Večeře o pěti chodech

29. března 2009 v 22:11 | Já |  Povídky


Klaun Edvard s nahrbenými zády opouštěl studio. Nenamáhal se ani omýt si ústa od líčidel, červený nos strhl z hlavy a schoval do kapsy žlutomodrého groteskně velikého saka. Režisér nepřestával hystericky hulákat a ještě stále mlátil modrými deskami do svého stolu. Tu estrádu ukončilo až cvaknutí dveří, které báječně zvukově izolovaly.
Klaun Edvard proplul jako tělo bez duše šatnou a když procházel vrátnicí, někdo, kdo by šel hodně blízko za jeho zády,by byl mohl slyšet jednu krátkou poznámku: "...ty šašku jeden posranej..."

-

Pan Jáchym si utahoval červenou kravatu, která se mu tak báječně hodila k šedivému, dobře padnoucímu obleku. Marek si hrál s nějakým cajkem na koberci ve vedlejší místnosti. "Dnes večer," pravil otec důležitě, když dotáhl uzel, "tu zůstanete sami, Marku."
Marek nechal cajk cajkem a vstal z koberce. "Jasně, tati."
Matka Jáchymová stála v koupelně u zrcadla v nóbl šatech. V jedné ruce držela bledě modrou pudřenku a ve druhé tužtičku, kterou si cosi malovala na obličej. "Dáš dnes večer pozor na Toma."
Marek se otočil ke koupelně. "Jasně, mami."
"Víš, synku," řekl otec, "máme dnes velice důležitou schůzku. Takže tu buďte hodní."
"V osm do postele," řekla maminka.
"A v devět spát."
Dveře dětského pokojíku se otevřely, na scéně se objevil Tom. "A kdy se vrátíte?"
Maminka si obtáhla své jinak poměrně nevýrazné rety příliš výraznou rtěnkou a řekla: "Dneska musíš dávat pozor na Marka, Tome."
Z obýváku doléhaly zvuky odpoledního dětského představení, které však nikdo nesledoval. Klaun Edvard poslední dobou nějak přestával být vtipný.
Maminka vyvrávorala z koupelny na pitvorných vysokých jehlách a chtěla dát ještě Markovi pusu na čelo, jenže si uvědomila, že rtěnka ještě nezaschla, a proto ho jen decentně pohladila po vlasech.
Otec hadříkem leštil lakýrku, nohu opřenou o vrchní desku botníku. "V kolik že se vrátíte?" naléhal Tomáš.
"To už budete spát," řekl otec a začal si leštit druhou botu.
"A nikomu neotvírejte," řekla maminka. Po procedurách, kterými prohnala svůj obličej, vypadal její úsměv poněkud nepřirozeně.
"A nekoukejte se pozdě v noci na televizi."
"A neotevírejte lednici."
"A nestrkejte prsty do zásuvek."
"A nic nerozbijte."
"A nebojte se. My přijdem."
"Ahoj, děti."
Klap.
"Ahoj, mami," řekl Marek.
"Ahoj, tati", řekl Tom.
Jenže to už byly dveře zavřené.
-
Klaun Edvard se pomalu ploužil ulicí. Bylo mu smutno. Odjakživa chtěl jen rozdávat radost. Naposledy natáhl z cigarety a velikým obloukem odhodil špačka do kanálu. Těžko rozdávat radost ve světě, který nezná slitování...
-
Bylo čtvrt na osm. Tom s Markem seděli u televize. Nikdy je nenapadlo pozorovat pravidelné večerní zpravodajství, ale dnes, když tu nebyli rodiče, to mělo své nepochopitelné kouzlo. Na obrazovce se střídaly rozličné šoty, doplněné komentáři, kterým ani jeden z bratrů příliš nerozuměli, neboť slova, která komentátoři používali, chlapci povětšinou neznali.
Tom se trochu zavrtěl v křesle. "Mám hroznou chuť na džus," řekl.
Marek se na vteřinu odvrátil od televize. "Maminka nám ale zakázala otevírat lednici. Kdyby se to dozvěděla, moc by hubovala."
Dále mlčky pozorovali nesmyslné bláboly na pozadí nesmyslných ukázek z nesmyslného světa.
