Duben 2009

Osmá hora - prozření

30. dubna 2009 v 15:51 | Já |  Novela na pokračování
Statkář Iron měl nějaké pozemky, kde pěstoval kukuřici, žito a mák, obchody mu nekvetly, ale přesto si žil se svou bezdětnou ženou a dvěma dětmi spokojeně. Několik obyvatel Greenwoodu mu víceméně dobrovolně pomáhalo a on byl rád, že je rád.
Když spatřil tři postavy, blížící se po přístupové cestě k jeho domku, sundal ze zdi pušku, naládoval ji a vyšel na verandu. Byl příjemný letní večer a cvrčkové hráli na své housličky za bohulibého doprovodu cikád, jenže to bylo Ironovi šuma fuk, neboť věděl, že tahle návštěva nevěstí nic dobrého.
Chlapík s holí a dvě gorily, každá valící dva kufry, na očích černé, velmi nepopsatelné brýle.
"Stát!" zařval Iron a zalícil napřed na chlapa s holí, pak na gorilu víc vpravo, pak na gorilu víc vlevo a posléze pro jistotu někam nad jejich hlavy. "Stůjte, nebo začnu střílet!"
"Ochoch," ozvalo se z druhé strany. "Nemůžu dát ruce nahoru," řekl cizinec. "Upadl bych."
Hrachy studeného potu se valily Ironovi po obličeji a máčely límec jeho odrbané, snad sto let neprané, leč velice prakticky změklé košile.
Mám vystřelit?
Nemůžeš, poradil vnitřní hlas.
Ale šerif přece leží na smrtelné posteli. Táhne mu na sedmdesát. Nemá mě kdo ztrestat, pomyslel si Iron. Ba naopak. Všichni by to uvítali.
Vnitřní hlas se jen uchechtl a dal k dobru jednu starou historku, kdy Iron vyrazil s puškou na stepní zajíce. Ironovi se vybavila celá řada trpkých obrazů z té doby, proboha, to byly věci... Od té doby nedržel pušku v ruce.
Budu jen zastrašovat, pomyslel si.
Zaregistroval, že se mu třesou ruce.
To byl také jediný výsledek toho zbytečného hloubání. Lepší je nemyslet. Nemyslet a hlavně zastrašovat.
"Kdepak, starej. D - d - d - dej pracky nad hlavu. A ty tvoje gorily taky. Aspoň si můžou nachvilku odpočinout od těch kufrů!"
Siluety se na sebe podívaly a ozvalo se pobavené "Ochoch..." Cizinec klepl holí o zem.
Iron zaregistroval prudký náraz do hlavy. Nechápal čím a netušil, kdo byl jeho původcem. Najednou prostě ležel na zemi a nad sebou viděl tváře podivného cizince a dvou jeho goril s nepopsatelnými brýlemi na očích.
"Tak co, Irone? Budeme kamarádi?" řekl cizinec a uhladil si knírek. "Přenecháš mi své pozemky... dobrovolně?"
Iron se zadíval do jeho ledové tváře, pak přivřel oči a řekl to jediné, co mu svědomí dovolovalo.
"Hm."
Cikády a cvrčkové celou scénu pozorovaly a za celou tu dobu nehnuly ani brvou.
_
Kidney ležel na zemi a Ryzáček mu olizoval bledou strhanou tvář. V hlavě mu třeštilo, ve spáncích mu bušila krev. Nedávalo to smysl. Mozek byl zřejmě příliš démonická bytost na to, aby se s ním dal vést normální rozhovor.
Na úplně první otázku, "Kde je Nejmoudřejší Bytost?", odpověděl: "Cóóó?"
V podobném duchu se vedl rozhovor už šestým dnem.
"A... proč jsou tedy ty nejlepší rajčata právě na jihu?" zeptal se Kidney Mozka, nepřejte si vědět proč, konec konců, on sám to nevěděl, jen dál poslepu střílel do toho pohyblivého terče, doufaje ve šťastnou náhodu.
"PROTOŽE TO TAK JE UŽ DVACET LET," odpověděl pohotově Mozek.
_
Po dalších třech dnech takovéhoto rozhovoru Kidney náhle ucítil dotek mokrého hadru na čele. Podivil se a otevřel oči. Ryzáček se popásal opodál. Vedle na kameni seděl stařík se sombrerem na hlavě, svírající v ruce hůl z dubového dřeva.
"Mladíku, mladíku. Copak ses pomátl na rozumu?"
"Já... Hledal jsem Nejmoudřejší Bytost."
Stařík se ušklíbl. "Naletěl jsi. Bylo jich tu už mnoho. Většina se z toho zbláznila docela. Máš štěstí, že jsem šel kolem."
Teprve teď si Kidney uvědomil, že Mozek mlčí.
"Jak se ti ho povedlo umlčet?" zachrčel.
"Poslal jsem ho do prdele," řekl stařík.
"A vida... To mě nenapadlo," špitl Kidney. "Ale jak se teď dozvím, kde najdu Svatého Griliáše?"
"Tady, v údolí hlouposti, určitě ne," řekl stařík, narovnal si na hlavě sombrero a otřel pot z čela. "Víš, kdo je Mozek? Nikdy jsi o něm neslyšel, chlapče? Mozek je Nejhloupější Bytost."
"Proboha," špitl Kidney a zavřel oči.
"Celé tohle údolí. Celá osmá hora. Je stvořena jenom ze samé hlouposti a přitahuje nebohé poutníky, aby je navždy nakazila svou chorobnou blbostí. Ty pak posílá jako své apoštoly dál do světa a oni to šíří."
"Proboha... Zasloužila by zničit..."
"Jak se ničí hory?"
"Nevím..."
"Blbost je věčná a obrovská, mladíku."
"A já tady ztratil tolik času. Otec... Táhne mu na sedmdesát..."
"Lež a odpočívej, mladíče. Vím, kde dostaneš radu. Čeká tě dlouhá a strastiplná cesta."
"Kde... Kde dostanu radu?"
"Daleko za plání Saurů má svůj dům Evil Black. Traduje se, že jeho dcerami jsou Pravda, Lež a Polopravda. Záleží jen na tobě."
O poznání klidnější Kidney usnul, jako když ho do vody hodí. Zdálo se mu o vránách, ženoucích se na jih, a o Číňanech, pokoušejících se jíst tomatovou polévku hůlkami.




Část II. OSMÁ HORA

26. dubna 2009 v 21:13 | Já |  Novela na pokračování
Část II.
OSMÁ HORA
Kidney s vypětím všech sil překročil sedmero hor a unavený a schvácený stanul před osmou.
Nechal pajdajícího Ryzáčka vyválet v trávě a sám usedl na pevnou dubovou lavici, kterou tu před dávnými lety postavil jakýsi dobrodinec. Když se posilnil stále ještě tekoucí vodou z měchu, uvědomil si, že s povrchem lavice není něco v pořádku, byl na jednom místě jaksi nerovný a tlačil do zadnice. Pokusil se o kousek poposednout, leč nepovedlo se, lavice záhy končila a Kidney se octl na zemi.
Kidney nebyl zvyklý klít. Teď ale šťavnatě zaklel. Uvědomil si příčinu svého pádu.
V povrchu prastaré lavice byla vyryta dvě písmena. D. S. Kidney se podrbal na pleši. Ta písmena už spatřil mockrát. Otcovy iniciály. Otcovo znamení. Kudy prošel, tam vyryl své iniciály. Otcovský dům byl také rozrytý na mnoha místech. Snad si to Strašnej Tvrďák ani neuvědomoval. Ryl do všeho.
Tím se Kidney ujistil, že je na správné cestě, že překročil těch pravých sedmero hor a především, že jde ve stopách svého otce, který tudy tenkrát před lety také prošel, hledaje své štěstí a svou osobnost.
Rozhlédl se.
Do nebe se tyčící legračně veliká osmá hora.
Modrá obloha.
Vyválený Ryzáček.
Tenkrát před lety si tu zřejmě otec po dlouhé útrpné cestě dal dvacet.
Půjdu v jeho stopách, pomyslel si Kidney, dal si ruce za hlavu, hodil nohu přes nohu, vrazil stéblo do úst, uložil se pěkně na záda do trávy a zavřel oči, očekávaje něco příjemného.
Nebylo to příjemné.
Ten zvuk v prvopočátku připomínal nářek bortící se Cheopsovy piramidy, ale vzápětí se zvrhnul v něco daleko brutálnějšího, odpornějšího a oplizlejšího, neboť se podle všeho pokoušel něco sdělit, což se mu příliš nedařilo. Tisíckrát zeslabené by to možná znělo jako "JÉ, AHOJ, KAMARÁDE".
Vyskočil z trávy a zcela vyveden z míry, zděšen a deprimován hledal původce onoho nervydrásajícího zvuku. Bylo to marné. Nikde ani noha. Začal přemýšlet nad tím, jakýmito pekelnými čáry je tohle údolí zakleté. Nic nevymyslel.
S dalším hromovým zaduněním a následným otřesem půdy spadlo na Kidneyho unavenou plešatou lebku nové sdělení. "TADY JSEM".
"Kde?" špitl zdeprimovaný poutník, ale poté si všiml otvoru, který se náhle objevil pár set metrů pod vrcholem osmé hory. Ten otvor se vlnil. Že by si ho byl předtím nevšiml? Nebo tam předtím nebyl? Co je to? Proč je to?
Nebylo pochyb. Hromový hlas vycházel právě z tohoto otvoru. Kidney bezděky pomyslel na to, proč celý život zatracoval indiánské bohy a pověry starých pradlen.
"Kdo jsi?" zařval Kidney.
Odpovědí byl smích. Zacpal si uši, ale nebylo to nic platné. Když už byl Kidney přesvědčen, že mu exploduje lebka, smích ustal. Otvor se zavlnil a o poznání tišší hlas (srovnatelný se současným skoncentrovaným zatroubením deseti parníků) řekl: "JSEM MOZEK".
Mozek?
Kidney rozcupoval rukáv košile a jeho zbytky si provizorně ucpal uši.
Tak tedy Mozek? Je ten vlnící se otvor ústy obrovského tvora, který o sobě tvrdí, že je Mozek? Je osmá hora - Mozek? Obrovský Mozek?
Otcovo znamení na lavici.
Najednou si byl Kidney stoprocentně jistý, že si tu otec tenkrát před dávnými lety dvacet nedal.
Bylo načase zeptat se osmé hory na cestu za Svatým Griliášem.





Epizoda s otcem Roquefordem

25. dubna 2009 v 18:56 | lá |  Novela na pokračování
Starý Roqueford sehnal krávy z pastvy a celý udřený si po západu slunce přisedl ke krbu, u kterého už se hřálo jeho osm hladových ratolestí a jeho jediná chtivá žena. Ohýnek příjemně praskal a domem se rozhostila příjemná večerní pohoda. Ohýnek osvětloval strhané zjizvené tváře jeho dětí a on se kochal tím pohledem. Jednou budou jako on. Budou každé ráno před východem slunce vyhánět krávy na pastvu a před západem je poženou zpátky. Budou mít také svoje chtivé ženy. A kupy hladových dětí budou každé poledne sedat ke kusu chleba se sýrem, a všichni si nechají ono zvučné jméno Roqueford, a to jméno bude jednou slavné, nejslavnější...
Ozvalo se zaklepání na dveře. Starý Roqueford zpozorněl. Jedno z dětí nemístně poznamenalo, že někdo klepe. Roquefordovi se prohnala hlavou otázka, jestli ten dětský sopránek patřil holčičce nebo chlapečkovi. Hodil to za hlavu a šel otevřít. Chlapeček nebo holčička. Plus nebo minus. Kráva nebo bejk. Záleží na tom?
Dveře se otevřely a do místnosti vpluly tři postavy. Uhlazený pán s holí s gumovým koncem a kloboukem na hlavě a dvě jeho gorily s profesionálními výrazy ve tvářích a nezbytnými kufry. V místnosti jako by se náhle rozjasnilo. Snad to bylo zdání, snad optický efekt, způsobený světlou barvou cizincova obleku.
"Dobrý večer," řekl cizinec.
"Bohužel vám nemám co nabídnout," řekl starý Roqueford.
"Mýlíte se, vážený pane," řekl cizinec, pohladil si knír, klepl holí o podlahu a ukázal na dřevěný stolek. Na tom se okamžitě objevil svazek bankovek.
"Co tu chcete?" zavrčel Roqueford. "Proboha, co tu jenom chcete?"
"Echm," odkašlal si nonšalantně cizinec a upravil si kravatu. "Vlastně chci všechno." Ještě jednou klepl holí o zem a balíček bankovek na stole se zdvojnásobil. "Víte, jde mi hlavně o pozemky..."
"Všechno?" Roqueford se zadíval na bankovky na stole, přejel pohledem na hordu svých hladových dítek, na svou chtivou ženu. "Ne. To je málo."
Cizinec ještě jednou klepl holí o zem.
"Ujednáno," řekl Roqueford. V tu chvíli mu čistě náhodou padla do oka kostka sýra, ležící na stole. Ležela tam takhle už asi týden a byla pěkně prokvetlá.
Dostal nápad.



Synové Strašnýho Tvrďáka

24. dubna 2009 v 11:07 | Já |  Novela na pokračování

Dan Stone ležel na posteli a nevědomky vyrýval nehtem do ztrouchnivělé pelesti svoje iniciály. D. S. Dýchal ztěžka. Jeho klobouk, jeho zbraně i všechny ostatní zbytky jeho osobnosti ležely pohozené na židli u dveří. Šerifská hvězda ležela ležérně pod židlí.
Nad sedmdesátiletým starcem, ještě donedávna plným energie, teď troskou, starým vybytým monočlánkem, se skláněli jeho tři synové. Nejstarší Pat, mladší Mat a nejmladší plešatý Kidney.
Kidney stál zatrpkle v pozadí a hladil si pleš, pokoušeje se proniknout pohledem škvírkou mezi hmotou masivních těl svých dvou starších bratrů. Nedařilo se mu to, proto jen poslouchal, neboť věděl, že mu nic jiného nezbývá.
"Neboj se, otče," děl Pat, pokoušeje se vykouzlit na tváři soucitný úsměv, leč špek dokonale zabránil všem emocím vyplavat na povrch. "Bude ti lépe. Nějaký čas poležíš a bude zase lépe."
Strašnej Tvrďák jen hlesl, že už to asi těžko bude lepší, když mu táhne na sedmdesát.
"Neboj, otče," řekl Mat a zapleskal faldy. "Budeš zase jura. Vždyť... Vždyť..."
Dan Stone přivřel oči, aby shromáždil trochu energie, a pak pravil takto: "Ale teď poslouchejte, synkové moji." Velice hlasitě polkl a pak pokračoval nezvykle zastřeným hlasem. "Moje město úpí a jeho obyvatelům hrozí strašlivá zkáza. Musíte se vypravit na proklatej západ, do hor a do prérie, a tam, daleko za osmou horou, ba co víc, ještě dál, za nebezpečnou a nepochopenou plání Saurů, ve vzdálené osadě žije Nejmoudřejší Bytost, bytost, která díky své moudrosti nestárne, Svatý Griliáš. Najděte ho... Najděte Nejmoudřejší Bytost... a požádejte... ji... o radu..." Sotva domluvil, upadl do kómatu.
"Blázen," řekl Pat a zívl.
"Magor," řekl Mat a šli na pivo.
Jen Kidney zůstal ještě chvíli stát nad svým sedmdesátiletým otcem, který teď začal hlasitě chrápat. Pak se otočil, sebral ze židle otcovu zbraň a odkráčel na proklatej západ, hledat Nejmoudřejší Bytost, Svatého Griliáše.



Tajemný cizinec a šeryf

23. dubna 2009 v 0:11 | Já |  Novela na pokračování
Podivný cizinec pokračoval ve své procházce Greenwoodem, stále sledován svými gorilami. Tak se mu za podivuhodných okolností podařilo nastěhovat se do domu nejbohatšího a nejuzavřenějšího člověka ve městě, otce Livarota, starého mrzouta a držgrešle. Nikdo netušil, jak se mu jen takový kousek mohl povést. Snad starého kolenovrta něčím podplatil, otázkou zůstávalo, co mohlo mít takovou sílu, že donutilo největšího chamtivce opustit svou přepychovou vilu a dočasně se nastěhovat do penzionu na hlavním bulváru.
Tak začaly kolovat Greenwoodem tisíce skazek o tom, odkud podivný zloduch, nebo snad dobrodinec, kdo ví, vlastně přišel a co že ho to přivedlo právě na samou hranici proklatého západu. Že by tu něco hledal? Co? Odkudže to pochází jeho podivný přízvuk?
Kdo ho naučil číst?
Je to snad mesiáš, přinášející odpovědi?
Je to snad ďábel, přinášející jen další otázky?
Sotva se fámy donesly ke Strašnýmu Tvrďákovi, připnul si starý sup šerifskou hvězdu a rázným zvonivým krokem ( tu zvonivost způsobovaly zčásti jeho ostruhy a zčásti všechny jeho zbraně, které měl navěšeny na opasku ) vyrazil k Livarotovu domu, aby udělal v těch ošemetných věcech jasno, jinými slovy, aby vypudil, vystrnadil a vyplenil to hadí sémě, toho zhýralce, cizáka a přistěhovalce, který tomuhle místu nepřináší zcela jistě nic dobrého.
Stanul před honosnou budovou, své dosud mlčící kolťáky proklatě, ale proklatě nízko, tak, jak to měl vždycky rád, a vykřikl, ve svém pokročilém věku nezvykle mužným basbarytónem: "Vylez, kryso! Je konec. Nikdo o tebe nestojí a bude lepší, když si zbalíš svých pět švestek a svoje čtyři kufry a vysmahneš z našeho města tak, jak jsi přišel, to ti říkám já, šerif Dan Stone, a věř mi, že já jsem ten, komu v širokém dalekém okolí neřekne nikdo jinak než Strašnej Tvrďák!"
Otevřely se dveře a cizinec vystoupil na balkon. Jeho dvě gorily zaujaly pozice po jeho pravé a levé ruce, stále svíraje každá po dvou kufrech.
"Dobré poledne, šerife," usmál se srdečně cizinec .
Strašnej Tvrďák přimhouřil oči, aby vyloudil onen jedinečný hadí pohled, přivádějící protivníka ke zcestným myšlenkám.
"Jsem rád, že s vámi konečně mohu promluvit o vašem problému," řekl cizinec.
"Co?" špitl Stone a svaly v jeho tváři povolily. "O mém problému?"
"Ano, šerife. Chci tím říci, že je konečně načase, abyste - eh - řekněme - začal pomalu uvažovat nad tím, který z vašich tří synů se stane vaším nástupcem."
Šerifovi poklesla brada a koutkem úst mu ukápla do prachu bulváru zelená slina.
"Přiznejte si to, šerife," pokračoval cizinec svým klidným, vyrovnaným hlasem a naslouchající šerif ucítil podivné šimrání ve vlasech. "Jen si to přiznejte. Táhne vám na sedmdesát. Měl byste složit zbraně." Při vyslovení slova zbraně tajemný cizinec ťukl holí o zem.
Sedmdesát let? Proboha, proboha, to není možné, už sedmdesát let? Podivil se Strašnej Tvrďák, který nad svým věkem doposud snad nikdy neuvažoval. Šokován a degradován náhle cítil, jak slabé jsou ve skutečnosti jeho svaly, jak bolavé jsou jeho oči a jak blankytně modré jsou jeho všudypřítomné křečové žíly - polkl naprázdno, ucítil nepříjemné sucho v krku - sedmdesát let? Sedmdesát? To není možné - pocítil nasládlou chuť na patře - proboha, snad ne cukrovka - a spatřil, jak se jeho šedivé vlasy v chomáčích snášejí do prachu cesty, bylo to ono, bylo to tak, bylo to tady, bylo to potupné a zdrcující, ale najednou se prostě a jednoduše cítil na sedmdesát!
Něco hlesl, nohy se mu podlomily, ztěžka dopadl na zem. Proboha... Kolťáky neškodně zazvonily.
Cizinec řekl drze "Nashledanou" a zmizel i se svými gorilami v útrobách Livarotova domu.
To byl tedy konec...



Setkání s barmanem Etylem

22. dubna 2009 v 0:06 | Já |  Novela na pokračování
Bylo horké poledne. V lokále nebyla ani noha. Barman Etyl držel v ruce mokrý hadr a pokoušel se vyleštit nevyleštitelnou barovou desku.
Vrzly dveře. Do nálevny vstoupily tři postavy.
Dvě gorily, svírající v každé ruce jeden těžký kufr, zůstaly stát u dveří. Tvářily se víceméně neutrálně.
Muž v tvídovém obleku, opírající se o hůl s kaučukovým koncem, vykročil k baru. Uhladil si knírek, roztáhl ústa do nervydrásajícího úsměvu a řekl: "Dobrý den. Mohu vás laskavě požádat o sklenici mléka?"
Barman vytřeštil oči a nenapadlo ho říci nic jiného než "Cože?", neboť byl šokován civilizovanou mluvou, civilizovaným zevnějškem, civilizovaným požadavkem toho gentlemana a v neposledním případě těma dvěma civilizovanými gorilami. Cizinec požadavek zopakoval, neztráceje úsměv ani naději.
"Ale - ale je teprve půl dvanácté, a já otevírám až ve dvě..."
"Echm - A nešlo by to nějak zařídit?" řekl gentleman. "Abyste mi rozuměl, víte, řekl bych, že by to bylo pro vás rozumnější." Lehce ťukl holí o zem. Barman ucítil podivný tlak odspodu a když polekaně sklonil hlavu ke svým sandálům, zjistil, že stojí deset palců nad podlahou.
"S - s - s - "
"Co jste to, prosím, říkal?"
"Snad by se to nějak dalo zařídit," řekl Etyl a ucítil, jak klesá zpátky na zem. Odběhl někam dozadu a za okamžik se vrátil se sklenicí ještě teplého mléka.
"Děkuji," řekl cizinec, vypil si to a odešel i se svými kumpány.
Etyl vyčerpaně padl na židli a chytil se za srdce. Byl to snad sen? Přízrak? Strašná skutečnost?
Pak si všimnul, že hadr, kterým ještě před okamžikem leštil nevyleštitelnou barovou desku, je suchý.
Na hodinách bylo půl šesté.



Část I. Cizinec

21. dubna 2009 v 0:07 | Já |  Novela na pokračování


"Kupříkladu, po celém světě se v tuto chvíli vyskytují desetitisíce Číňanů, pokoušejících se jíst tomatovou polévku hůlkami. Jsou však tito Číňané realitou, když si jich při tom nikdo nevšímá?"

FRANZ BÜHNE
Statˇ o hladu, 1944


Slunce žhaví step plnou kamení, tu a tam zdobenou keříkem, suchou rostlinou, kostrou koně, nebo opodál jeho jezdce. Nemilosrdně praží do střechy malého nádražního domku, stojícího uprostřed té pustiny, a do malého dřevěného městečka, do kterého jest branou. Slunce nemilosrdně taví dvě koleje, usazené na spuchřelých pražcích, tu rovnou linku, dělící nehostinnou step na dvě poloviny: Na tu horší a na tu ještě horší.
Slunce nemilosrdně spaluje lebečku malého stepního mravence, vláčejícího na svých mohutně osvalených zádech stébélko uschlé trávy. Mravenci se snad většinou nepotí. Tenhle je ale vyjímečně udřený a slaná tekutina splavuje jeho groteskní dehydrované tělíčko.
Někde nahoře zahučela moucha, ozvalo se hlasité křupnutí a bouchnutí, to jak povolil jeden z rezavých řetízků, držících pod stříškou nádražní budovy dřevěnou ceduli s nápisem "GREENWOOD".
Slunce se opírá i do olejem a dehtem páchnoucí lokomotivy, řítící se silou své páry kupředu po kolejích. Lokomotiva supí a vyfukuje sloup kouře, nějakou tu jiskru a popel. Houká.
Mraveneček to zaslechl. Otáčí hlavičku po zvuku. Cítí, že se pod ním kolej chvěje. Jat obavami pokračuje v cestě. Nechce se mu z kolejnice sestupovat do nerovného terénu. Ach, kdyby alespoň to slunce tolik nepálilo!
Nové zahoukání.
Znovu otáčí hlavu. Ne, to není možné. Jsem přece příliš malý na to, aby se mě mohly týkat velké věci.
Jenže týkají...
S nemilosrdností, tolik typickou pro železného oře, vlak ve vteřině rozválcuje klacíček i mravenečka. Železné kreatuře, připomínající lva, vytvarované na předku vlaku, se v obličeji nepohne ani sval. Nebyla k tomu určena.
V oblaku kouře, páry, splodin a pachů ocelové monstrum zastavuje před zchátralou nádražní budovou.
Otevírají se dveře.
Rozžhaveného perónu se dotknou dvě polobotky a gumový konec hole.
Vlak houká a velice neochotně pokračuje ve své cestě odnikud nikam. Cizinec si sundavá klobouk a otírá kapesníkem pot z čela. Uhladí si knír a majetnicky se kolem sebe rozhlédne.
Na druhé straně kolejí postávají dvě gorily s černými brýlemi na očích, které zřejmě raději vystoupily z vlaku druhou stranou. Nesou čtyři těžké kufry.
Z maličkého, na první pohled nepatrného mastného flíčku na kolejích se vznáší mravenečkův duch. Příšerně nadává.
Vždyť domů zbýval sotva metr...



Údolí Kačáku

19. dubna 2009 v 21:43 | Já |  Turistika / geocaching
Dnes nebudu moc povídat, neboť už se těším do postele.
Dnešní den jsme věnovali výpravě údolím Kačáku a brouzdáním po lesních stezkách a krkolomných lávkách mezi obcemi Nenačovice a Ptice.
Slovili jsme i dva poklady: U tří lišek a Svatého Vojtěcha. Souřadnice v případě zájmu dodám.
Původně nás do těchto míst dovedl na plakátcích inzerovaný pochoďák pro děti se zábavným programem v rámci Dne Země, ale přestože jsme místo, kde se mělo začínat, identifikovali, na žádnou aktivitu jsme nenarazili, a tak jsme zvolili vlastní program, hledání "kešek".

Nebudu dále plýtvat vaším časem a ukážu Vám pouze fotky z těchto magických míst.



Neznáte někdo tyhle houby? Viděli jsme je poprvé v životě.
Lesní duch? Ent?
Toto by mohla být mohyla neznámého válečníka.
Ostrůvek
Mějte se hezky a pokud budete mít cestu těmito místy, věnujte jim trochu času. Ony vám na oplátku darují trochu energie do dalšího hektického všedního dne, kterou všichni tolik potřebujeme!

Novela na pokračování - trajler

19. dubna 2009 v 3:03 | Já |  Novela na pokračování


Předkapitola



Úředník seděl za přepážkou, po čele mu stékaly hrášky potu, malé kulaté brejličky se mu rosily. Počítal peníze. Bankovky příjemně šustily a jeho vědomí naplňoval onen jednoznačný pocit zodpovědnosti za ty osahané papírové kamarády.
Jednou rukou sundal brejličky a druhou důkladně rozmazal slaný pot po celém obličeji. Pochopitelně to nemělo vůbec žádný praktický význam, dávalo to jen neurčitý dobrý pocit.
Dveře se s vrznutím otevřely. Vzduch v místnosti se pohnul. Do místnosti vstoupil Jock Sain Lup. Úředníček ho znal. Tady v Greenwoodu se všichni znali. Sain Lup byl přistěhovalec. Pobýval tady na konci světa, na samé hranici proklatého západu, sotva půl roku.
Přistoupil k přepážce.
"Ahoj, Bene," řekl.
"Nejmenuji se Ben," pousmál se nevesele úředníček.
"Ale můžu ti říkat Bene," řekl Jock a vytasil kolťák.
"Samozřejmě," špitl úředníček a shledal, že teplota v místnosti musela stoupnout o dalších dvacet stupňů, vůbec nechápal proč.
"Hádám, že víš co máš dělat, Bene," řekl Sain Lup a v pekelném šklebu, v jehož zárodku snad měl být úsměv, odhalil své dobře rostlé žlutozelené zuby.
"Ale ano," kývl úředníček hlavou a brejličky mu spadly pod stůl. Otevřel zásuvku a vytáhl všechny bankovky na světlo. Pomyslel na to, jestli ten blázen bude chtít také otevřít trezor, ale nezmínil se o tom a jen podsunul balíček pod mříží, která ho od toho maniaka dělila. Sain Lup nahrnul peníze do připravené kabely, řekl "Tak zase někdy, Jime," a odešel.
"Snad Bene, ne?" špitl úředníček zavřeným dveřím a pak mu povolily svěrače a omdlel.
Jock Sain Lup vyběhl před banku a s výtězným pokřikem vyskočil na svého bělouše, aby z něho plynulým pohybem mohl s kulkou v srdci zase spadnout. Kůň zafrkal.
Šerif Dan Stone, zvaný téže Strašnej Tvrďák, sfoukl dým ze své zbraně, plivl slinu do písku a podíval se na oblohu. "Ti přistěhovalci," zavrčel skrze svůj hustý plnovous a narazil si klobouk více do čela. Když si spokojeně prohlížel mrtvolu a zvažoval všechny možnosti, jak by to byl mohl udělat lépe, zcela nevědomky vyrýval nohou do písku svoje iniciály, D. S.
Bylo tomu rovných dvaapadesát let, co tu Dan Stone spravoval pořádek.
Jako všichni ostatní i Strašnej Tvrďák byl nedílnou součástí proklatého západu a tušil, že jeho prokletí se v brzké době naplní. Vždyť mu táhlo na sedmdesát.
Spoléhal na své tři syny, obzvláště na ty dva starší, Pata a Mata. Ten nejmladší se jmenoval Kidney a byl z nějakého nepochopitelného důvodu, snad díky hormonům, plešatý.
Matku nikdy nepoznali a všichni tři byli stejnou záhadou, jako podivná Stoneova minulost a bezpochyby ještě podivnější budoucnost...


... Pokračování příště!

Sušení masa

15. dubna 2009 v 13:49 | Já |  Recepty

Doba je těžká a možná bude hůře a proto objevujme zapomenuté technologie. Leckdy zjistíme, že vlastně až tak zapomenuté nejsou a že se jimi zabývá i celá řada dalších lidí.
Po branstormingu se sousedem jsem se rozhodl sušené maso, tzv. "Jerkymeat" vyrobit. Prosurfoval jsem ledabyle internet a na základě informací odtud získaných jsem postupoval následně:

Koupil jsem libové hovězí zadní.
Dal jsem libové hovězí zadní zmrznout na kámen.
Přesvědčil jsem se, mám - li opravdu dost ostrý nůž. Zdůrazňuji, OPRAVDU OSTRÝ!!! Zjistil jsem, že ho náhodou mám.
Vyjmul jsem zmrzlé libové hovězí zadní z mrazáku a nechal 10 minut povolit.
Nakrájel jsem maso na co nejtenčí plátky. Tvarem jsem se nezabýval, soustředil jsem se na to, aby byly průsvitné. Zjistil jsem, že je opravdu možné skutečně ostrým nožem nakrájet šišku zmrzlého masa na průhledné plátky. To tedy znamená, že jsem schopen takto vyrobit i carpaccio.
amozřejmě jsem neváhal a pár plátečků si posolil a popepřil a olivovým olejem pokropil, abych zjistil, že pro moji potřebu nemusím na carpaccio nutně kupovat suprdrahou svíčkovou.
Po úporné dřině, kdy jsem nakrájel celou šišku (ruka mě bolí ještě dneska, jsem holt máslo) nastala ta veselejší prácička. Maso jsem začal nakládat.
První část jsem pokakal worchestershirskou omáčkou a sojou a zapepřil.
Druhou část jsem naložil do 14% roztoku soli.
Třetí část jsem celou potřel chilli pastou, takovou tou malou lacinou skleničkou, co se prodává asi za 20 korun a má v sobě více soli než chilli.
Čtvrtou část jsem potřel rozmidleným česnekem, posolil a popepřil.
Pátou část jsem pomazal průmyslovou česnekovou pastou.
Šel jsem spát a nechal to ležet v lednici do příštího večera, dokud děti neusnuly.
Plátky jsem položil na prkénko a válečkem na nudle z nich ještě vymačkal trochu vody a ještě více je ztenčil. Takto upravené jsem je naskládal na plech na pečící papír a nažhavil troubu na zhruba 75 stupňů. V jednu chvíli jsem teplotu lehce přidal, ale plátky se začaly péci, proto jsem ji zase snížil. Plátky jsem nechal v troubě přes 15 minut, abych tak zabil všechny hajzlíky, co tam někdy bydlí.
Po 15 minutách jsem plátečky přeskládal do připravené sušičky na ovoce a nechal sušit.

Zhruba po dvou hodinách jsem zvědavě nakoukl do sušuičky a nedalo mi to, abych neochutnal jeden česnekový plátek. Výsledek se velice podobal parmské šunce nebo pršutu. Pokud bych si byl jist, že to druhý den všechno sníme, asi bych část masa vyndal ze sušičky už v tuhle dobu. Ale berte mě s rezervou - Zatím jsem to zkoušel jen na sobě!

V 10 ráno jsem sušičku vypnul a stanul nad výsledkem.

Z masa vznikly masové chřupky, průsvitné lupínky. Všechno koření, kterým jsem je pomazal, jako by se zkoncentrovalo. Takže plátky naložené v soli jsou tařka nepoživatelné, nicméně se obávám, že pokud by mým záměrem bylo uchovat maso co nejdéle a neměl bych po ruce elektřinu (lednici nebo mrazák), vydrželo by toto nejdéle, přičemž následně by se z něj třeba za přidání vody dala udělat polévka nebo omáčka. Stím, že by v sobě zřejmě pořád mělo mít spoustu důležitých látek, bílkovin a proteinů. Pokud píšu hovadiny, napište mi a nebojte se mé teorie napadnout!!!
Další na hranici poživatelnosti byly plátky s česnekovou pastou, a to opět díky množství soli.
Chilli už se dá schroupnout.
Worch... a sojovka se dají velice dobře schroupnout.
A vede u mě rozmačkaný čerstvý česnek, sůl a pepř.
V experimentech budu pokračovat. Pokusím se vyrobit Scwartzvaldskou šunku, pokusím se to vše udělat méně slané a vyzkouším jiné koření.
A taky budu referovat.
A kdo máte nějaký šikovný nápad, sem s ním!!!