Březen 2009

Starej paprika

31. března 2009 v 13:32 | Já |  Básně - texty


STAREJ PAPRIKA



Starý muž seděl a promlouval
k mladičkému vnoučkovi
neboť ten jevil se mu
jako velice bláhový.

( Tichounce polena praskala v krbu
když pustili se do drbu. )

Víš, chlapče, řek starej děda
lehko se to neříká
já moc dobře vím že si myslíš
že jsem jen starej paprika

co rozumy rozdávat by chtěl
aniž by tvému světu rozuměl
a co chtěl by jiný světa řád
a žít tu napořád
a tak dál...

Jó to bejvávaly časy
když pásali jsme krávy
a tam co jsou dnes paneláky
byly pláně plný trávy

Když chytali jsme u kaluží
zelený skokany,
tam co jen odpadky se dneska válej,
co potkáš jenom potkany.

Víš, kluku, možná nechápeš
co ti tady vlastně povídám
jsou to jenom planý slova
co zřejmě nevedou nikam

jenže doba bejvávala jiná
víc jednoduchá, víc krásy
tlustý holky, čerstvej vzduch
jó, to ti byly časy
to by ses divil...

A když jsme jako malí kluci
pozorovávali vlaky
řítící se do dáli
dštící kouř, ocelový ohniváky

to se nám srdce sevřelo
vím co myslíš si
chceš poklepat si na čelo
ubohej starej paprika.






Ty vůbec nic nechápeš,
ale já tě chápu, mladíku,
však to taky pochopíš,
ale to už budu v rychlíku
frčet expres do nebe,
díky bohu bez tebe.

Tehdá sbírali jsme oblázky
čekali až zablýská se
a divili se tomu nejhezčímu,
přirozené kráse

když slunce západ nastával,
když padla ranní rosa,
když zjara poprvé
zazněl hlásek kosa

jedli jsme nastavovanou kaši
a rybí tuk taky
a každej všechno bral jak bylo
a lovili jsme raky

jenže ty bys asi nemohl
takhle vnoučku žít,
jak tě takhle pozoruju,
nedokázal bys se přizpůsobit
jó, to je vono, přizpůsobit...
Podej mi, prosímtě, hůl.

Chlapec se pousmál
a podal mu hůlku
do postele ho dovedl
pomaloučku za ruku.

A když dědeček usínal,
tiše zhasnul, koukal z okna
na hvězdy
a podivně se usmíval.

Jistě, dědo. Bejvávalo.
Je v tom jistá logika.
Jenže starý časy už tu nejsou.
Už jseš totiž fakt
jen starej paprika.











Mořský vlk bez francouzských sádek

31. března 2009 v 10:58 | Já |  Pracovní / z gastronomie
To nám takhle jednoho dne zase změnili jídelní lístek, a to zrovna když nás měla přepadnout skupina čtyřiceti amerických důchodců. Nedokážete si představit, co s vámi takový americký důchodce dokáže udělat. Oni prostě mají takovou schopnost udělat z vašeho mozku během poměrně krátké doby bohapustý bramborák...
Takže k věci. Bába tam takhle sedí, vejrá do toho lístku a pak se zeptá: "What is it french stew?" Jinými slovy, "Co je to french stew?" Doposud neznalý novinek v jídeláku jsem odpověděl jako veliký odborník: "French stew? It´s a kind of craem sauce." No, to je takový druh smetanové omáčky. To je snad jako jasný. A kdyby to bylo něco jiného, tak k tomu v kuchyni doobjednám smetanovou omáčku a řeknu, že to tak host prostě chtěl. Nikdy mě nedostaneš!
Baba se zamyslí a povídá: "I don´t like a stew. I´m just wondering, if you can bring it without a stew?" Překlad: Hm, to já nechci. Ale zajímalo by mě, jestli byste mi to nepřinesli bez omáčky?
Ale jistě, to nebude problém, madam, povidám a hned jak zaběhnu za roh, listuju lístkem a zjišťuju, cože to tam baba nechtěla.
A zde je pointa.
French stew jsou francouzské sádky.
Takže ta paní si vyrazila v devadesáti do Čech, aby si tam mohla dát k večeři mořského vlka bez francouzských sádek.
Byla nadmíru spokojená - Opravdu jsme je tam nedali.
Náš zákazník, náš pán.

Večeře o pěti chodech

29. března 2009 v 22:11 | Já |  Povídky


Klaun Edvard s nahrbenými zády opouštěl studio. Nenamáhal se ani omýt si ústa od líčidel, červený nos strhl z hlavy a schoval do kapsy žlutomodrého groteskně velikého saka. Režisér nepřestával hystericky hulákat a ještě stále mlátil modrými deskami do svého stolu. Tu estrádu ukončilo až cvaknutí dveří, které báječně zvukově izolovaly.
Klaun Edvard proplul jako tělo bez duše šatnou a když procházel vrátnicí, někdo, kdo by šel hodně blízko za jeho zády,by byl mohl slyšet jednu krátkou poznámku: "...ty šašku jeden posranej..."