"A co když mamince řekneme, že ten džus stál vedle lednice?" špitl Tom.
"Tak se snad nic nestane," vytušil Marek. "Ale musíme to udělat tajně, aby o tom nikdo nevěděl."
Vstali z křesel a potichoučku se po čtyřech kradli do kuchyně k lednici, opatrně, aby je nikdo neviděl ani neslyšel. Tom pak obezřetně otevřel lednici a Marek sáhl po krabici s džusem, načež Tom lednici opět zavřel. "Tak, a je to," zašeptal.
Hodiny v předsíni odbily osmou.
Za okny se smrákalo. Lampy pouličního osvětlení se jedna podruhé rozsvěcely.
Tom se postavil na židli a natahoval se pro sklenice. Jednu podal bratříčkovi, když se ale natahoval pro druhou, zavrávoral a shodil ji na zem.
"Já věděl, že to nemáme dělat," hořekoval Marek. "Maminka bude hubovat. Neměli jsme otevírat tu lednici. Pak bysme tu sklenici určitě nerozbili. Já to věděl!"
Tom sestoupil ze židle. "Stejně už je osm. Dávno jsme měli být v posteli."
"Kdyby někdo z ulice pozoroval naše okno, určitě by viděl, jak bliká obrazovka!"
"Mám nápad," řekl Tom.
"Jaký, bratříčku?"
"Napřed vypneme televizi a zameteme střepy."
"A co až maminka přijde na to, že jedna sklenice chybí?"
Tom se zamyslel. "Maminka má spoustu starostí. Kdyžtak jí řekneme, že ta sklenice nikdy nebyla. Že už je to dávno, co se ztratila."
Marek řekl, že má trochu strach.
Tom potvrdil, že má také strach.
Na džus už nikdo z nich chuť neměl.
Marek vypnul televizi a zhasl světlo v obývacím pokoji, aby nikdo nic neviděl. Tom mezitím smetl střepy z linolea, vrátil džus do lednice a zavřel dvířka skříňky se sklem. Byt se ponořil do tmy, kterou narušovaly jen namodralé obdélníky, vykreslené namodralým svitem měsíce.
Stáli uprostřed bojiště a oba náhle ucítili podivný pocit, zvláštní duševní stav, neurčitou náladu, neboť vše, co se jevilo v denním světle jako veselé a barevné, bylo náhle šedomodré a ponuré.
"Kam dáme střepy?" řekl Tom.
V tu chvíli se na chodbě ozval podivný šramot.
-
Šéf byl odporný odulý chlap s pleškou, zarudlý v obličeji, a jeho žena byla studená mumie, jakousi hříčkou přírody, nebo snad čímsi krutým žertem, zbavená obvazů a navlečená do šatů podle poslední módy. Jáchymová se vidličkou šťourala v humrovém kokteilu a nevěděla, jak se má tvářit.
"A navíc, pane Rozhon," pokoušel se Jáchym zachránit situaci nějakou inteligentní větou, "za posledních pět let bylo rozhodně více srážek než kupříkladu v roce sedmdesátsedm, o šestasedmdesátém nemluvě."
Špekový knedlík se podrbal na bradě a po odeznění tukového poločasu řekl: "Ale ano. Ovšem na druhou stranu, když pomineme sněhové kalamity loňského léta a krizi sypacích vozů přede dvěma lety na podzim, jistě si vzpomínáte..."
Jáchymová by byla velice ráda zívla, ale bála se.
-
Klaun Edvard stál na zastávce tramvaje a soustředěně pozoroval dosud nerozbalenou krabičku cigaret. Dnes ráno, když se probudil, zapálil si cigaretu s předsevzetím, že to je ta poslední v jeho životě.
Před třiceti minutami vykouřil další poslední cigaretu v životě, prozměnu to byla poslední cigareta z krabičky, kterou si koupil dnes v poledne.
Před pěti minutami si koupil další poslední krabičku v životě s tím, že ji bude nosit u sebe jako talisman a nikdy v životě ji nerozbalí.
Jenže tramvaj se někde zasekla a nejela a nejela.
A navrch, ten chlap vedle taky kouřil...
Snad příště, řekl si, a strhl nervózně celofán. Nedočkavě odtrhl pozlátko s nápisem, kterému nerozuměl, vložil cigaretu do úst a třesoucí se rukou ji zapálil.
A to už tu byla tramvaj.
S potěšením zjistil, že ten chlap vedle se mu směje. Přece jsem ještě vtipný, pomyslel si, sotva zapálené cigáro hodil do kanálu a nastoupil.
-
"Určitě to bylo těsně za dveřmi," řekl Tom. "Zase trochu blíž než předtím."
"Mám strach."
"Zbabělče."
"Nejsem zbabělec."
"Ale řekl jsi, že máš strach."
"Ale tam za dveřmi něco je," řekl Marek.
"Za každými dveřmi něco je."
"Ale tohle vydává divné zvuky."
Chvilka mlčení.
"Jestli nejseš srab, tak otevři dveře a podívej se, co to bylo."
"Zkus to ty."
"Ne, ty."
"Maminka říkala, abysme nikomu neotvírali."
Tom se ušklíbl. "Kdyby tu začalo hořet, taky bys musel otevřít dveře."
"Ale určitě by teď bylo bezpečnější -˝
"Co když se tajemný recidivista," použil Tom výrazu, který před chviličkou odposlouchal v televizi, "za chvilku pokusí ty dveře odpálit náloží, protože ví, že rodiče nejsou doma?"
Marek si kousal nehet. Byl na rozpacích. "Jestliže ta bomba leží za dveřmi, prostě otevřeme, vyhodíme ji z kuchyňského okna, ona vybuchne venku a maminka nic nezjistí."
"Maminka nás pochválí," pronesl s bradou hrdě vztyčenou Tom, odemkl bezpečnostní zámek a odsunul závoru.
Zbývalo jen stisknout kliku. Dvojčata se na sebe podívala. Marek instinktivně uchopil do ruky ocelovou paličku na maso. Tom stiskl kliku a po čtvrt století trvajícím vrzavém zvuku dveře otevřel.
Na chodbě byla tma. Jen kužel namodralého světla z ulice vymaloval na zeď obdélník. Žádná výbušnina tam zřejmě nebyla.
Mlčeli a třásli se. Marek pevně sevřel oběma rukama paličku na maso a nahlédl do chodby.
"Počkej," zašeptal Tom. "Přinesu baterku." Tak také učinil.
Co nejopatrněji vkročili do chodby. Nikdo tam nebyl. Rozhodli se tedy prozkoumat prostor až k východu z domu.
"Ale co řekneme mamince a tatínkovi?" řekl Marek.
Tom opět hrdě vztyčil bradu. "Pravdu," pravil.
-
Podávala se polévka.
Číšníkovi se zřejmě trochu zatřásla ruka a podšálek pana Rozhona byl pocintaný od rajské. Rozhon to nijak neokomentoval. Jáchym se pochybovačně podíval na Jáchymovou. Pozval jsem šéfa do restraurace, kde mu číšník pocintá podšálek polévkou. Odpustí mi to někdy? Jenže Rozhon na to nijak nereagoval a Rozhonová zůstávala stále stejně mumifikovaná.
A bylo to tu zas. Nepříjemné ticho.
Jáchyma napadla jediná záchranná věta, jediný zýchranný kruh v moři jedovatého mrazivého ticha. "Eh - Dobrou chuť vám přeji."
Chopili se lžic. Jáchymová se společensky pousmála, jenže líčidla, kterých neuváženě použila příliš mnoho, její ústa roztáhla jako převařený makarón a výsledná grimasa dostala opravdu neopakovatelný rozměr.
Polévka byla díky bohu stravitelná a snad i dobrá.
Jáchym ochutnal a flexibilně navázal na rozhovor, který číšník svým zásahem tak bohapustě přerušil. "Ale tyto atmosferické poruchy by měly zcela jistě znamenat v příštích dvou dnech hezké počasí."
Rozhon si udrolil kousek chleba, nacpal si ho do dutiny a řekl: "Dle mého názoru bude pršet."
Rozhovor o počasí úspěšně pokračoval dále.
-
Klaun Edvard křečovitě svíral madlo. Tramvaj se třásla a nakláněla, hučela a vrzala a lidé se pokoušeli ten rachot překonat tím, že křičeli trochu hlasitěji.
Promítal si ve svém unaveném mozku dnešní chmurné zážitky z natáčení dětského představení.
Hned ráno mu to rejža pěkně vmetl. "Už nejsi vůbec legrační, Ede," řekl. "Je s tebou konec. Všechno nelze zamaskovat pudrem."
Ale já JSEM přece legrační, odpověděl mu Edvard. Jenže už v tu chvíli si byl jist tím, že to není pravda.
A odpoledne, když při přímém přenosu -
...ach bože, to byla legrace...
Slza se mu svalila po špinavém mejkapu a skápla do bláta na podlaze tramvaje.
-
U hlavního vchodu seděla černá kočka. Když jí Tom posvítil do jejích žlutých očí, mňoukla. "Vidíš," řekl a odlehčeně se uchechtl. "Byla to jenom kočka."
"Ano, jenom kočka." Markovi stále ještě přebíhal mráz po zádech. "Jenom kočka..." Podíval se na špičky svých bot a usmál se.
Tak tam chvilku stáli ve tmě. Pak Tom odemkl dveře hlavního vchodu. Vypustil kočku ven. Ještě jednou mňoukla, aby v příštím okamžiku mohla zmizet jako ona pomyslná pára nad hrncem.
Marek stál dosud ve tmě a když se Tom ohlédl, mohl spatřit jeho siluetu, jak pokrčila rameny. "No, snad když už jsme tady, mohli bychom vyhodit ty střepy do popelnice."
Tom se zamyslel.
Bylo něco málo po půl deváté. Tenhle večer měl zvláštní náboj. Už měli být oba umytí. Měli být v posteli. Neměli otevírat lednici. Neměli otevírat dveře. Vůbec neměli chodit na chodbu a pouštět tu kočku ven. Měli přece být v posteli...
Marek se vrátil do kuchyně a za okamžik byl zpátky s lopatkou plnou střepů. Proklouzl kolem Tomáše, vyběhl ven a nasypal střepy do popelnice. Tomáš udělal dva kroky ven. "Nechoď tam! Někdo tě uvidí!"
Marek se otočil a rysy jeho obličeje ztuhly. "Pozor! Dveře!"
Bylo pozdě. Dveře se zabouchly a zámek zapadl. Byli teď uvězněni venku.
"Proboha, co teď řekneme mamince?" zašeptal Tom.
Vzduch voněl benzínem a někde nad střechami paneláků se dalo tušit nebe plné hvězd.
-
Jehněčí kotletky s tymiánovou omáčkou, se zelenými fazolkami, lehýnce politými rozpuštěným máslíčkem, a špetkou francouzských brambor na okraji talíře, byly zpola propečené a snad by to bývalo bylo nejchutnější jídlo, které kdy Jáchymovi ochutnali, kdyby se však byli mohli na jeho chuť alespoň trochu soustředit.
"To všechno ovšem bezprostředně souvisí s výrobou a prodejem laciných katalizátorů, z čehož vyplývá, že kdyby obchod tímto zbožím alespoň trochu fungoval, pane Jáchyme, v příštích dnech by opravdu mohlo být slunečno, jenže za té situace, která nyní v tržní ekonomice zůstala, se spíše přikláním k názoru -˝ podrbal se Rozhon na čele - "že bude asi pršet."
Rozhonová schroustla fazolku a odložila vidličku.
"Ehm - Vám to nechutná, paní Rozhonová?" poznamenala Jáchymová.
"Je to dobré," odpověděla dotazovaná hlasem bez jakéhokoliv zabarvení či dialektu. "Ale to máslo by mohlo poškodit moji linii."
"Aha," souhlasila Jáchymová a zakousla se do kotletky.
-
Stáli před hospodou. Hospoda stála na vršku. Byl odtud impozantní výhled na ošklivé město z paneláků. V zatáčce stál stánek s tabákem, uvnitř se stále ještě svítilo. Na tramvajovém ostrůvku čekali zoufalci s aktovkami v podpaždí na tramvaj. Tom s Markem se dívali dolů na město a připadali si jako dospělí. Vždyť už bylo devět hodin večer.
"Řekneme mamince," navrhl Tom, "že jsme cítili plyn, ale báli jsme se sahat na knoflíky sporáku, tak jsme raději šli ven a tam chtěli původně na někoho počkat, ale průvan zabouchl dveře a tak jsme zůstali venku."
"To zní věrohodně," řekl Marek. "A vlastně je to skoro pravda."
"Ano," potvrdil Tom. "Je to skoro jako pravda."
Chvilku tam mlčky stáli. Potom Marek nahmatal v kapse dvacetikorunu a navrhl, jestli by nebylo lepší jít dovnitř, neboť mu byla zima. Tom to odsouhlasil, protože už mu chloupky na rukou také nemilosrdně vstávaly.
Vstoupili do lokálu, přesyceného kouřem cigaret, a usedli k jedinému prázdnému stolu. Za okamžik přicupital tlustý hostinský, vyplivl párátko, trochu pochybovačně se na ně zadíval a zeptal se, co si budou přát.
"Něco do dvaceti korun," špitl Marek.
"Dobrá," zavrčel tlouštík a odběhl k pípě.
Bratři se na sebe rozpačitě usmáli.
Teď to bylo ještě zajímavější. Dávno po Klaunovi Edvardovi. Dávno po večerníčku. Dávno po večerním zpravodajství. Ten lokál měl podivnou atmosféru. Páchlo to tu, byl tu hluk. Byl tu život. Cítili změnu.
Hostinský přitančil se dvěma sklenicemi sodovky, volnou rukou hodil na stůl dva pivní tácky, na které sklenice postavil. Vytáhl z náprsní kapsy propisovačku a účtenku, udělal na papírek dvě čárky, zatížil ho popelníkem. V koutku úst už měl nové párátko.
"Ma - Máte tady volno, kluci?" zabručel obtloustlý pán v modré košili.
"Hm," kývli oba najednou.
Chlapík mávl na hostinského, ten s ním však, jak bylo na první pophled patrno, nechtěl mít nic společného. Ten pán byl zřejmě opilý. "Kluci," zakýval se, až židle zavrzala, "víte, kdo já jsem?"
Oba zakroutili hlavami na znamení toho, že nevědí.
"Já... jsem... hoši..." supěl, "...vobičejnej blbej policajt. Posranej fízl."
Podívali se na sebe. Oba cítili stejnou měrou vzrušení i strach. Posranej fízl?
"Dvacet... dvacet... dvacetpět let jsem, kluci, u policie....Víte vy vůbec, co je to... pětadvacet...pětadvacet..."
"...Let?" doplnil Tom.
"Pětadvacet let," zakroutil fízl hlavou.
"My jsme dvojčata," řekl Marek. "Je nám dohromady dvanáct."
"Mě je šest a jemu taky šest," přisadil si Tom.
Oba se trošičku napili limonády. Chutnala podivně a byla neuvěřitelně studená. Policajt si trochu poposedl na židli a zaklel. "Eh, ta potvora mě tlačí..." Pak rozepl pásek. Položil na stůl kožené pouzdro, ukrývající uvnitř cosi tajemného. "Pětadvacet... let... a oni by mě klidně vyhodili na dlažbu!"
Chlapci uznale kývli hlavami.
"A to prej jenom proto," nadechl se zhluboka a polkl, až tabulky skla v oknech zapraskaly, "že prej chlastám ve službě! Taková lež!" Pak se rozkašlal a celou etudu ukončil tím, že plivl někam mezi lidi.
Bratři se na sebe znovu podívali.
Policajt zrudl a znovu se rozkašlal. Pak překotně vstal ze židle a vyběhl z hospody bez jediného slůvka na vysvětlenou.
A ten podivný předmět v koženém pouzdře stále ležel na stole.
"Co řekneme mámě a tátovi o tomhle?" řekl Marek a podrbal se na zátylku.
"Měli bysme to vrátit," navrhl Tom.
Marek souhlasil.
-
Tramvaj sebou škubla a zastavila na zastávce. Klaun Edvard se zapotácel. Vyvrávoral dveřmi, slyšel, jak za ním zabzučel bzučák a jak se dveře zabouchly.
