrr). Dvanáctiminutový "Malý příběh" Vojtěcha Tomase, vytvořený v programu Blender, předvedl dokonalou harmonii obrazu a hudby. A snad proto, že "Kolotoč" Veroniky Říhové nabídl atmosféru osamění a smutku, vyhrál toto kolo u mých dětí "Smolař" Adély Štaudové, neboť jsme se u něj všichni pěkně zasmáli.
Po projekci jsem vytáhl syna o patro výše a infiltrovali jsme workshop Lenky Žalmanové "Experimentální animace". Paní Lenka měla připraveny dvě animovací stanice, které hbitě rozšířila ještě o jednu další, a poskytla nám možnost vyzkoušet si abstraktní animaci, vytvořenou z různobarevných kamínků a písků. Taktéž jsme si mohli vyzkoušet animaci na podsvícené desce.
Dámská polovina naší výpravy zatím objevovala taje města Plzně, abychom se po skončení workshopu mohli sejít při příjemném obídku v pizzerii, jejíž jméno si nepamatuji, nicméně nás oslovila zejména velice příjemnou a nadstandardně dobrou obsluhou.
Poté jsme (již vcelku bez potíží) dobloudili k hostelu River, kde jsme se ubytovali, načež jsem běžěl přes most pro náš vůz, abych šikovně přeparkoval. Zde jsem narazil na jediný problém, a pokud si dobře vzpomínám, bojoval jsem s tímto neduhem i při mé předchozí návštěvě. Nemohl jsem najít vchod do podzemních garáží. V jednom místě jsem tiše obešel tvrdě spící skupinku bezdomovců (nechtěl jsem je budit), ale nakonec jsem kolem nich musel proběhnout ještě minimálně dvakrát (myslím, že se mi jeden z nich tiše smál, ale možná na mě jen kašlal). Nakonec jsem dovnitř vnikl jakýmsi V.I.P. vchodem, u kterého byl takový bzučák, který přivolal hlídače, který mi otevřel. Kupodivu jsem objevil správný výjezd a podařilo se mi přeparkovat k hostelu.
Po odpočinku jsme se opět přesunuli do dějiště Podzimní sklizně a shlédli odpolední blok v kategorii "MAXI" (19-26 let). Zde nás zaujal zejména "Jindřich", a to nejen díky zajímavému technickému provedení, ale také díky obzvláště vtipnému scénáři, a "Pee time", anekdota o dvou mluvících psech. V této kategorii se objevila barvitá kombinace rozličných technik a námětů.

Jiří Trnka zachraňuje svět

Následovala pauza, při které jsme objevili funkci dříve zmíněného obřího trpaslíka. Nebyl to totož obyčejný trpaslík, ale to Trpaskop. Když jste nahlédli do jeho hlavy, mohli jste sledovat trpaslíkův sen přímo jeho očima a dokonce slyšet i to, co takový trpaslík ve snu slyší.
V 19.00 proběhlo slavnostní zahájení. Slova se chopili ředitel festivalu |Jan Příhoda a paní Martina Voráčková, hlavní koordinátora festivalu, byli představeni i ostatní členové organizačního týmu, sponzoři, ceny a bylo nastíněno, jak bude celá soutěž vypadat. Objevila se zde myšlenka, že v případě Podzimní sklizně je samotné soupeření v žebříčku až za samotnou přehlídkou mladé animátorské tvorby a především pak tou možností se s podobně smýšlejícími tvůrci setkat tváří v tvář a vyměnit si s nimi své nápady a zkušenosti. Poté nastalo představení skupiny Rantand.
Počáteční, dle mého názoru minimálně nekonečné staccato, odehrané na triangly, naznačilo, že zdi bájného Jericha nemusely být nutně zbořeny trumpetami. Mé drahé ratolesti skončily se zacpanýma ušima pod sedačkami kina. To, co následovalo, připomínalo výjev ze snových vizí filmů Davida Lynche. Podprahový, táhlý zvuk smyčce, velmi, velmi pomalu přejíždějícího přes struny basy, doplnily další nástroje, vydávající taktéž podivné táhlé zvuky, které jako by mozek normálního smrtelníka pomaloučku krájely na plátky, jako by se celý svět nějakým nedopatřením zasekl a zpomalil, jako by okénka filmu, který žijeme, nějaký vtipálek zhutněl, prohnal jakýmsi zvláštním filtrem a navzdory naší uspěchané době až staticky zpomalil a změnil v nekonečný hluboký mručivý zvuk.
Nakonec všichni přítomní přežili a přestože mí drazí potomci prosili, jestli už by nebylo lepší jít někam jinam, do pomyslné promítačky byla navinuta pomyslná cívka s filmem Árie prérie od Jiřího Trnky, který mým dětem velice zpravil náladu, vykouzlil na rtu úsměv a dal jim jasně najevo, že se svět opět vrátil do normálního tempa a vyšších stupnic.
Po sklence vína a symbolickém přípitku všech zúčastněných na počest započetí festivalu doklopýtali jsme s kratičkým zaskočením do Žabky (do Žabky se skáče, jinak by to nebyla Žabka) zpět do hostelu. Padli jsme a spali, zmoženi dnem plným zážitků.

Sobota
O desáté hodině druhého dne jsme se synem absolvovali další workshop, tentokráte vedený Janou Laubovou. Tématem byla "Hudba a obaz". Cílem tohoto setkání bylo seznámení s rozličnými zajímavými bubínky a perkusemi a následné zaznamenání zvuku, sloužícího coby hudební podklad filmům, vytvořeným o den dříve z písku a kamínků v rámci workshopu Lenky Žalmanové. Můj syn byl z nějakého důvodu neustále mimo rytmus, nicméně nakonec se podařilo natočit něco velmi zajímavého (což jsem ale dostal možnost zhodnotit až po Vánocích).
Zhlédli jsme ještě několik projekčních bloků, načež se zbytek mojí rodiny odebral na náměstí, prozkoumat Muzeum loutek. Děti jsou neposedové a udržet je celý den v kině nepovažuji za reálné. Přehlídka filmů byla opět pestrá. Vystřídalo se nepřeberné množství rozličných originálních technik a nepřeberné množství originálních nápadů. Vzpomenu si například na Týden lesních proměn, vytvořený kolektivem autorů 1. ročníku multimediální tvorby, kde se dovedně prolínali živí herci s animovanými strašidly, nebo na film "Pomstička" o tom, jak příroda nemilosrdně zlikviduje nevhodně se chovajícího návštěvníka lesa. Posléze jsme se sešli na náměstí v jedné nejmenované restauraci, kde jsem si objednal špagety aglio olio, o kterých mohu směle prohlásit, že jsem je pochopil daleko méně, než představení skupiny Rantand předchozího večera.
Dozvěděl jsem se, že Muzeum loutek děti doslova pohltilo. Je interaktivní, zábavné, zajímavé… A mají tam i dobrou kávu a štrúdl.
Poté, co jsme shlédli odpolední filmový blok, kde jsme měli své želízko v ohni, a zúčastnili se i posezení s porotou, rodina opět vyrazila do víru pivoměsta. Odpolední představení Petra Nikla jsem si tedy užil sám.

Niklova bizarshow

Nejsem si jist, jestli by představení Petra Nikla poslalo děti pod sedačky, jak se to den předem podařilo skupině Rantand. Byl jsem rád, že nemusím poslouchat nejapné poznámky svých ratolestí a užil jsem si Niklův bizarní výstup do sytosti.
Zajímavé bylo už jen podivné pódium, poskládané z roztodivných stojanů, klecí, kusů nábytku, nepochopitelně vpletených předmětů, mikrofonů, žároviček a různého na první pohled nesouvisejícího harampádí. Když zhasla všechna světla a do temnoty "přijel" podivně osvícený obličej, který několikrát zakroužil okolo improvizovaného pódia, chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že Petr Nikl přijel na koloběžce, osvícený pouze čelovkou.
Následovalo představení, kdy autor rozehrál všechny připravené věci, zazpíval i několik svých podivných (nonsensových) písní a vypustil do publika šváby.
Teď si říkáte, cože to vypustil do publika? Také jsem dlouho nechápal, co to mezi diváky koluje.
Když ke mně švábi doputovali, zůstal jsem civět. Kovová tělíčka s drátěnýma nožičkama pobíhala s tichý bzučením po bláně malého bubínku, strkala do sebe, měnila směr… Cosi uvnitř těch cínových válečků rozechvívalo drátěné nožičky, které rozechvívaly blánu bubínku, přičemž toto chvění uvádělo kovové švábíky v život.
Nemůžu tvrdit, že jsem bizarshow (tak jsem si to sám nazval) Petra Nikla pochopil. Nicméně obdivuji člověka, který dokáže vymyslet tolik šíleností najednou a nebojí se sestavit z nich představení, ve kterém sám účinkuje. Napadlo by vás hrát na gumovou pískací opičku, při tom mít na hlavě zrzavou paruku, na očích rozpůlené pingpongové míčky a to vše doprovázet rytmickým kopáním do čehosi, přičemž stihnete ještě okolo sebe točit žárovkou na kabelu, což vytváří na zdech podivné tančící stíny? Petr Nikl mi uvízl v paměti jako nevyzpytatelný vulkán, nad kterým se nevznáší oblak popela a jisker, ale oblak stvořený z neskutečných nápadů, neskutečných obrazů a neskutečných zvuků.
Místo projekce filmu "Kdopak by se vlka bál" Marii Svobodové jsem šel vyhledat a uložit na kutě rodinu.

Zvony

V pondělí dopoledne bylo možné sledovat projekci krátkých filmů Marii Procházkové z cyklu "Děti kreslí písničky". Projekci doplnila autorka vlastním komentářem.
Následovalo předávání cen a pozvánka na příští ročník.
Ceny byly tentokrát velice zajímavé. Autorka použila kusy dřeva, které posbírala na pobřeží v Norsku a skombinovala je s vysloužilými díly hudebních nástrojů. Spojila tak myšlenku, že dřevo, vyplavené mořem, mělo kdysi nějakou funkci, ale přestože ji dávno ztratilo, pořád v sobě nese onu dávnou vzpomínku, podobně jako části hudebních nástrojů, které v sobě stále nosí hudební minulost. Autorka těmto nepotřebným věcem opět vdechla život.
Když jsme opustili Měšťanskou besedu, nachomýtli jsme se ke slavnostnímu svěcení zvonů, které se po dlouhé době opět vracejí na věž kostela Svatého Bartoloměje. Plzeň žila přípravami na akci "Evropské hlavní město kultury".
Odcházeli jsme s pocitem, že jsme zažili něco velice zajímavého. Podzimní sklizeň je místem v časoprostoru, které doslova přetéká náměty a nápady. Je místem, kde se setkávají tvůrčí lidé a kde můžete vidět a prožít spoustu neuvěřitelných věcí. Je potvrzením toho, že je možné vytvořit z ničeho něco. A je i důkazem toho, že animovaná tvorba má u nás svoji tradici a že tato tradice úspěšně pokračuje dál.
Dobrá tedy.
Na viděnou za rok!

Milan Štajer

Animatěj 8

3. prosince 2014 v 11:52 | Štaja |  Animace
Hola hola.
Další Animatějovský "trajler" je dušičkový.




Točil jsem to se synkem, který si nadaboval Holze a nakonec i Žaluďáka.

Dále pracuji na zdokonalení efektu "Létající postava".

Posílám pozdravy!

Animatěj 8

27. listopadu 2014 v 0:10 | Štaja |  Animace
Hola hola!
Další upoutávka na další hodinu s Animatějem.
Vznikla v časové tísni, což ovšem velmi dobře nahrálo novému experimentu, kterým je tentokrát pohyb nikoliv figurkou, ale celou kamerou a následné doplnění dramatickými ruchy.
Děti to tentokrát moc neskously a jedno se i bálo.
Nazval jsem to pracovně "Thriller".
Zde to je!


...To je celé.
Tak zase někdy!

Animatěj 7

13. listopadu 2014 v 21:56 | Štaja |  Animace
Hola hola!
Animatěj 7 odhaluje postavičku mimozemšťana, potažmo emzáka.
Situaci zachraňuje Superholzman.


Superholzman

4. listopadu 2014 v 23:19 | Štaja |  Animace
V šestém pokračování Animatěje vstupuje na scénu Superholzman.
jedná se o revoluční figurku s dostatečnou stabilitou a pohyblivými klouby. Vizáž se prozatím příliš nepovedla a vznikl Superholzman.

Vše můžete sledovati zde:


Holzmanovi při prvním natáčení upadlo levé ucho a brýle a následovala čapka. Musel být proto zpevněn tavnou pistolí.

Animatěj 5 - Kulisy

4. listopadu 2014 v 11:14 | Štaja |  Animace
Hola hola!
Poslyšte znělku další lekce Čarování s Animatějem!
Tato hodina byla věnována výrobě kulis k následně vznikajícímu filmu. Vyráběli jsme baráčky z krabic od bot, ale také létající talíř z plastových tácků. To vše ale uvidíte až jindy.
Zde přichází kapitola "Kulisák nemá dnes odpoledne čas".


Kráva je práce mých dětí a zřejmě to neměla být kráva.
Nicméně jsem jí tu roli přidělil.

Tak zase někdy!

Podmořská bitva

3. listopadu 2014 v 14:26 | Štaja |  Animace
Hola hola!
Vítejte u dalšího experimentu s pracovním názvem "Živý obraz podmořské krajiny", který jsme spáchali ve spolupráci se sdružením "Opři se" v dětském domově v Krnsku.
Děti si namalovaly všemožné obrázky na téma "Podmořská krajina". Kluci si samozřejmě vyrobili důmyslné bojové ponorky, torpéda a podobně. Obraz podmořské krajiny se tedy změnil v obraz podmořské bitvy.
V živém obraze se toho děje tolik najednou, že nestihnete vše sledovat. Zásadním tématem je ovšem nepozorný potapěč, který nedobře dopadne.


Výroba tohoto kusu se postarala dětem o zábavu na celé nedělní odpoledne.

Posílá pozdravy a zase někdy!
Štaja

Kam dál