-

Pan Jáchym si utahoval červenou kravatu, která se mu tak báječně hodila k šedivému, dobře padnoucímu obleku. Marek si hrál s nějakým cajkem na koberci ve vedlejší místnosti. "Dnes večer," pravil otec důležitě, když dotáhl uzel, "tu zůstanete sami, Marku."
Marek nechal cajk cajkem a vstal z koberce. "Jasně, tati."
Matka Jáchymová stála v koupelně u zrcadla v nóbl šatech. V jedné ruce držela bledě modrou pudřenku a ve druhé tužtičku, kterou si cosi malovala na obličej. "Dáš dnes večer pozor na Toma."
Marek se otočil ke koupelně. "Jasně, mami."
"Víš, synku," řekl otec, "máme dnes velice důležitou schůzku. Takže tu buďte hodní."
"V osm do postele," řekla maminka.
"A v devět spát."
Dveře dětského pokojíku se otevřely, na scéně se objevil Tom. "A kdy se vrátíte?"
Maminka si obtáhla své jinak poměrně nevýrazné rety příliš výraznou rtěnkou a řekla: "Dneska musíš dávat pozor na Marka, Tome."
Z obýváku doléhaly zvuky odpoledního dětského představení, které však nikdo nesledoval. Klaun Edvard poslední dobou nějak přestával být vtipný.
Maminka vyvrávorala z koupelny na pitvorných vysokých jehlách a chtěla dát ještě Markovi pusu na čelo, jenže si uvědomila, že rtěnka ještě nezaschla, a proto ho jen decentně pohladila po vlasech.
Otec hadříkem leštil lakýrku, nohu opřenou o vrchní desku botníku. "V kolik že se vrátíte?" naléhal Tomáš.
"To už budete spát," řekl otec a začal si leštit druhou botu.
"A nikomu neotvírejte," řekla maminka. Po procedurách, kterými prohnala svůj obličej, vypadal její úsměv poněkud nepřirozeně.
"A nekoukejte se pozdě v noci na televizi."
"A neotevírejte lednici."
"A nestrkejte prsty do zásuvek."
"A nic nerozbijte."
"A nebojte se. My přijdem."
"Ahoj, děti."
Klap.
"Ahoj, mami," řekl Marek.
"Ahoj, tati", řekl Tom.
Jenže to už byly dveře zavřené.
-
Klaun Edvard se pomalu ploužil ulicí. Bylo mu smutno. Odjakživa chtěl jen rozdávat radost. Naposledy natáhl z cigarety a velikým obloukem odhodil špačka do kanálu. Těžko rozdávat radost ve světě, který nezná slitování...
-
Bylo čtvrt na osm. Tom s Markem seděli u televize. Nikdy je nenapadlo pozorovat pravidelné večerní zpravodajství, ale dnes, když tu nebyli rodiče, to mělo své nepochopitelné kouzlo. Na obrazovce se střídaly rozličné šoty, doplněné komentáři, kterým ani jeden z bratrů příliš nerozuměli, neboť slova, která komentátoři používali, chlapci povětšinou neznali.
Tom se trochu zavrtěl v křesle. "Mám hroznou chuť na džus," řekl.
Marek se na vteřinu odvrátil od televize. "Maminka nám ale zakázala otevírat lednici. Kdyby se to dozvěděla, moc by hubovala."
Dále mlčky pozorovali nesmyslné bláboly na pozadí nesmyslných ukázek z nesmyslného světa.
"A co když mamince řekneme, že ten džus stál vedle lednice?" špitl Tom.
"Tak se snad nic nestane," vytušil Marek. "Ale musíme to udělat tajně, aby o tom nikdo nevěděl."
Vstali z křesel a potichoučku se po čtyřech kradli do kuchyně k lednici, opatrně, aby je nikdo neviděl ani neslyšel. Tom pak obezřetně otevřel lednici a Marek sáhl po krabici s džusem, načež Tom lednici opět zavřel. "Tak, a je to," zašeptal.
Hodiny v předsíni odbily osmou.
Za okny se smrákalo. Lampy pouličního osvětlení se jedna podruhé rozsvěcely.
Tom se postavil na židli a natahoval se pro sklenice. Jednu podal bratříčkovi, když se ale natahoval pro druhou, zavrávoral a shodil ji na zem.
"Já věděl, že to nemáme dělat," hořekoval Marek. "Maminka bude hubovat. Neměli jsme otevírat tu lednici. Pak bysme tu sklenici určitě nerozbili. Já to věděl!"
Tom sestoupil ze židle. "Stejně už je osm. Dávno jsme měli být v posteli."
"Kdyby někdo z ulice pozoroval naše okno, určitě by viděl, jak bliká obrazovka!"
"Mám nápad," řekl Tom.
"Jaký, bratříčku?"
"Napřed vypneme televizi a zameteme střepy."
"A co až maminka přijde na to, že jedna sklenice chybí?"
Tom se zamyslel. "Maminka má spoustu starostí. Kdyžtak jí řekneme, že ta sklenice nikdy nebyla. Že už je to dávno, co se ztratila."
Marek řekl, že má trochu strach.
Tom potvrdil, že má také strach.
Na džus už nikdo z nich chuť neměl.
Marek vypnul televizi a zhasl světlo v obývacím pokoji, aby nikdo nic neviděl. Tom mezitím smetl střepy z linolea, vrátil džus do lednice a zavřel dvířka skříňky se sklem. Byt se ponořil do tmy, kterou narušovaly jen namodralé obdélníky, vykreslené namodralým svitem měsíce.
Stáli uprostřed bojiště a oba náhle ucítili podivný pocit, zvláštní duševní stav, neurčitou náladu, neboť vše, co se jevilo v denním světle jako veselé a barevné, bylo náhle šedomodré a ponuré.
"Kam dáme střepy?" řekl Tom.
V tu chvíli se na chodbě ozval podivný šramot.
-
Šéf byl odporný odulý chlap s pleškou, zarudlý v obličeji, a jeho žena byla studená mumie, jakousi hříčkou přírody, nebo snad čímsi krutým žertem, zbavená obvazů a navlečená do šatů podle poslední módy. Jáchymová se vidličkou šťourala v humrovém kokteilu a nevěděla, jak se má tvářit.
"A navíc, pane Rozhon," pokoušel se Jáchym zachránit situaci nějakou inteligentní větou, "za posledních pět let bylo rozhodně více srážek než kupříkladu v roce sedmdesátsedm, o šestasedmdesátém nemluvě."
Špekový knedlík se podrbal na bradě a po odeznění tukového poločasu řekl: "Ale ano. Ovšem na druhou stranu, když pomineme sněhové kalamity loňského léta a krizi sypacích vozů přede dvěma lety na podzim, jistě si vzpomínáte..."
Jáchymová by byla velice ráda zívla, ale bála se.
-
Klaun Edvard stál na zastávce tramvaje a soustředěně pozoroval dosud nerozbalenou krabičku cigaret. Dnes ráno, když se probudil, zapálil si cigaretu s předsevzetím, že to je ta poslední v jeho životě.
Před třiceti minutami vykouřil další poslední cigaretu v životě, prozměnu to byla poslední cigareta z krabičky, kterou si koupil dnes v poledne.
Před pěti minutami si koupil další poslední krabičku v životě s tím, že ji bude nosit u sebe jako talisman a nikdy v životě ji nerozbalí.
Jenže tramvaj se někde zasekla a nejela a nejela.
A navrch, ten chlap vedle taky kouřil...
Snad příště, řekl si, a strhl nervózně celofán. Nedočkavě odtrhl pozlátko s nápisem, kterému nerozuměl, vložil cigaretu do úst a třesoucí se rukou ji zapálil.
A to už tu byla tramvaj.
S potěšením zjistil, že ten chlap vedle se mu směje. Přece jsem ještě vtipný, pomyslel si, sotva zapálené cigáro hodil do kanálu a nastoupil.
-
"Určitě to bylo těsně za dveřmi," řekl Tom. "Zase trochu blíž než předtím."
"Mám strach."
"Zbabělče."
"Nejsem zbabělec."
"Ale řekl jsi, že máš strach."
"Ale tam za dveřmi něco je," řekl Marek.
"Za každými dveřmi něco je."
"Ale tohle vydává divné zvuky."
Chvilka mlčení.
"Jestli nejseš srab, tak otevři dveře a podívej se, co to bylo."
"Zkus to ty."
"Ne, ty."
"Maminka říkala, abysme nikomu neotvírali."
Tom se ušklíbl. "Kdyby tu začalo hořet, taky bys musel otevřít dveře."
"Ale určitě by teď bylo bezpečnější -˝
"Co když se tajemný recidivista," použil Tom výrazu, který před chviličkou odposlouchal v televizi, "za chvilku pokusí ty dveře odpálit náloží, protože ví, že rodiče nejsou doma?"
Marek si kousal nehet. Byl na rozpacích. "Jestliže ta bomba leží za dveřmi, prostě otevřeme, vyhodíme ji z kuchyňského okna, ona vybuchne venku a maminka nic nezjistí."
"Maminka nás pochválí," pronesl s bradou hrdě vztyčenou Tom, odemkl bezpečnostní zámek a odsunul závoru.
Zbývalo jen stisknout kliku. Dvojčata se na sebe podívala. Marek instinktivně uchopil do ruky ocelovou paličku na maso. Tom stiskl kliku a po čtvrt století trvajícím vrzavém zvuku dveře otevřel.
Na chodbě byla tma. Jen kužel namodralého světla z ulice vymaloval na zeď obdélník. Žádná výbušnina tam zřejmě nebyla.
Mlčeli a třásli se. Marek pevně sevřel oběma rukama paličku na maso a nahlédl do chodby.
"Počkej," zašeptal Tom. "Přinesu baterku." Tak také učinil.
Co nejopatrněji vkročili do chodby. Nikdo tam nebyl. Rozhodli se tedy prozkoumat prostor až k východu z domu.
"Ale co řekneme mamince a tatínkovi?" řekl Marek.
Tom opět hrdě vztyčil bradu. "Pravdu," pravil.
-
Podávala se polévka.
Číšníkovi se zřejmě trochu zatřásla ruka a podšálek pana Rozhona byl pocintaný od rajské. Rozhon to nijak neokomentoval. Jáchym se pochybovačně podíval na Jáchymovou. Pozval jsem šéfa do restraurace, kde mu číšník pocintá podšálek polévkou. Odpustí mi to někdy? Jenže Rozhon na to nijak nereagoval a Rozhonová zůstávala stále stejně mumifikovaná.
A bylo to tu zas. Nepříjemné ticho.
Jáchyma napadla jediná záchranná věta, jediný zýchranný kruh v moři jedovatého mrazivého ticha. "Eh - Dobrou chuť vám přeji."
Chopili se lžic. Jáchymová se společensky pousmála, jenže líčidla, kterých neuváženě použila příliš mnoho, její ústa roztáhla jako převařený makarón a výsledná grimasa dostala opravdu neopakovatelný rozměr.
Polévka byla díky bohu stravitelná a snad i dobrá.
Jáchym ochutnal a flexibilně navázal na rozhovor, který číšník svým zásahem tak bohapustě přerušil. "Ale tyto atmosferické poruchy by měly zcela jistě znamenat v příštích dvou dnech hezké počasí."
Rozhon si udrolil kousek chleba, nacpal si ho do dutiny a řekl: "Dle mého názoru bude pršet."
Rozhovor o počasí úspěšně pokračoval dále.
-
Klaun Edvard křečovitě svíral madlo. Tramvaj se třásla a nakláněla, hučela a vrzala a lidé se pokoušeli ten rachot překonat tím, že křičeli trochu hlasitěji.
Promítal si ve svém unaveném mozku dnešní chmurné zážitky z natáčení dětského představení.
Hned ráno mu to rejža pěkně vmetl. "Už nejsi vůbec legrační, Ede," řekl. "Je s tebou konec. Všechno nelze zamaskovat pudrem."
Ale já JSEM přece legrační, odpověděl mu Edvard. Jenže už v tu chvíli si byl jist tím, že to není pravda.
A odpoledne, když při přímém přenosu -
...ach bože, to byla legrace...
Slza se mu svalila po špinavém mejkapu a skápla do bláta na podlaze tramvaje.
-
U hlavního vchodu seděla černá kočka. Když jí Tom posvítil do jejích žlutých očí, mňoukla. "Vidíš," řekl a odlehčeně se uchechtl. "Byla to jenom kočka."
"Ano, jenom kočka." Markovi stále ještě přebíhal mráz po zádech. "Jenom kočka..." Podíval se na špičky svých bot a usmál se.
Tak tam chvilku stáli ve tmě. Pak Tom odemkl dveře hlavního vchodu. Vypustil kočku ven. Ještě jednou mňoukla, aby v příštím okamžiku mohla zmizet jako ona pomyslná pára nad hrncem.
Marek stál dosud ve tmě a když se Tom ohlédl, mohl spatřit jeho siluetu, jak pokrčila rameny. "No, snad když už jsme tady, mohli bychom vyhodit ty střepy do popelnice."
Tom se zamyslel.
Bylo něco málo po půl deváté. Tenhle večer měl zvláštní náboj. Už měli být oba umytí. Měli být v posteli. Neměli otevírat lednici. Neměli otevírat dveře. Vůbec neměli chodit na chodbu a pouštět tu kočku ven. Měli přece být v posteli...
Marek se vrátil do kuchyně a za okamžik byl zpátky s lopatkou plnou střepů. Proklouzl kolem Tomáše, vyběhl ven a nasypal střepy do popelnice. Tomáš udělal dva kroky ven. "Nechoď tam! Někdo tě uvidí!"
Marek se otočil a rysy jeho obličeje ztuhly. "Pozor! Dveře!"
Bylo pozdě. Dveře se zabouchly a zámek zapadl. Byli teď uvězněni venku.
"Proboha, co teď řekneme mamince?" zašeptal Tom.
Vzduch voněl benzínem a někde nad střechami paneláků se dalo tušit nebe plné hvězd.
-
Jehněčí kotletky s tymiánovou omáčkou, se zelenými fazolkami, lehýnce politými rozpuštěným máslíčkem, a špetkou francouzských brambor na okraji talíře, byly zpola propečené a snad by to bývalo bylo nejchutnější jídlo, které kdy Jáchymovi ochutnali, kdyby se však byli mohli na jeho chuť alespoň trochu soustředit.
"To všechno ovšem bezprostředně souvisí s výrobou a prodejem laciných katalizátorů, z čehož vyplývá, že kdyby obchod tímto zbožím alespoň trochu fungoval, pane Jáchyme, v příštích dnech by opravdu mohlo být slunečno, jenže za té situace, která nyní v tržní ekonomice zůstala, se spíše přikláním k názoru -˝ podrbal se Rozhon na čele - "že bude asi pršet."
Rozhonová schroustla fazolku a odložila vidličku.
"Ehm - Vám to nechutná, paní Rozhonová?" poznamenala Jáchymová.
"Je to dobré," odpověděla dotazovaná hlasem bez jakéhokoliv zabarvení či dialektu. "Ale to máslo by mohlo poškodit moji linii."
"Aha," souhlasila Jáchymová a zakousla se do kotletky.
-
Stáli před hospodou. Hospoda stála na vršku. Byl odtud impozantní výhled na ošklivé město z paneláků. V zatáčce stál stánek s tabákem, uvnitř se stále ještě svítilo. Na tramvajovém ostrůvku čekali zoufalci s aktovkami v podpaždí na tramvaj. Tom s Markem se dívali dolů na město a připadali si jako dospělí. Vždyť už bylo devět hodin večer.
"Řekneme mamince," navrhl Tom, "že jsme cítili plyn, ale báli jsme se sahat na knoflíky sporáku, tak jsme raději šli ven a tam chtěli původně na někoho počkat, ale průvan zabouchl dveře a tak jsme zůstali venku."
"To zní věrohodně," řekl Marek. "A vlastně je to skoro pravda."
"Ano," potvrdil Tom. "Je to skoro jako pravda."
Chvilku tam mlčky stáli. Potom Marek nahmatal v kapse dvacetikorunu a navrhl, jestli by nebylo lepší jít dovnitř, neboť mu byla zima. Tom to odsouhlasil, protože už mu chloupky na rukou také nemilosrdně vstávaly.
Vstoupili do lokálu, přesyceného kouřem cigaret, a usedli k jedinému prázdnému stolu. Za okamžik přicupital tlustý hostinský, vyplivl párátko, trochu pochybovačně se na ně zadíval a zeptal se, co si budou přát.
"Něco do dvaceti korun," špitl Marek.
"Dobrá," zavrčel tlouštík a odběhl k pípě.
Bratři se na sebe rozpačitě usmáli.
Teď to bylo ještě zajímavější. Dávno po Klaunovi Edvardovi. Dávno po večerníčku. Dávno po večerním zpravodajství. Ten lokál měl podivnou atmosféru. Páchlo to tu, byl tu hluk. Byl tu život. Cítili změnu.
Hostinský přitančil se dvěma sklenicemi sodovky, volnou rukou hodil na stůl dva pivní tácky, na které sklenice postavil. Vytáhl z náprsní kapsy propisovačku a účtenku, udělal na papírek dvě čárky, zatížil ho popelníkem. V koutku úst už měl nové párátko.
"Ma - Máte tady volno, kluci?" zabručel obtloustlý pán v modré košili.
"Hm," kývli oba najednou.
Chlapík mávl na hostinského, ten s ním však, jak bylo na první pophled patrno, nechtěl mít nic společného. Ten pán byl zřejmě opilý. "Kluci," zakýval se, až židle zavrzala, "víte, kdo já jsem?"
Oba zakroutili hlavami na znamení toho, že nevědí.
"Já... jsem... hoši..." supěl, "...vobičejnej blbej policajt. Posranej fízl."
Podívali se na sebe. Oba cítili stejnou měrou vzrušení i strach. Posranej fízl?
"Dvacet... dvacet... dvacetpět let jsem, kluci, u policie....Víte vy vůbec, co je to... pětadvacet...pětadvacet..."
"...Let?" doplnil Tom.
"Pětadvacet let," zakroutil fízl hlavou.
"My jsme dvojčata," řekl Marek. "Je nám dohromady dvanáct."
"Mě je šest a jemu taky šest," přisadil si Tom.
Oba se trošičku napili limonády. Chutnala podivně a byla neuvěřitelně studená. Policajt si trochu poposedl na židli a zaklel. "Eh, ta potvora mě tlačí..." Pak rozepl pásek. Položil na stůl kožené pouzdro, ukrývající uvnitř cosi tajemného. "Pětadvacet... let... a oni by mě klidně vyhodili na dlažbu!"
Chlapci uznale kývli hlavami.
"A to prej jenom proto," nadechl se zhluboka a polkl, až tabulky skla v oknech zapraskaly, "že prej chlastám ve službě! Taková lež!" Pak se rozkašlal a celou etudu ukončil tím, že plivl někam mezi lidi.
Bratři se na sebe znovu podívali.
Policajt zrudl a znovu se rozkašlal. Pak překotně vstal ze židle a vyběhl z hospody bez jediného slůvka na vysvětlenou.
A ten podivný předmět v koženém pouzdře stále ležel na stole.
"Co řekneme mámě a tátovi o tomhle?" řekl Marek a podrbal se na zátylku.
"Měli bysme to vrátit," navrhl Tom.
Marek souhlasil.
-
Tramvaj sebou škubla a zastavila na zastávce. Klaun Edvard se zapotácel. Vyvrávoral dveřmi, slyšel, jak za ním zabzučel bzučák a jak se dveře zabouchly.
Stál na tramvajovém ostrůvku. Nahmatal v kapse krabičku cigaret, jednu vylovil, vrazil si ji mezi zmalované rty a zapálil si. Přímo před sebou viděl na rohu stánek s tabákem. Uvnitř se svítilo. Vtáhl dehet do plic, chvilenku ho nechal působit, vyfoukl kouř nosem.
Znovu viděl před očima ten výjev. Režisér mlátí modrými deskami do pultíku a křičí "Vypadni, ty kašpare posranej!"
Ironie toho okamžiku byla, že se po těchto slovech všichni přítomní konečně začali smát. Jen on se nesmál, přestože se celý den tlemil jako debil do kamery číslo šest a sedm...
-
A to už tu byl dezert. Čokoládová pěna dvou barev s ostružinovou omáčkou, smetánkou a snítkou máty peprné, obzvláště jemná, obzvláště chutná a obzvláště svěží.
Jáchymová pozorovala, jak Rozhonová odsunuje barevný keramický talíř na stranu.
Jáchym trochu ochutnal stříbrnou lžičkou, pak ale pokračoval v hovoru. "Počasí by snad nemělo mít větší vliv na psychický stav obyvatel města, není liž pravda?"
Rozhon kývl hlavou, lalok na jeho krku nabobtnal a vzápětí zase splaskl. "V podstatě máte pravdu," řekl.
Bylo devět čtyřicet pět. Děti už jistě spějí, pomyslela si Jáchymová.
A my tu tupě blábolíme o počasí...
-
Klaun Edvard se rozhlédl napravo a nalevo. Nikde nikdo. Jen tam na rohu stály nějaké dvě děti. Pomalu kráčel ke stánku s tabákem, k tomu, ve kterém se ještě svítilo. Chtěl jsem vždycky jen dělat radost, pomyslel si znovu. Legraci. Aby se děti smály.
Stanul u okénka.
"Co to bude, pane?" řekla starší paní, sedící uvnitř.
Znovu se rozhlédl napravo i nalevo. Natáhl ruku se zmačkanou stokorunou. "Jednou Perverz Magazín."
"Devadesátšest."
Dělat legraci není žádná legrace...
-
Stáli před hospodou a rozhlíželi se, ale nikde nebylo ani živáčka. Po fízlovi už také nebylo ani stopy, vypařil se jako pára nad hrncem a neřekl ani popel. Tom držel v ruce pouzdro a Marek železný předmět, který ještě před malou chvilkou skrývalo. Odněkud sem dolehl zvuk klaksonu, v dáli rezonovala magistrála, z hospody doléhaly útržky vět a slov. Stánek s tabákem na rohu stále svítil. Stál u něho jakýsi podivný chlapík v nevkusně barevných šatech, který si zřejmě něco kupoval.
"Co budeme dělat?" řekl Tom.
"Měli jsme to vrátit," poznamenal Marek.
"A víš vůbec, co to je?"
"Vím, co to je. To je bouchačka."
"Co řekneme mamince?" šeptal Tom. "Říkala, abysme na takové věci nesahali."
cvak
"Nejlepší by bylo, kdybysme jí řekli, že to tam zapomněl a že jsme to chtěli vrátit, jenže nakonec nebylo komu.."
"Takže zase pravdu."
"A nacopak je asi tohle?"
"Pujč mi to!"
"Nepujčím!"
"Copak je to tvoje?"
"Dej - to - sem!"
"Já - to - chci - taky - vidět!"
prásk
Oba strnuli.
-
Klaun Edvard ucítil prudkou bolest v zádech. Zaskučel. Perverz Magazín spadl na asfalt. Stařena uvnitř stánku zavřeštěla. Pokusil se zachytit přepážky, ale ta se ukázala být velice nestabilní a když padal na záda, vzal s sebou celou výstavku denního tisku.
Civěl na hvězdy. Cítil, že je to jeho konec.
Ještě jednou si představil dnešní vystoupení pro děti. Cítil veliký pocit zadostiučinění.
Udělal na kameru číslo šest "blblblblblbl". Věděl, že už to dávno děti nebaví, ale pořád to zůstávalo jeho nejoblíbenější grimasou. Pak se obrátil na kameru číslo sedm a usmál se tak, že to bylo vidět i přes silnou vrstvu líčidel. To, co potom řekl, byla zřejmě ta nejsrozumitelnější věc, kterou kdy do kamery zamumlal.
"Děti, tohle je přímý přenos. Možná je to moje poslední vystoupení, a proto bych vám rád řekl, že se na tuhle kravinu připravuju už od rána a že už mě to vůbec nebaví, protože podle statistik se mi vůbec nesmějete. Tak mi už laskavě polibte prdel!" Otočil se na podpadku a odešel ze studia za doprovodu bouchání režisérových modrých desek.
Nad sebou viděl obličeje. Uslyšel zaskřípění brzd. Cítil se tak slabý a tak silný současně.
"Proboha, lidi, to je přece ten šašek z televize, nemám pravdu?"
Někdo vzadu se nemístně zasmál.
Stánkařka se sehnula nad umírajícím klaunem. "Ano, to je on," potvrdila. "Touhle dobou si sem vždycky chodil kupovat Perverz Magazín."
"Prase," zachroptěl slintající starý pán o holi s gumovým koncem a sehnul se pro Annonci.
"Neměla by se zavolat sanitka?"
-
Ta podivná postava u stánku s tabákem se zčistajasna zhroutila. Bratři se na sebe podívali. Oba pocítili stejné mrazení v zádech. Pistole v tu chvíli dávno ležela na zemi. Se zaskřípěním brzd u chodníku zastavilo nějaké auto, jeho majitel vystoupil a připojil se k hloučku zvědavců, motor nastartovaný, dveře otevřené, světla rozsvícená.
V tu chvíli jakoby obloha potemněla. Baráky se staly ponuřejšími, pouliční osvětlení jakoby potemnělo, hvězdy se skryly za oblaka. Trvalo to snad celou věčnost.
Podívali se na sebe.
Pak jejich zraky přeskočily na nastartovaný vůz.
Z hloučku se vyloupla postava, něco zakřičela a ukázala ve směru, kde stáli. Nikdo ji však nebral na vědomí.
Napadlo je to oba současně. Jediné řešení. Jako v seriálech. Je to tak prosté. Tak jednoduché.
Vykročili oba současně.
-
Číšník položil doprostřed stolu tácek s cukrem a konvičku s mlékem, za okamžik položil před každého šálek s kouřící kávou a talířek se čtyřmi čokoládovými bombónky.
"Odpusťte, příteli," přiblížil Rozhon šálek k ústům a přivoněl, "ale to je opravdu vše, co jste mi chtěl říci?"
Jáchym si otřel zpocené čelo. Ucítil, jak ho jeho žena kopla do nohy. Rozhon byl podle všeho v dobrém rozmaru, usmíval se, ouško kávového šálku v baculatých prstech.
Zhluboka se nadechl. "No, vlastně jsem vás chtěl požádat jestli, no, víte..."
"Jen ven s tím," pomáhal mu Rozhon.
"...bych mohl dostat jaksi dovolenou místo v prosinci v červenci?.."
Pan Rozhon usrkl trochu kávy, položil šálek na stůl. "Ne."
"Děkuji," zašeptal Jáchym, zavřel oči a polkl celý obsah šálku, nedbaje na to, že si popálí jazyk.
"Nestalo se vám něco, příteli?"
"Ale kdepak... Jen to snad na závěr byla trochu silná káva," usmál se křečovitě.
-
Motor řval a přerušovaná čára utíkala jak splašená, na kulatém budíku na palubní desce ručička ukazovala stodvacet. Houkačky kvílely, auta uhýbala do příkopů, majáky modře blikaly.
Jinak to nešlo, pomyslel si Tom.
"Ale co teď řekneme mamince?" zakřičel Marek.
Tom se krátce zamyslel.
"Snad bude lepší, když jí neřekneme nic?"
Dálnice byla rovná a zdála se být nekonečná.










Plechový blázen

29. března 2009 v 22:06 | Já, Lavator |  Básně - texty




Když jsem byl ještě malý
má hlava byla prázdná
měl jsem spoustu blbejch hraček
a plechového blázna

To jsem ještě vnímal
bláboly mé matky
když jsem se mu smával
a tahal ho za špagátky

Jednou byla hrozná tma
bylo mi dost zle
zamžoural jsem na blázna
už netvářil se vesele

Ptám se ho Blázne, co ti je?
Snad ti není taky zle?
Zatahal jsem za šňůrku
a on promluvil nesměle

Skřípavým hlasem řekl
že od hlavičky rezaví
když rozhodil rukama
už nebylo to legrační

Že je jen blázen z plechu
a nic ho nezajímá
že žene se bouře
a za oknama hřímá

A tohle ještě nezažil
aby se bál natolik
že chce abys ho otočil
tváří proti zdi
na kolík!

Řekl sloužím tu
již řadu let
stále na stejném místě
za šňůru tahal mě snad celý svět...

řek, že dlouho nevydrží
že už nemůže dál
že už nemá sílu
aby hnáty rozhazoval

A pak začal plakat
když hromy přišly od dáli










a po rezavém plechu
plechové slzy stékaly



Ubohý plechový blázen
je všem pro smích - je to tak
odhalil své srdce - kolík
nemá cenu dál
tahat za špagát

Slzy stékaj po uniformě
rezavého vojáčka
zabíjí ho
zbude z něj pouze
sračka

Proboha, copak neslyšíte jak pláče?






Plechový blázen live



Vomit comette

29. března 2009 v 22:04 | Já |  Básně - texty
Soused co ho vídám
Tak jednou za uheráka
Asi neměl společnost
Tak mě pozval na panáka

Do blízký hospůdky
Co byla vzdušnou čarou
Sotva mejli vzdálená
Za polem stranou

No, proč ne, povídám
Co s načatym večerem
V bedně nám nic nedávaji
Tak se trochu vožerem

Deset minut pěšky
To mě nezabije
Soused měl však jinej plán
Škodou 100 to rychlejší je!

Po polňačce nechytají
A nikdo tam nechodí
Tak si klidně šlapej pěšky
Když se ti to nehodí!

Já moc dobře vim
Že kořka za volant nepatří
Ale je to rychlejší
A budeme tam razdvatři!

Už mě soused nakládá
do svý káry pekelný
prosmrděný cigárama
volí tempo závratný

Trochu tomu nerozumim
trochu tomu nevěřim
Ale
Přece nezůstanu doma
Zavrtanej do peřin!

A tak s typickým
chrochtavým zvukem
Škoda vytuněná
Prosvištěla vzduchem

Usedli jsme ke stolu
A nad panákem Ferneta
On začal mi vyprávět
Svý historky ze světa

Že už od malička
Nevěděl co je strach
A byl pevně přesvědčen
O své cestě po hvězdách

A při dalším panáku
Vyprávěl mi o NASA
A o mysu kennedyho
Prostě bomba, do frasa
A jelikož fakt bejval dobrej
Tak byl blízko svému snu
A zbývalo velmi málo
Aby letěl do kosmu

Jenže přišel trenažér
Snášení stavu beztíže
výlet s Vomit Comete
a tím začaly potíže

páč tohle divný letadlo
a parabolickej let
na tom brachu není
komu co závidět

Chceš mířit vzhůru
A dotknout se hvězd
Netušíš že cesta tam
Peklem bude vést

Výsledkem je jenom to
Že se ti chce zvracet
Máš děsivý pocit
Žes obětí konspirace

Do tohohle letadla
Jsi nikdy neměl vkročit
V hlavě ti buší tympán
Snaží se rozeskočit

Pálí tě v krku
Všude kolem je kyselej smrad
Víš že tenhle vejlet
Pro tebe dobře nedopad

A nedopad dobře
Ani pro ostatní
Tak vem hadr s kýblem
A zuby zatni

Generálové se ti
Ve špalíru smějou
Fyzikové z NASA
Si nad tebou ruce mejou

Ponížen a pokořen
Odcházíš z letiště
Je ti strašně zle
Nebude už příště

Páč tě odepsali.

Je vám blbě z politiků?
Z bulvárního tisku?
Zle z přiblblejch lidí
Toužících po zisku?

Z večerních zpráv
žaludek se vobrací
a z toho že tady vládnou
jenom samí (eee) dobráci?

Za pouhých pár doláčů
vyzloušejta Vomit Comete!
Pak nad touhle situací
Nebudete slzy ronit!

Není nutno kroutit hlavou
Nad tím co tu vídáte
Zakupte si letenku
Parádně se vyndáte!

Daně, špatný zákony,
Všechno půjde lépe snést.
Volej přímo do centrály
6666 666!

Mezitím proběhla
Smršť dalších Fernetů
debata o konci snů
a kosmických výletů

a hospoda začala
pomalu rotovat
a tempo panáků
pozvolna zrychlovat




myšlenka myšlenku střídá
všichni strašně chytrý
kam se sere NASA na ty
co seděj za půllitry!

To nad čím vědci
Celý léta bádali
Je nám jasný hned
Co bysme se hádali

Zavíráme, hospodskej
počítá ty čárky
kolik padlo škopků,
co Fernety, párky

před lokál se belhám
kolíbavou chůzí
soused mě táhne
náhle mám pocit hrůzy

než stačím promluvit
sedím na sedadle
soused se ďábelsky směje
já jen čumím zvadle

jó, NASA mě vodkopla,
nebudeš se jistě zlobit,
když tě teďka svezu
svojí Škodou Vomit Comete,

Co mi pomohli postavit
Kluci z STS Chvojkovice Brod.
Drž se čeho chceš,
Není to zrovna Lunochod!

A když otočil klíčkem
V zapalování
Spustil raketovej motor
A zesílený sání

Protentokrát
S trošku jiným zvukem
Škoda Vomit Comete
Sviští letním vzduchem

Do židle mě tlačí
Minimálně čtyři géčka
Moc dobře už chápu
Že to na mě byla léčka

Lapám po dechu
A hrabě z Fernetu
Chce taky na vzduch
Drápe se ke světlu

Škoda 100 nakonec
Opouští polňačku holou
A vrací se domů
Jak jinak než parabolou

Jak si letí vzduchem
Ta fakt drsná kára
Tak se za ní pěkně táhne
Oranžová kondenzační čára

Démonický smích
Od volantu zní
Začínám si myslet
Že je to můj den poslední

…a pak jsme zřejmě přistáli. Ale to už znám jenom z vyprávění…
…a tady mě zavřeli a říkaj že to pravda není…

Já moc dobře chápu
Že se mi divíte
Klepete si na čelo
Že mi nevěříte

Příběh mně a toho letce
Ale radil bych vám jedno
Ožralí si nesedejte
ni na sedadlo spolujezdce!





GPS

25. března 2009 v 18:09 | Milan |  Turistika / geocaching

Zhruba před rokem jsme se dozvěděli o zajímavé kratochvíli, zvané geokaching. Mnozí z vás o tomto fenoménu jistě slyšeli, nicméně pro úplnost krátce vysvětlím: Po celé zemi je ukryto obrovské množství "pokladů", jejichž souřadnice a zevrubný popis si můžete dohledat na příslušné internetové stránce. Souřadnice zadáte do vašeho GPS aparátu a můžete hledat. Když poklad najdete, vezmete si to, co někdo schoval dovnitř, a umístíte tam něco vlastního a zapíšete se do přiloženého notýsku.
Uznali jsme, že GPS aparát by možná našeho synka donutil nahlížet na turistiku z trochu jiného úhlu a že by ho to třeba i mohlo bavit a dohnat k jiné aktivitě, než je třeba rozbíjení hraček nebo sebe. Někdo nám poradil, že je možné sehnat tzv. GPS modul, který se připojuje k mobilnímu telefonu přes modrý zub. Tato věcička se pohybuje okolo 900 korun a mohla by být dostačující.
Dobrá, řekl jsem si, a vyrazil do bazaru s telefony. Vyhlédl jsem si nějaký za 800, který měl být s modulem kompatibilní, ale slečna u kasy mě vyvedla z omylu a vysvětlila mi, že by to "asi moc nemakalo" a že do telefonu budu muset investovat podstatně více, neboť modely, které si povídají přes modrý zub s džípíeskou, začínají někde na tři a půl tácech.
Rozžhavil jsem internet doruda a zjistil, že to, co mi slečna cpala v bazaru za 3500, mohu koupit zánovní se záručním listem za 4500 a pořídil tedy nakonec nový. O špásech, které mi přichystal internetový prodejce, se budu šířit jindy. Taky to stálo zato...
Abyste mě správně pochopili, vždycky jsem byl odpůrcem takových těch telefon, co měly navíc zabudovaný foťák, sonar nebo třeba mikrovlnnou troubu, a tím, že jsem pořídil tenhle model, jsem hodně vybočil ze svojí vyšlapané cestičky. Leč zjistil jsem, že to nebude tak jednoduché, rozchodit GPS, protože jsem nemohl najít správný software. Žáci základní školy by s tím asi potíže neměli, protože stahování softvéru je jejich denním chlebem, nicméně já jsem člověk po zenitu a přiznávám, že to pro mě opravdu představuje problém. Z toho mě o vánocích vyvedl kamarád, který můj supertelefon nakrmil novými daty.
Celý nedočkavý jsem chtěl všechno vyzkoušet a nevědomky se připojil na nějakou placenou internetovou stránku, achichouvej achichouvej, stáo mě to čtyři stovky navíc a zase jsem ničeho nedosáhl!!! Jak trnitá je cesta k zavádění digitálních technologií do rodiny! Se zavedením pípy rozhodně nebyly takové potíže jako se systémem GPS…
Situace se vyhrotila na horách, kdy se manželce podařilo drahocenný telefon ztratit. Domluvili jsme se, že už nikdy nebudeme zbytečně investovat do multifunkčních telefonů. Šmitec…
Celá historka má ale dobrý konec a morální ponaučení. Na netu jsem si dohledal GPS pro turisty za slabých 1000 kč, mapy to má už v sobě, ovládání je jednoduché, je to voděvzdorné, jen je to trošku zastaralé a má to jen černobílý displej, což mi nevadí. Takže jsme včera konečně s Ondrou byli hledat poklad a dokonce jsme ho našli.

Pokračování příště!

Nazdar!




Ztracený článek

25. března 2009 v 15:04 | já |  Mé omyly
S velikou vervou jsem se pustil do zajímavého článku o geocachingu. Napsal jsem to fakt moc pěkně, jen co je pravda. Jenže se mi to nějak neuložilo a je to celé v čoudu...
Můj počítač mě asi nemá rád.
Pokusím se to napsat později. Musím se o své zkušenosti s GPS s někým podělit...
Krucinálfagot!!!
Zlobím se!!!

Představuji se

25. března 2009 v 13:38 | Milan Štaja
Dobrý den.

Tímto se představuji.
Pracuji jako ďas. Živím se tím, že se jiní lidé živí. Nosím bohatým lidem jídlo a oni mi za to někdy poděkují a někdy se pokoušejí mě připravit o rozum. Prostě práce s lidmi.
Mimo mého veselého zaměstnání mám i veselou rodinku, Kačenku, Ondráška a ženu, která mě nebije, což vnímám taktéž jako pozitivní.
Zbylý odřezek pomslného koláče mého času věnuji literatuře a turistice. Píšu povídky a recenze.
Můj život rozhodně není nudný a pokud se ještě někdy v tato místa naloguji, budu zde vyprávět některé své veselé zážitky z podivného světa gastronautů...

Zatím nazdar!