Stál na tramvajovém ostrůvku. Nahmatal v kapse krabičku cigaret, jednu vylovil, vrazil si ji mezi zmalované rty a zapálil si. Přímo před sebou viděl na rohu stánek s tabákem. Uvnitř se svítilo. Vtáhl dehet do plic, chvilenku ho nechal působit, vyfoukl kouř nosem.
Znovu viděl před očima ten výjev. Režisér mlátí modrými deskami do pultíku a křičí "Vypadni, ty kašpare posranej!"
Ironie toho okamžiku byla, že se po těchto slovech všichni přítomní konečně začali smát. Jen on se nesmál, přestože se celý den tlemil jako debil do kamery číslo šest a sedm...
-
A to už tu byl dezert. Čokoládová pěna dvou barev s ostružinovou omáčkou, smetánkou a snítkou máty peprné, obzvláště jemná, obzvláště chutná a obzvláště svěží.
Jáchymová pozorovala, jak Rozhonová odsunuje barevný keramický talíř na stranu.
Jáchym trochu ochutnal stříbrnou lžičkou, pak ale pokračoval v hovoru. "Počasí by snad nemělo mít větší vliv na psychický stav obyvatel města, není liž pravda?"
Rozhon kývl hlavou, lalok na jeho krku nabobtnal a vzápětí zase splaskl. "V podstatě máte pravdu," řekl.
Bylo devět čtyřicet pět. Děti už jistě spějí, pomyslela si Jáchymová.
A my tu tupě blábolíme o počasí...
-
Klaun Edvard se rozhlédl napravo a nalevo. Nikde nikdo. Jen tam na rohu stály nějaké dvě děti. Pomalu kráčel ke stánku s tabákem, k tomu, ve kterém se ještě svítilo. Chtěl jsem vždycky jen dělat radost, pomyslel si znovu. Legraci. Aby se děti smály.
Stanul u okénka.
"Co to bude, pane?" řekla starší paní, sedící uvnitř.
Znovu se rozhlédl napravo i nalevo. Natáhl ruku se zmačkanou stokorunou. "Jednou Perverz Magazín."
"Devadesátšest."
Dělat legraci není žádná legrace...
-
Stáli před hospodou a rozhlíželi se, ale nikde nebylo ani živáčka. Po fízlovi už také nebylo ani stopy, vypařil se jako pára nad hrncem a neřekl ani popel. Tom držel v ruce pouzdro a Marek železný předmět, který ještě před malou chvilkou skrývalo. Odněkud sem dolehl zvuk klaksonu, v dáli rezonovala magistrála, z hospody doléhaly útržky vět a slov. Stánek s tabákem na rohu stále svítil. Stál u něho jakýsi podivný chlapík v nevkusně barevných šatech, který si zřejmě něco kupoval.
"Co budeme dělat?" řekl Tom.
"Měli jsme to vrátit," poznamenal Marek.
"A víš vůbec, co to je?"
"Vím, co to je. To je bouchačka."
"Co řekneme mamince?" šeptal Tom. "Říkala, abysme na takové věci nesahali."
cvak
"Nejlepší by bylo, kdybysme jí řekli, že to tam zapomněl a že jsme to chtěli vrátit, jenže nakonec nebylo komu.."
"Takže zase pravdu."
"A nacopak je asi tohle?"
"Pujč mi to!"
"Nepujčím!"
"Copak je to tvoje?"
"Dej - to - sem!"
"Já - to - chci - taky - vidět!"
prásk
Oba strnuli.
-
Klaun Edvard ucítil prudkou bolest v zádech. Zaskučel. Perverz Magazín spadl na asfalt. Stařena uvnitř stánku zavřeštěla. Pokusil se zachytit přepážky, ale ta se ukázala být velice nestabilní a když padal na záda, vzal s sebou celou výstavku denního tisku.
Civěl na hvězdy. Cítil, že je to jeho konec.
Ještě jednou si představil dnešní vystoupení pro děti. Cítil veliký pocit zadostiučinění.
Udělal na kameru číslo šest "blblblblblbl". Věděl, že už to dávno děti nebaví, ale pořád to zůstávalo jeho nejoblíbenější grimasou. Pak se obrátil na kameru číslo sedm a usmál se tak, že to bylo vidět i přes silnou vrstvu líčidel. To, co potom řekl, byla zřejmě ta nejsrozumitelnější věc, kterou kdy do kamery zamumlal.
"Děti, tohle je přímý přenos. Možná je to moje poslední vystoupení, a proto bych vám rád řekl, že se na tuhle kravinu připravuju už od rána a že už mě to vůbec nebaví, protože podle statistik se mi vůbec nesmějete. Tak mi už laskavě polibte prdel!" Otočil se na podpadku a odešel ze studia za doprovodu bouchání režisérových modrých desek.
Nad sebou viděl obličeje. Uslyšel zaskřípění brzd. Cítil se tak slabý a tak silný současně.
"Proboha, lidi, to je přece ten šašek z televize, nemám pravdu?"
Někdo vzadu se nemístně zasmál.
Stánkařka se sehnula nad umírajícím klaunem. "Ano, to je on," potvrdila. "Touhle dobou si sem vždycky chodil kupovat Perverz Magazín."
"Prase," zachroptěl slintající starý pán o holi s gumovým koncem a sehnul se pro Annonci.
"Neměla by se zavolat sanitka?"
-
Ta podivná postava u stánku s tabákem se zčistajasna zhroutila. Bratři se na sebe podívali. Oba pocítili stejné mrazení v zádech. Pistole v tu chvíli dávno ležela na zemi. Se zaskřípěním brzd u chodníku zastavilo nějaké auto, jeho majitel vystoupil a připojil se k hloučku zvědavců, motor nastartovaný, dveře otevřené, světla rozsvícená.
V tu chvíli jakoby obloha potemněla. Baráky se staly ponuřejšími, pouliční osvětlení jakoby potemnělo, hvězdy se skryly za oblaka. Trvalo to snad celou věčnost.
Podívali se na sebe.
Pak jejich zraky přeskočily na nastartovaný vůz.
Z hloučku se vyloupla postava, něco zakřičela a ukázala ve směru, kde stáli. Nikdo ji však nebral na vědomí.
Napadlo je to oba současně. Jediné řešení. Jako v seriálech. Je to tak prosté. Tak jednoduché.
Vykročili oba současně.
-
Číšník položil doprostřed stolu tácek s cukrem a konvičku s mlékem, za okamžik položil před každého šálek s kouřící kávou a talířek se čtyřmi čokoládovými bombónky.
"Odpusťte, příteli," přiblížil Rozhon šálek k ústům a přivoněl, "ale to je opravdu vše, co jste mi chtěl říci?"
Jáchym si otřel zpocené čelo. Ucítil, jak ho jeho žena kopla do nohy. Rozhon byl podle všeho v dobrém rozmaru, usmíval se, ouško kávového šálku v baculatých prstech.
Zhluboka se nadechl. "No, vlastně jsem vás chtěl požádat jestli, no, víte..."
"Jen ven s tím," pomáhal mu Rozhon.
"...bych mohl dostat jaksi dovolenou místo v prosinci v červenci?.."
Pan Rozhon usrkl trochu kávy, položil šálek na stůl. "Ne."
"Děkuji," zašeptal Jáchym, zavřel oči a polkl celý obsah šálku, nedbaje na to, že si popálí jazyk.
"Nestalo se vám něco, příteli?"
"Ale kdepak... Jen to snad na závěr byla trochu silná káva," usmál se křečovitě.
-
Motor řval a přerušovaná čára utíkala jak splašená, na kulatém budíku na palubní desce ručička ukazovala stodvacet. Houkačky kvílely, auta uhýbala do příkopů, majáky modře blikaly.
Jinak to nešlo, pomyslel si Tom.
"Ale co teď řekneme mamince?" zakřičel Marek.
Tom se krátce zamyslel.
"Snad bude lepší, když jí neřekneme nic?"
Dálnice byla rovná a zdála se být nekonečná.









 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miselle Miselle | Web | 4. října 2009 v 20:20 | Reagovat

Krásné, originální, vtipné a zároveň tragické! Opravdu povedené, smekám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama