Část II. OSMÁ HORA

26. dubna 2009 v 21:13 | Já |  Novela na pokračování
Část II.
OSMÁ HORA
Kidney s vypětím všech sil překročil sedmero hor a unavený a schvácený stanul před osmou.
Nechal pajdajícího Ryzáčka vyválet v trávě a sám usedl na pevnou dubovou lavici, kterou tu před dávnými lety postavil jakýsi dobrodinec. Když se posilnil stále ještě tekoucí vodou z měchu, uvědomil si, že s povrchem lavice není něco v pořádku, byl na jednom místě jaksi nerovný a tlačil do zadnice. Pokusil se o kousek poposednout, leč nepovedlo se, lavice záhy končila a Kidney se octl na zemi.
Kidney nebyl zvyklý klít. Teď ale šťavnatě zaklel. Uvědomil si příčinu svého pádu.
V povrchu prastaré lavice byla vyryta dvě písmena. D. S. Kidney se podrbal na pleši. Ta písmena už spatřil mockrát. Otcovy iniciály. Otcovo znamení. Kudy prošel, tam vyryl své iniciály. Otcovský dům byl také rozrytý na mnoha místech. Snad si to Strašnej Tvrďák ani neuvědomoval. Ryl do všeho.
Tím se Kidney ujistil, že je na správné cestě, že překročil těch pravých sedmero hor a především, že jde ve stopách svého otce, který tudy tenkrát před lety také prošel, hledaje své štěstí a svou osobnost.
Rozhlédl se.
Do nebe se tyčící legračně veliká osmá hora.
Modrá obloha.
Vyválený Ryzáček.
Tenkrát před lety si tu zřejmě otec po dlouhé útrpné cestě dal dvacet.
Půjdu v jeho stopách, pomyslel si Kidney, dal si ruce za hlavu, hodil nohu přes nohu, vrazil stéblo do úst, uložil se pěkně na záda do trávy a zavřel oči, očekávaje něco příjemného.
Nebylo to příjemné.
Ten zvuk v prvopočátku připomínal nářek bortící se Cheopsovy piramidy, ale vzápětí se zvrhnul v něco daleko brutálnějšího, odpornějšího a oplizlejšího, neboť se podle všeho pokoušel něco sdělit, což se mu příliš nedařilo. Tisíckrát zeslabené by to možná znělo jako "JÉ, AHOJ, KAMARÁDE".
Vyskočil z trávy a zcela vyveden z míry, zděšen a deprimován hledal původce onoho nervydrásajícího zvuku. Bylo to marné. Nikde ani noha. Začal přemýšlet nad tím, jakýmito pekelnými čáry je tohle údolí zakleté. Nic nevymyslel.
S dalším hromovým zaduněním a následným otřesem půdy spadlo na Kidneyho unavenou plešatou lebku nové sdělení. "TADY JSEM".
"Kde?" špitl zdeprimovaný poutník, ale poté si všiml otvoru, který se náhle objevil pár set metrů pod vrcholem osmé hory. Ten otvor se vlnil. Že by si ho byl předtím nevšiml? Nebo tam předtím nebyl? Co je to? Proč je to?
Nebylo pochyb. Hromový hlas vycházel právě z tohoto otvoru. Kidney bezděky pomyslel na to, proč celý život zatracoval indiánské bohy a pověry starých pradlen.
"Kdo jsi?" zařval Kidney.
Odpovědí byl smích. Zacpal si uši, ale nebylo to nic platné. Když už byl Kidney přesvědčen, že mu exploduje lebka, smích ustal. Otvor se zavlnil a o poznání tišší hlas (srovnatelný se současným skoncentrovaným zatroubením deseti parníků) řekl: "JSEM MOZEK".
Mozek?
Kidney rozcupoval rukáv košile a jeho zbytky si provizorně ucpal uši.
Tak tedy Mozek? Je ten vlnící se otvor ústy obrovského tvora, který o sobě tvrdí, že je Mozek? Je osmá hora - Mozek? Obrovský Mozek?
Otcovo znamení na lavici.
Najednou si byl Kidney stoprocentně jistý, že si tu otec tenkrát před dávnými lety dvacet nedal.
Bylo načase zeptat se osmé hory na cestu za Svatým Griliášem.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama