Taškáři

5. dubna 2009 v 21:19 | Ladvan/Štaja |  Povídky
Tohle je taková záležitost, kterou jsme napsali s kámošem Ladvanem, postavená na interakci našich oblíbených postaviček z mládí. Tyto postavičky jsou většinou skomoleniny jmen nějakých filmových nebo literárních postav a někdy dokonce jen zvuků. Jošodaj je třeba část textu Ride the lightening od Metallicy, kde je v textu psáno "We all shell die", ale naživo to zazní prostě jako "Jošodaj".
Takže to berte asi takhle a nehledejte v tom skryté roviny. Prostě je to blbost!



- blbosti z podsvětí -

( Krvavá kutálka )

Sólista zaklepal na dveře. Čpaba přiložil oko z druhé strany na kukátko.
"Kdo je?" zachraplal Čpaba.
To byl pro Sólistu impuls. "Píchočijo, tradá", zařval a perforoval jediným bodnutím nože dveře, Čpabovo oko i hlavu.
"He, he. A příště mi neříkej, že chceš kolektivní hru a že sólisty hledaj v opeře, ty šibale".
Sólista rozrazil dveře a vstoupil do místnosti. Bezvládného připíchnutého Čpabu odstrčil, visícího na dveřích, jako plechového blázna.
Potom si všiml, že u okna tiše stojí homosexuální Vlaštovka. Vlaštovka byla přezdívka, kterou dostal Vlaštovka od přátel v klubu, protože ho považovali za pouhého bisexuála a žertem ho vyhazovali před představením z okna.
Sólista dostal ihned báječný nápad. "Vida vida, Vlaštovko," řekl. "Jsi jediný svědek a já tě teď vyhodím z okna". Rozběhl se a chystal se tento výkon provést, když se však nečekaně zamotal do očního nervu, který visel z probodnutého Čpaby, a padl na servírovací vozík. Ten se rozjel proti oknu a místo Vlaštovky vyletěl k velkému překvapení všech diváků sám strůjce nápadu, malý nešika Sólista.
Vlaštovka, stržen dojmy z létání a ze strachu, že by byl stejně někým dříve nebo později vyhozen, raději sám dobrovolně vyskočil hned za Sólistou.
O vteřinu později vstoupili do místnosti Wágner se Štronbónem, aby zjistili, jestli je vše v pořádku. Když uviděli rozbité okno a krev, šli se podívat, jestli se někomu něco zlého nestalo. Probodnutého Čpaby si za dveřmi vůbec nevšimli, protože si mysleli, že už je ten kulišák dávno mrtev.
To ale nebyla pravda.
Čpaba visel jen očním důlkem, ve kterém se kdysi majestátně naparovalo oko, za nůž, probodnutý skrz kukátko. Věděl, že když se očním důlkem vtipně vysmekne, bude moci dosáhnout do nočního stolku za rohem, kde má skrytý svůj oblíbený tříštivý granát z dětství.
"Vypadli, hlupáci", zasmál se basbarytonem Wágner.
"Jo, to už tu bylo", doplnil Štronbón, "rotující kedluben, dopadne mi na buben, cha cha. Vlaštovka vždycky vypadne, ještě než k něčemu dojde."
"Ale kde je Sólista?" Zarazil se Štronbón.
"No jo, safra", zamyslel se Wágner. A to byla ta pravá chvíle pro již odšpendleného Čpabu.
Ta chvíle patřila jenom jemu a nikomu jinému, vlastně na takovou chvíli čekal celý život. Nikdy toho moc nedokázal a teď měl šanci zlikvidovat dva parchanty ze znepřátelené bandy. Již třímal v ruce granát a stál Wágnerovi a Štronbónovi za zády.
"Sólista už nepřijde, ah ah", zaskřehotal brichtovským hlasem jednooký Čpaba. Chtěl zuby vyrvat pojistku ze svého oblíbeného granátu, úplně však zapomněl na to, že dnes ráno rozlil na nočním stolku lahvičku s javorovým sirupem a sirup zatekl i do šuplíčku samotného a přilepil pojistku k tělu granátu. Místo pojistky povolila vaziva, která držela Čpabův třetí chrup, a ten se poroučel i s pojistkou, následovaný legračně rotujícími dásněmi. Stříkající Nachová tekutina ze Čpabovy ústní dutiny vykreslila na zdi filosofické obrazce.
Tak stanul Čpaba před udiveným Wágnerem a Štronbónem, neschopen slova, s granátem ozdobeným jako vánoční stromek, u kterého se vždy rozsvítí toužebná očka malých dětí, žlutými zoubky a zarudlými dásničkami.
( Jistě jste již všichni velmi napjati, jak že to dopadlo s vylétnuvším Vlaštovkou a Sólistou. Vydržte, povíme si to za chvíli, děti. )
"Co to tu předvádíš za divadélko pod věží, Čpabo? A co jsi udělal se Sólistou?"
Čpaba se rozklepanými pařáty pokoušel odjistit granát, což se mu nepovedlo. Zděšeně se podíval zbylým okem na chlapy před sebou a snad ze zoufalství, kdy se od něj tolik očekávalo a on selhal, rozhodil bezmocně rukama a zařval: "BUM!" Snažil se tak ( pro Wágnera a Štronbona velmi komickým způsobem ) simulovat výbuch granátu. Štronbon byl ale tak pohotový, že v okamžiku Čpabova bezmocného "BUM" ustřelil tomuto smutnému klaunovi hlavičku. Trefil se přímo doprostřed kulatého červeného nosu.
Odlétnuvší hlavička jako rotující kedluben dopadla na buben Čpabovy bicí soupravy.
Štronbon se kulišácky podíval na Wágnera. "Jako kdybych to neříkal, chi".
Čpabova hlava při dopadu na bicí soupravu vytvořila zajímavý a podmanivý jazzový rytmus.
"Rytmus smrti, eh eh", zasmál se Wágner. A aby řeč nestála, udělal z legrace pukrle. Oba se zasmáli.
A teď k našim nezbedům Vlaštovkovi a Sólistovi.
Vlaštovka nepadal poprvé a znal tedy lecjaký trik. Sólista ale žádnou praxi s padáním z výškové budovy neměl. Nebyl zvyklý na kolektivní hru. Pokusil se zachytit rukama o prádelní šňůru, která byla natažená na balkoně v šestém patře. To ovšem netušil, že Babeta, která obývala šesté patro, používá místo šňůry struny z houslí, protože její manžel Dingo pracoval ve fabrice na houslové struny a nosil jich domů celé kotouče.
Natáhl tedy ruce a v tu chvíli ještě děkoval bohu, že mu nabídl záchranou ruku. Jeho těžké tělo ale padalo větší rychlostí než čekal a kovové struny se rázem změnily v drobné břitvičky. Ozval se podivný drnčivý zvuk a Sólista náhle zjistil, že padá dále a že jeho ruce zůstaly odříznuty v zápěstí na Babetině balkóně.
Jsem tedy Ainur, pomyslel si, když uviděl své dvě paličky. Ubohý bezmocný paličkář, konstatoval. Po velkém žuchnutí na zem, jako kdyby někdo vyhodil pytel mouky, si Sólista všiml, že nad ním plachtí Vlaštovka. Vlaštovka na něj posměšně řval: "To byla povedená taškařice, Sólisto!". Vlaštovka si totiž moc dobře všiml jemných rukou na strunách Babety. Krev, z nich tryskající, vykreslila na bílém prádle, čistém jako žlutý sníh ve vlasech, rudé matematické aforismy.
Sólista se chtěl postavit na nohy, ale najednou BÁC! Zjistil, že si při pádu zarazil pravou nohu hluboko do trupu a má ji tedy o půl metru kratší. Uvědomil si, že se Vlaštovka, přestože svůj pád bravurně brzdí, nezadržitelně blíží. Musel tedy rychle jednat. Vzpomněl si, že z okna vyletěl společně s Vlaštovkovou homosexuální beletrií, která byla naskládána na servírovacím vozíku. Byla to pravda. Beletrie teď ležela všude kolem Sólisty. Vtipně a rychle tedy vytvořil statickou nemovitou protézu z Vlaštovkovy homosexuální beletrie, kterou zformoval v komínek a tímto komínkem s bravurností rovnající se výstupu cirkusových žonglérů podepřel svůj zaražený úd. S pečlivostí sobě vlastní srovnal jednotlivé knihy podle abecedy a štítky na severní stranu. Potom, dostatečně staticky zajištěn, vztyčil své paličky výhružně k obloze.
"Tak pojď, Vlaštovko!" Vlaštovka si totiž evidentně naplánoval, že přistane na kdysi celém mužném těle Sólisty. Stejně už má jenom paličky a s těmi by si poradil už jen bicman Čpaba. Jenže ve chvíli, kdy použil Sólista své paličky jako zbraň, bylo pro Vlaštovku vše ztraceno. Vlaštovka jako na potvoru letěl svým flopovým stylem, a nabodl se tak zády na zákeřně připravené Sólistovi paličky.
Sólista se stoickým klidem, jako dobře seštelovaný stroj, sklopil Vlaštovku před sebe. Když se Vlaštovka dotkl nohama země, zaúpěl jak stará vrána. Paličky se mu totiž v té chvíli nechutně pohnuly v trupu. Kdo by si kdy pomyslel, že zrovna Vlaštovka a Sólista vytvoří někdy tak zajímavou symbiosu, že splynou v jedno tělo. Vytvořili totiž spolu koně trojnožníka s dvěmi hlavami.
Od té doby chodí všude spolu a jsou nerozlučnými kamarády.
Štronbon to celé pozoroval z okna. Znechuceně se odvrátil a řekl: "Sólista je pro mě mrtvej chlap. Změnil se v homosexuální trojnožku".
"Jo," kývl Wágner, "ale byl to dobrej chlap. Bude mi chybět, Heřman jeden".
Jenže v tu chvíli přišli na návštěvu k Čpabovi jeho dva kamarádi, Jošodaj a Gydža, se svými nástroji. Zvídavý Gydža si všiml pootevřených dveří s nožem teatrálně vraženým do dveřního kukátka a začal tušit nějakou čertovinu.
"Neotvírej," špitl Gydža. "T-t-t-tk-tk-třeba je tam k-k-k-KOSTRA!!!!"
"Ale ty strašpytle," děl Jošodaj, který měl pro strach uděláno. "Použijeme heslo". Poté zabouchal na dveře a zevnitř se ozvala první část smluveného hesla, které prozradil Štronbonovi s Wágnerem úlisný Vlaštovka. "A já jako jediný", Jošodaj pokračoval "budu mít eeee", Gydža heslo dokončil "eeee v kapse noviny".
"Pojďte dál", ozvaly se zevnitř změněné hlasy. Jošodaj s Gydžou vstoupili nic netuše vesele se svými obřími nástroji dovnitř a podivili se, že místo Vlaštovky a Čpaby jsou uvnitř Štronbon s Wágnerem a míří na ně svými obřími flintami.
"Probůh, oheň v krabici! Co vy tady, vy komici?" zařval nebojácný Jošodaj.
"Strč si ho!" zakřičel Štronbon. "Jaký máte svoje poslední přání, hoši?" Zeptal se Jošodaje a Gidži.
"Dovol nám si naposledy zahrát", řekl tiše vylekaný a ustrašený Gidža.
"No dobrá, vy kuliferdové, tak do toho, ale moc to vaše šumaření neprotahujte".
Chlapci se chopili nástrojů. Gydža uchopil činely a Jošodaj se jal mamutího břišního bubnu a monstrózní palice, kterou se do bubnu ze strany buší. Rozjeli gigantickou kutálku a potom, když se Wágner se Štronbonem zaposlouchali, náhle se koncert na rozloučenou změnil v krvavá jatka.
V nestřeženou chvíli využil Jošodaj zaposlouchaného muzikanta Wágnera a místo do bubnu praštil ohromnou palicí, potaženou hroší kůží, Wágnera do škeble. Na to Jošodaj okamžitě přidal dalších pět úderů, čímž z Wágnerovy buřinky a mozkomíšního moku vytvořil vtipnou kaši. Poslední údery tudíž neduněly, ale zajímavě čvachtaly, přičemž při poslední ráně došlo k tomu, že mozkomíšní šťávy prosákly skrz buřinku a protože jsou lepkavého charakteru, zapříčinily přilepení buřinky na Jošodajovu palici. Jošodaj při zvednutí palice s nalepenou lebou odhalil pohled na již prázdnou Wágnerovu skřínku.
"Šest ran do klobouku, che che", zasmál se Jošodaj. Šokovaný Štronbon, nežli stačil cokoliv udělat, uklouzl tak nešťastně po Wágnerovu sekretu, že se dostal hlavou mezi činely stále rozjetého Gidži.
Gydža přehlédl celá jatka a zvolal žoviálně: "Jsme to ale přece taškáři, ty gumo!"
Zahodili nástroje a dlouho se vesele smáli, jakou to rozjeli parádní kutálku.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gort Gort | 4. května 2011 v 15:34 | Reagovat

Super! Jen mi nedošlo, proč se Gydža mění v Gidžu a naopak :-)

2 mstajer mstajer | Web | 4. května 2011 v 20:18 | Reagovat

[1]: Hm, to je docela dobrá poznámka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama