Květen 2009

Žebra - dokončení

26. května 2009 v 22:18 | Já |  Recepty
Ptáte se tedy, co se dále dělo s našimi žebry...
Celý den si poležela v pivě a v sobotu ráno byla žebra mrštěna do papiňáku a podlita zhruba 0.5 l vody po dobu 60 minut dušena. Jeden pěkný stejk jsem nechal stranou pro strejdu, protože dává přednost krvavé flákotě.


Maso se příjemně provonělo všemi ingrediencemi a pustilo výpeček, změklo a stalo se vláčným. Intimní pohled do papiňáku je pro vegetariány- slabší povahy - značně urážející, to ale neplatí o lidech, závislých na živočišných bílkovinách, mezi jaké se řadí i naše rodina.
Iliustrační záběry dušeného žebra v pivě. Doslova šťavná.



Udušená žebra šla zase spát do míst, kam se těžko dostávají kocouři, a mezi tím přijeli kamarádi a odehrála se velmi podařená cyklovýprava, v historii naší rodiny prvá, kdy se do terénu vypravila naše rodina komplet, a to díky podivným cykloaparátům a pomůckám.
Zde je pár fotek z cyklovýletu.

U nás doma.
Přejezd.
Naše sestava v terénu. Kačka je schovaná na sedačce za mými zády. Já jsem to modré.
Mraky.
Ještě Beroun v údolí a jdeme zpět k žebrům!!!
Takže tohle byste jistě nečekali. Poté, co jsme dofuněli na kolech zpět domů, strejda Martin již roztopil oheň. Žebra se přestěhovala do teflonového pekáčku, který jsem překryl alobalem, a přistála na tomto improvizovaném lávovém kameni, který vytvořil před lety děda. Improvizovaný lávový kámen spočívá v železné konstrukci na čtyřech nožičkách, do kterých jsou vloženy dvě kamenné dlaždice. Tato stojka se umístí nad oheň, kámen se rozžhaví a jak uvidíte, využití je neomezené.
Žebra se tedy dále dusí ve vlastní šťávě.


Vedle pekáčku se objevují brambory nakrájené na kolečka o tloušťce zhruba 5 milimetrů, posolené a posypané chilli. Kámen je předem promaštěn sádlem.
Upečou se do zlatova a do křupava.

Je třeba je trochu otáčet, ale výsledek bude stát zato. Podobným způsobem doporučuji připravovat třeba cibuli nebo papriku, případně cuketu. Není vlůbec na závadu zeleninu polít olivovým olejem a posypat provensálským kořením. Brambůrkám ale sedí spíše sádlo a sůl.

Opečené brambory leží zabalené v alobalu na okraji plotny, aby nevystydly. Maso se stěhuje na plotnu, kde získá kůrčičku a kde také dostane poslední pomazání marinádou z kečupu, medu, koření a oleje.
Na kraji můžete spatřit kravavý stejk strejdy Martina.


Detail krvavého stejku strejdy martina a opečených žeber.
Na talířek poklademe do křupava opečené brambůrky, žebírka přelijeme silným výpečkem a sežereme.
Maso je voňavé, doslova se rozpadá, v chuti jsou cítit všechny druhy koření které jsme použili a je lehce nasládlé po medu. Nebránil bych se přidat do marinády něco ostřejšího, kdyby některým lidem z okolí ostřejší věci nevadily.
Stejk, který nedostal lekci v papiňáku, je trochu tužší. Nicméně pro milovníky šťavnatého fláku masa naprosto uspokojující!

Talířek s výsledkem jsem nestihl vyfotit. Zkuste to doma a pochopíte.
Tato fotografie zobrazuje zhašení ohně.

Vegetariáni ať se na mě nezlobí, navíc mám v plánu vyrobit experimentální "tempuru", neboli "cokoliv obalené v těstíčku a bylinkách".


Sledujte tedy i nadále experimenty pana Štaji a dovalte i své nápady!!!
Na zdraví vám připíjím já a strejda Láďa, co má na svědomí legendální kryminálku o několikrát trestaném vrahovi "dobře žes ho zabil" Luďkovi Nekrdanském!

Hovězí žebra na pokračování

21. května 2009 v 23:13 | Já |  Recepty

Dnes jsem narazil v krámě na moc pěkná hovězí žebra. Hovězí žebro je věc laciná, chuťově však naprosto nepřekonatelná, neboť vedle tuku objevíme zdroj parádního libového masa, jaké snad nemá ve světě dobytků obdoby.
Na první fotce startovní balíček.
Není to nádhera, za 98 korun?

Tuku se nezbavuji, protože vytvoří šťávu a celý výsledek příjemně provoní. Podobný efekt mají i kosti. Vše jen rozkouskuji na takovéto fláky. Nesnažím se dělat nějaké tenké plátky, ba naopak. Kouzlo je v tom, nakrájet maso co nejméně.

Tady vám mává nakrájené maso.

Teď to čapnu a posipu solí a pepřem a pomažu hořčicí. Hodilo by se chilli, čím více, tím lépe, ale to už je na vás. Co kdo snese.
Maso poskládám do škopíku, proložím pokrájenou cibulkou, zaliji pivem a olejem. Alkohol se postará o ten úžasný proces, kdy se bílkoviny nabourávají a jihnou a maso se stává jemným a měkkým. Bráním se bráním tomu výrazu, ale o konzistenci to vypovídá nejvíce: Vzniká maso jako dort.

Takže maso leží v míse.
Já si beru dalsí mističku a do té vkládám dvě polévkové kžíce medu. Poud máte tak dobrý med jakým mě zásobí moje sestra, jistě bude zkrystalizovaný. Kvalitní med prostě po čase tvrdne. Dám mu tedy třicetivteřinovou lekci v mikrovlnné troubě a pak ho smíchám se stejným množstvím kečupu, oleje a případně koření, které může být značně aromatické. Třeba taková skořice nebo muškátový oříšek dodají téhle potravě další zajímavý rozměr.
Ale já se stále přikláním k prachsprostému chilli... které se mimochodem v naší zemi shání poměrně špatně, neboť všichni výrobci mají ty tendence míchat ho se solí nebo octem. Nenechají si vysvětlit, že octa a soli máme doma dostatek... Achjo.
Nasypte si tam to, co vám voní nejvíce.


Touto marinádkou maso potřu a zbytek si nechám na druhý den. (Na obrázku vidíte, že marinády v mističce zůstala již jen slabá polovina).

Maso dám spát do lednice, když půjdu okolo, trochu k němu přivoním a trochu s ním zamíchám.
To bude pro dnešek všechno.

Hověí žebra v pivu a medová marináda Vám ještě zamávají, než se za nimi zavřou dveře lednice.

Doubrou noc!

Pokračování v sobotu!

Pohled z balkónu v zimě

17. května 2009 v 21:58 | Já |  Rodina
Začíná být teplo, a tak jsem vytáhl tenhle pohled z balkónu, plný sněhu.
Píšu toho pořád méně, protože mám pořád méně času. Tak promiňte.
Ale špekuluji nad nějakým novým gastroexperimentem.
Mějte se!

Nejmoudřejší bytost

17. května 2009 v 21:50 | Já |  Novela na pokračování
"Máš štěstí. Ta zasraná kletba mě nutí k tomu, abych tě teď pustil," řekl Evil Black a vyfoukl kouř. "Málokdo pozná pravdu, chlapče. Ale tys to štěstí měl. Většina těch mladejch bláznů se nechá zaslepit pomíjivými hodnotami krásy a radosti a k pravdě vůbec nedojdou.
A já je potom střílím a házím támhle do sklepa."





Část V.
NEJMOUDŘEJŠÍ BYTOST

Nad bezejmenným městečkem se vznášel opar prokletí a lehoučká ranní mlha, kterou tu a tam prořezával paprsek šeplavého vstávajícího slunka. Stavení na kopci nad městem se koupalo v záři slunce a vypadalo jako by někdo do tohoto neutěšeného kraje promítal hologram bájného Olympu.
Procházel středem širokého bulváru, pozoroval dávný cíl svého snažení, tyčící se na obzoru, a hlavou se mu honily tisíce nesourodých myšlenek, které se tam zčistajasna objevily coby ochranné látky proti úplnému zešílení. Ryzáček ho následoval a vůbec neprotestoval.
Kdo je ten, který proklel celý západ? Proč o tom nikdo nemluví? Proč to, proboha, vůbec nikoho nezajímá? Všichni jen kývají hlavou, ubohé kostičky ve skládance, zapadající přesně do obrazu, neschopné vklouznout kamkoliv jinam než do těsného, přesně pro ně vyhrazeného prostůrku...
Procházel kolem právě se probouzejících holičů, protahujících se před svými krámky, kolem šerifových pomocníků, zívajících a zbytečných, vědoucích, že v tuto dobu není žádná bytost schopna namáhavější činnosti než vstaní z postele, ve vyšších kruzích vyčištění zubů.
Minulou noc, kterou ještě strávil v Evil Blackově pajzlu, se mu opět zdálo o dveřích.
Taky o otci.
Kráčel k těm dveřím, starej Dan Stone, kterému všichni říkali Strašnej Tvrďák. Kráčel uvolněně a spokojeně. Těsně před nimi se zastavil, vytáhl z kapsy cibule, podíval se na ně, schoval je, odplivl si do kouta a pak se vracel, odkud přišel. Kidney si znovu vybavil onen lákavý pocit, který ho přepadl tenkrát uprostřed pláně Saurů.
Po čem vlastně všichni toužíme?
Hostinský vylezl před dům, protáhl se a strčil hlavu do kádě s ledovou vodou. Umyl si chlupatá prsa, velice zdlouhavě zívnul.
Třeba v skrytu duše toužíme právě po tomhle. Ale co když to máme? Klid? Svoboda? Pohodlí? Co dál?
Dveře?
Větší klid, větší pohodlí, větší svobodu?
Domek Svatého Griliáše se koupal ve sluneční záři a Kidneyho v jednu chvíli napadlo, že snad hezčí stavení v hezčí krajině v životě neviděl.
Postupoval po pískem vysypané cestičce nahoru na kopec.
Znovu váhal nad pravdou. Znovu se mu vybavovaly její krví podlité oči. Její voskově bílá kůže. Vystouplá žebra.
Líbivá a škodolibá polopravda.
Nenápadná rouška lži.
Jenže teď bylo důležité na vše zapomenout a požádat Nejmoudřejší Bytost o radu, o tu nejmoudřejší radu, o jakou jen lze požádat.
Slyšel vrzání korouhvičky. Všiml si pestrobarevného prádla, rozvěšeného před stavením na šňůrách jako fáborky.
Aha. Zřejmě je moudré vyprat si občas prádlo.
Opatrně proklouzl vlhkým prádlem, uvázal Ryzáčka ke korouhvi, zaklepal na dubové dveře stavení.
Dveře...
Ještě jednou zaváhal nad Evil Blackem, nad pravdou, lží a polopravdou, nad umírajícím Saurem, nad svými vlasy a pak zabouchal ještě jednou, o poznání hlasitěji.
Po chvíli se pomaličku rozpačitě pootevřely dveře a ve vzniklé skulince se objevila neoholená tvář muže střední postavy v nejlepších letech, snad vinou nešťastné matičky přírody s náznakem plešky uprostřed hlavy a snad vinou nedostatku času oblečeného jen v krátkých červených kalhotách a nátělníku.
"Co je?"
Kidney polkl naprázdno a řekl: "Hledám Svatého Griliáše."
Chlápek zůstal civět, jako by v tom okamžiku zkameněl. Chvilku na sebe zírali škudlinkou v pootevřených dveřích, ale pak se domorodec uchechtl, otevřel dveře docela a řekl "Pojďte dál".
Vstoupili a Kidney se podivil s vybraným vkusem a velice působivě zařízenému interiéru, všudypřítomnému pořádku a čistotě, jakou vlastně nikdy předtím sám nepoznal.
"Nu, posaďte se, příteli, a chovejte se jako doma," řekl ten člověk a nabídl Kidneymu pohodlné vypolstrované křeslo, aby sám mohl obsadit to druhé, stojící naproti. "Dáte si kávu? Nebo snad čaj? Vypadáte unaveně."
Místo regulerní odpovědi vyatakoval Kidney s otázkou. "Kde je Griliáš?"
Chlapík zbrunátněl. "Poslyšte, co mi vůbec chcete?"
Kidney se mu pokusil zadívat zpříma do očí a řekl, že chce požádat o radu, ale ne prvního civilistu kterého potká, ale samotného Svatého Griliáše.
Domorodec se zadíval do stolu a prsty přejel vyryté iniciály D. S. Kolikrát už se pokoušel ty škrábance dostat dolů, ale vůbec to nešlo, býval by poškodil lak ještě víc. "Tak ty chceš poradit od Nejmoudřejší Bytosti..."
"Stalo se snad něco Svatému Griliášovi?" Kidney nervózně poposedl v křesle.
"No... Vlastně ne," pokýval chlapík hlavou. Rukou si pohladil rostoucí kolečko ve vlasech. "Hledáte Griliáše a Nejmoudřejší Bytost zároveň, jenže je v tom háček, víte, teda, totiž, echm..."
Otevřenými dveřmi vstoupila slečinka v noční košili, zavýskla a s rádobykomickým "Ó, my máme návštěvu?" zase zmizela.
"Jaký háček? Co se stalo?"
"No, prostě už tu najdete akorát tak Stana Griliáše, žádnou nejmoudřejší bytost, víte, jsou tomu zhruba dva roky..."
Slečinka už tu byla zas, zahalena do módního růžového župánku.
"...Tenkrát před dvěma lety mě totiž ona -" ukázal na ni palcem - "připravila nejen o moudrost, ale i o rozum." Potutelně se usmál.
"Ó, drahoušku, takhle přece nemluv," vypískla Griliášová a Griliáš vyskočil z křesla a opět rádobykomicky ji někam zahnal, pravděpodobně do ložnice, a zabouchl za sebou dveře.
Kidney prstem pohladil otcovo znamení, vyryté do laku kávového stolku, a chytil se za hlavu, neboť veškerá snaha byla marná, neboť všechno přišlo vniveč, neboť tuhle bláznivou hru nedokázal dohrát až do konce, neboť ten, který proklel celý západ, nakonec vytáhl z rukávu svůj poslední trumf a nestyděl se ho hodit na stůl pod záminkou, že blbost a zlo musejí zvítězit nad dobrotou a poctivostí.
Ta baba dostala Nejmoudřejší Bytost pod pantofel!



Malá Úpa

12. května 2009 v 11:11 | Já |  Turistika / geocaching
Přikládám několik fotek z naší dovolené v Krknonoších v Malé Úpě.
Obsadili jsme takový šikovný penzionek, který je uzpůsobený pro pobyt rodin s dětmi. Pro děti je tam nějaký program, herna, běhání po fáborcích a tak podobně a navíc v celém okolí je možné pohodlně trajdat s kočárkem. Jsou zde v okruhu pěti kilometrů takové zastávky, kde čeká na děti pohádka, většinou týkající se něčeho pro Krkonoše typického, a pomocí formuláříku, který si nafasujete na informacích na Polezních boudách a obyčejné tužky si u každé této stanice obmalujete obrázek. Když je máte všechny, něco asi dostanete. Je to moc vtipné.
Takže ty fotky.

Takhle to vypadá před penzionem.

Mraky.
Kozy a ovce zde dávají dobrou noc.
Děti vytvářejí roztodivná díla za hezkého počasí na čerstvém vzduchu.

Cesta ke kostelu.
Tady někde kdysi býval skokanský můstek. V pozadí stará dobrá Sněžka.
Trautmberkova bouda.
Cesta na Pomezní boudy.
Procházka okolo Kraví hory.
Moje rodina a Sněžka. Ondra jí z nějakého neznámého důvodu říká "nafukovací hora". Když jsem se snažil zjistit, jak na to přišel, tvrdil mi že je skrz ni vidět. Pokuste se na to podívat tak, že ty bílé skvrny nejsou sníh, ale mraky, které jsou vidět skrz. Je to těžko pochopitelné. Jako celá dětská logika.
Ještě jednou Nafukovací hora. Přimyslete si k ní Krakonoše s holí a fajfkou.
Oproti ruchu velkoměsta je tohle velmi příjemná změna.
Loučí se s vámi místní ovečky.

Pápá!!!

Pravda, lež a polopravda

12. května 2009 v 10:37 | Já |  Novela na pokračování
Vystoupal po vrzajících dubových schodech. Evil Black zůstal sedět dole v prázdném baru. Kidney se teď stával obětí svých smíšených pocitů. Připadal si jako ve zlém snu.
Stanul přede dveřmi. Byly tu troje. Pravda, lež, polopravda. Troje dveře. Vše záviselo na něm.
Vstoupil.
Dubový stůl. Dubová židle. Lahev vína.
Na další dubové židli, situované do rohu místnosti, seděla jedna z nich. Štíhlá, pěkně stavěná, svůdná, v krásných šatech s odvážným výstřihem, ale s rouškou přes ústa, k nakousnutí, ale zastižena ve špatné situaci, předurčená k věčnému zpovídání, k věčnému rozhodování o životě a smrti.
Napil se vína. Bylo sladké. Svým způsobem dobré.
"Kdo jsi?" zeptal se.
"Pravda," špitla postava.
Zeptal se, kde najde Svatého Griliáše.
Popsala mu cestu a on se jí zeptal, proč má zahalenou tvář. Řekla, že těžce nese své prokletí, jejím jediným majetkem že se stal smutek.
Když opouštěl místnost, vstala a vtiskla mu do ruky semínko. Zeptal se, co to je. Řekla, že je to semínko pravdy a že světu prospěje, když ho zasadí.
Když stanul na chodbě, zjistil, že nemá nejmenší podezření, s kým to právě mluvil.
Rozhodl se vstoupit do druhých dveří, doufaje, že tam nalezne nějakou odpověď.
_
Spoře oblečené děvče se vesele chichotalo a žvatlalo nemístné žertíky, povalujíce se rádobysvůdně po měkkém lůžku.
Kidney na ni zíral, toporně usazen na bukové židli, s lahví červeného vína na bukovém stole před sebou. Nalil si sklenku, ochutnal. Přislazené víno. Zatoužil po Whisky, jenže po té tu nebylo ani památky.
Položil ty samé otázky.
Dostal odpovědi.
Pak ho něco napadlo.
"Jaké je to víno?" zeptal se.
Ušklíbla se. "Dobré," řekla.
Politoval, že se na tuhle otázku nezeptal už ve vedlejším pokoji.
Když odcházel, dostal další semínko pravdy.
_
Když stanul na chodbě, zjistil že ví, že nic neví, ale vracet se nemohl a tak, proklínaje svou zbrklost a sebedůvěru, svou školáckou hloupost a neschopnost jakkoliv rozumně zareagovat, vstoupil do posledních dveří.
Zděsil se poznáním.
Ach, bože.
Odkopl židli a sklonil se nad ubohou bledou kreaturou, skroucenou v růžku, s propadlými lícemi, propadlým hrudníkem, s propadlou pověstí, s žebry, deroucími se neúprosně skrze zbytky svalů z chabého, věčně umírajícího těla, kterému však není dáno zemřít.
Byla ubohá a docela plešatá...
Otřásl se hnusem a chtěl tu odpornou shnilou lež nakopnout. Pak si uvědomil, že ještě neochutnal víno, které tu stálo na stole.
"Jaké je to víno?" zeptal se.
"Trpké," zaskuhrala.
Ochutnal.
Měla pravdu. Musel ten hnus vyplivnout.
Měla pravdu...
Ve stole byla vyryta dvě písmena. D. S.
Vztáhla k němu svou kostnatou pracku a on z ní sebral jediné maličké semínko a strčil ho do kapsy. Semínko pravdy.
"Kde najdu Svatého Griliáše?" zeptal se tichoučce, jako by se bál, že se ta troska před ním rozpadne na prach.
Zadívala se na něho svýma krví podlitýma očima a zasípala: "V domku na kopci... Za městem..."
Všechno pochopil.
Životy jsou pomíjivé.
Kdo je vinen?
Kdo je ten, který proklel?
Tak odešel a znechuceně zabouchl dveře, ohromen poznáním, jak strašná je pravda.



Část IV.

9. května 2009 v 21:52 | Já |  Novela na pokračování

PRAVDA, LEŽ A POLOPRAVDA

Seděl na hřbetě vcelku spokojeně vypadajícího Ryzáčka a na milosrdnou chvíli ztratil pojem o čase a o prostoru. Když posléze otevřel oko, nespatřil nic jiného, než koženou špičku boty.
Vida, bota, řekl si.
Znovu oko zavřel a pokusil se na vše zapomenout, jenže to nebylo tak jednoduché, neboť mu pořád jedna věc hučela v hlavě. Ta věc se bezesporu týkala oné špičky boty.
Špičky boty vlastně jen tak okrajově, neboť nejdůležitější a nejneodbytnější otázka se týkala nohy, která v botě vězela, a tím spíše jejího majitele, který v ní možná - možná - vězel.
Něco jako by ho doslova nutilo, aby všechny tyto pečlivě vydedukované skutečnosti nějakým způsobem ověřil.
Hm, ale jakým?
Znovu pootevřít oko.
Zkusil to.
Špička boty. Přímo před nosem.
Pak tedy zbývá jen jediná možnost - Trochu zvednout hlavu a podívat se.
Zvedl hlavu a podíval se na majitele.
Hustý vous. Snědá zvrásněná tvář. Trochu křečovité rysy. Klobouk. Divoký výraz v očích. Dýmka. Kostkovaná košile, překrytá vestou s knoflíky ze sobolích tesáků. Poťouchlý výraz ve tváři. Už tradiční hrášky potu na čele.
A k tomu všemu hlas tak neuvěřitelně basový, že z toho třmínku i kovadlince zůstával rozum stát. Ten hlas říkal: "Hele, frajere, copak tady děláš?"
Místo širokého pojednání o tom, co tu hodlá dělat, omezil se Kidney na strohé a výstižné shrnutí faktů: "Vodu!"
Muž s dýmkou pokýval hlavou a basově se zasmál. "To si piš, že dostaneš! Jako že se Evil Black jmenuju, cha, cha!"
Pak se před Kidneym opět otevřela neuvěřitelná propast kómatu. Spadl do ní s nadějí, že už nikdy nebude muset ven. Byl to radostný pocit.
Jenže netrval dlouho.
_
S pavučinami, roztaženými s nenapodobitelnou grácií po zatuchlém lokále, si pohrával průvan, podpořený zběsilým mácháním křidélek nervózní masařky, bijící jak lvové o mříže do z nepochopitelných důvodů neprostupné tabulky skla v okně.
V lokále seděly dvě postavy.
Odporný chlap s kloboukem na hlavě, s doutníkem v tlamě, pohrávající si se svou rezavou zbraní, houpající se na rozvrzané židli.
A chlapík s ospalýma očima, opáleným obličejem a dlouhými kaštanovými vlasy, zhroucený na barové stoličce, držící v ruce měch, plný Sauří krve. Ten chlapík byl Kidney. Ještě se sám nemohl smířit s tím, že přišel o svoji vyleštěnou pleš, kterou Sauří krev zřejmě vyhodnotila jako nemoc.
"Mám tři dcery," zaduněl Evil Black.
Masařka usedla na parapet a počala zvažovat fakta.
Kidney si láskyplně prohrábl rukou kštici a druhou pohladil otcovy iniciály, vyřezané do barové stoličky, dávající mu naději, že se ubírá tou správnou cestou.
"Každá má svůj pokoj," zahřměl Evil Black. "Málokdo v životě najde pokoj, ale moje dcery ho maj, každá svůj, ať tomu chceš věřit, nebo ne, zelenáči." Popotáhl z doutníku, vyfoukl kouř ušima.
V malé lebečce masařky se zčistajasna vynořil fakt, že tudy to zřejmě nepujde.
Někde v koutě znaveně přešlápl z několika pravých na několik levých nohou pavouk křižák.
Kidney si protřel znavené oči.
"Každá má svůj pokoj, a věř tomu, kluku, že ho ve skutečnosti snad ani nechtěj," pokračoval Evil Black. "Jenže to je prokletí a na prokletí jsme všichni krátcí."
Masařka zakroužila u stropu a měkce dosedla do pavučiny. Křižák si odplivl a dal se na cestu.
"Jedna z mejch proklatejch dcer ti řekne lež," zabasoval Evil Black.
Kidney znaveně kývl hlavou.
Masařka začala nervózně mrskat křidélky, ale nebylo jí to k ničemu, ba naopak, stále více se zamotávala do křižákovy jemné pavučinky.
"Jedna z mejch proklatejch dcer ti řekne pravdu," zabručel Evil.
Místností teď dunělo bzučení masařky a křižákův vítězoslavný smích.
V jednu chvíli Kidney pomyslel na to, jestli toho šílence vlastně poslouchá, a zaváhal nad tím, jestli už dávno neměl pochopit, co se mu ten člověk pokouší sdělit.
"A jedna z mejch proklatejch dcer je Polopravda." Židle zasténala.
Masařka najednou objevila východisko. Natáhla nožku a chytila se provázku, visícího od stropu, a potom vší silou zabrala, jenže to pořát nestačilo a chvění pavučiny a lehké vibrace, způsobené krůčky křižákových nožek, stále sílily...
Evil vyfoukl kouř a pokračoval ve svém neúprosném monologu: "Záleží jen na tobě, jestli je rozeznáš, nebo ne."
Pavouk, natahující kusadla.
Kidney se dlouze zamyslel a pak špitl: "Hledám Nejmoudřejší Bytost..."
"Zeptej se tedy mých dcer," řekl Evil Black.
Frnk!
Křižák vztekle praštil do vlákna, pavučinky, roztažené po celé zaprášené místnosti, se zachvěly.
"Jen jediná z nich ti poví pravdu."
Masařka ztěžka dosedla na stůl a znaveně oddychujíce se počala zbavovat zbytků pavučiny, které jí ulpěly na nožkách.
Evil Black se na ni dlouze zadíval. "A ty je musíš rozeznat." Natáhl kohoutek svého rezavého kolťáku. "Jestli je nerozeznáš, budu tě muset zabít." Výstřel. Slaboučký výkřik těsně před tím, než se masařčino tělíčko rozletělo na jednotlivé atomy. "Neboť, kamaráde, věz, že tenhle pajzl je zakletej, že je to bludnej kruh a mě nezbejvá než tu zasranou kletbu naplnit, dohrát tuhle blbou hru až do konce."
Obláček dýmu se vznesl z kráterku ve stole a rozplynul se v zatuchlém vzduchu.



Sušené maso II.

6. května 2009 v 21:46 | Já |  Recepty
A jsem tu zpátky s rubrikou "sušení masa pro začátečníky".
Na čarodějnice jsem učinil druhý pokus, tentokrát jsem výsledný produkt dokonce otestoval na lidech.
Dobu výroby jsem zkrátil na nějakých osm hodin: Nakrájet, naložit, za hodinku naházet do sušáku a za šest hodin s tím zase ven!
(Kdo nečetl moji první stať, nechť si ji pro doplnění dat přečte).
Tentokrát jsem maso vůbec nesolil. Naložil jsem tři varianty: a) Rozlisovaný česnek a maličko soli, b) sojová omáčka, worchester v poměru 1:3 s vodou a za c) olivový olej, pepř a sladká paprika.
Dopadlo to velice dobře, všechno se to k pivku snědlo.
Zajímavé je, že přestože jsem sůl spíše obešel nebo redukoval, přesto bylo maso slané dostatečně. Ale protentokrát ne moc.
Taktéž jsem nakrájel o něco silnější plátky, což také není na škodu.
Oliváč také maso příjemně zjemnil a dodal mu jiný chuťový rozměr.
Samozřejmě v tomto případě už se nedá moc spekulovat o konzervaci masa. Je to prostě jenom... Prostě jenom žrádlo!

Mějte se famfárově a sušte, sušte, sušte!!!

Pláň Saurů II.

6. května 2009 v 21:37 | Já |  Novela na pokračování
Ještě pořád dýchal. Postaven do takovéto podivné situace v nečekaném pohnutí mysli odepjal od sedla vak se zbývající kapkou vody a dal Saurovi napít.
Mlha dál houstla. Byla kašovitá jak skysaná smetana, bránila pohledu aby pronikl, bránila myšlenkám, bránila soudnosti.
Saur otevřel oko. ( Kidney byl schopen spatřit jen jedno, neboť Saurova protáhlá lebka byla příliš velká a jeho ostatní hlavy unikaly jeho pohledu docela. )
Navzdory tisícům legend, báchorek a nesmyslů, navzdory přírodě i veškeré zbývající logice, navzdory zákonům i svaté algebře - promluvil.
"Co tě to napadlo, mládenče? Vždyť to byla tvoje poslední voda!"
Ryzáček zafrkal.
Kidney zavrávoral a padl do písku.
A mlha houstla a houstla stále rychleji a skrz onu clonu se ke Kidneymu donesla tato Saurova slova:
"Umírám a nějaká voda mě beztak nespasí. Máš - li rád život, naplň svůj měch mojí krví, ta ti dobře poslouží a já zhynu s pocitem, že jsem nežil a nezemřel nadarmo, neboť moje krev je všelék."
Konec.
Realita utopená v hektolitrech mléka.
Nikde nekončící uklidňující bílá mlha.
Nekonečno, ó, sladké nekonečno.
Dveře s nápisem Smrt. Klíčová dírka. Kratičký pohled. Zlatá klika. Zcela jistě je tu odemčeno. Vždycky. Pro každého. Nonstop - provoz.
Zmáčkni tu kliku, říká nějaký hlas.
Minuta nebo století ticha. Elektřina v povětří.
Proč? duní prostorem krátké a výstižné slovo. Proboha, proč?
Tak ji zmáčkni.
Zase věčnost ticha.
A co je za těmi dveřmi?
Radost. Legrace. Věčná legrace. Věčná. Rozumíš? Věčná radost.
A říkáš, že je odemčeno?
Zajisté.
Věčná... věčná... ruka na klice váhá... věčná radost - věčná nuda?
Spokojenost - Radost - štěstí -
Hovno!
Bastarde!
Zbabělče!
Nevěřící blázne!
Dveře tiše mizí, je tu znova mlha, bílá a neproniknutelná, do které na hranici vnímání zazní slova.
Ještě se vrátíš!
Houpavý pohyb.
Takový podivný pocit.
Pohupující se realita, přikrytá bílou, neproniknutelnou mlhou.
Nevolnost v oblasti žaludku.
Špatný pocit.
Touha vrátit se ke dveřím a otevřít je.
Vůně, nebo snad zápach, koňského potu. Tlak v oblasti břicha.
Dveře jsou daleko. Otevři oči.
Otevřel oči.
Zjistil, že visí na hřbetě svého Ryzáčka. Pod kopyty mu šustila vysoká zelená tráva.
Na obzoru bylo jakési stavení.



Kachna v papiňáku

5. května 2009 v 20:51 | Já |  Recepty
Když se řekne Kachna v papiňáku, jistě si řeknete, hm, to musí bejt pěkná prasárna. Ale opak je pravdou. Kdo netrpíte nedostatkem kachen v jídelníčku tak jako netrpíme my (babiččina produkce kachňátek je takřka nevyčerpatelná a nesežratelná), jistě oceníte jakoukoli inovaci v její přípravě.
Ona kachna je sice tak chuťově specifická záležitost, že ať s ní děláte cokoliv, vždycky to je velice podobné, nicméně vás možná můj groteskní postup přípravy překvapí poprvé při čtení a podruhé až to ochutnáte.
Start.
Vezmu kachnu. Oškubanou, pokud možno.
Vezmu papiňák.
Kachnu umeju. To přispěje k pocitu, že můj postup je dostatečně hygienický.
Do papiňáku naleju zhruba deci červeného a zhruba deci vody. Nepoužívejte extrémně laciné krabicáky, potravinářské barvivo vám může nadělat z gastronomické bomby gastronomické peklo. Pod papiňákem můžete zatopit, aby se směska pomalu zahřívala.
Do směsky v Papínově hrnci přihodíme zhruba palici cibule, nakrájenou na kostičky, trochu pórku a trochu mrkve.
Káču posypeme solí, kmínem a provensálským kořením. Přesné dávky vám nepovím, beru to od oka. Jak by řekl klasik, co kdo snese. Pokusím se to udělat tak, abych to nepřesolil, ale přesolit káču není tak jednoduché, si myslím...
Strčíme do čarovného hrnce celou kachnu a zavřeme to a necháme tlakovat. Zpočátku můžeme trochu přidat teplotu, aby se nám to natlakovalo rychleji, a pak snížíme na slabý plamínek (mě se to špatně vysvětluje, páč mám sklokeramickou desku. Ta má škálu od 0 do 9, začnu dusit na 5-6 a pak to snížím na 4-3, abych nevyletěl do povětří i s káčou). (Takovou gastronomickou bombu nikdo z nás nechce, že?)
Jdu od toho na hodinu pryč. Nastavte si budíka. V dnešní době jsou budíky všude kolem nás, na spořiči monitoru, na telefonu, na akvárku s rybičkama, taky na troubě, na sklokeramické varné desce - A přesto lidé ve 21. století připálí jídlo častěji něž jejich babičky před sto lety! Čím to asi bude? Nuže, těmito a jinými podobnými záhadami se zabývá Artur C. Clarke, snílek a fantasta, atakdále...
Mezitím si můžu připravit špenát a bramborové knedle. Jde to příjemně dohromady. Ale vůbec bych se nebránil tomu, dát si tuhle kachnu jen s dobrou Šumavou.
Teď už je to snadné. Vypustím páru (víno se změnilo v zajímavou vůni) a celou kachnu přestěhuju na pekáč, ochutnám šťávu, která v tom pekle vznikla, a pokud zjistím, že je příliš silná nebo slaná, doředím si ji vodou na konzistenci, která mi bude vyhovovat. Troubu jsem si již jistě předem nažhavil na 180 stupňů, a do tohoto solárka teď kačku zavřu, na 15 minut z jedné a na 15 minut z druhé strany, aby dostala tu krásnou zlatavou barvu a byla chřupavá.
Ona ta kachna totiž, když ji vyndáte z papiňáku, vypadá trochu jako utopenec. Jako Němec z východního Berlína v Harlemu u sudu s hořícíma odpadkama, obstoupeným rapujícíma černochama. Prostě vypadá trapně a volá po troubě. Na talíři by byla celá nesvá. Už v tu chvíli by byla dobrá, ale něco jí ještě chybí, aby si mohla s těma černochama vesele zarapovat, aby ji vpustili mezi sebe, aby mohla na talíř ke knedlu a špenátu.
V troubě ji tedy otočíte na bříško a na záda a když je dostatečně chřupavá a zlatavá, je hotová.

Jde parádně od kosti, pustí hodně šťávy, ale vůbec není suchá a navíc se do ní za tu dobu natáhnou všechny přidané ingredience, voní vínem a kořením a kůrčička je pěkně chřupavá.

Ještě bych rád vymyslel nějakou netradiční přílohu, ale knedlik a zelí nebo knedlik a špenát mi zastiňují obzory. Nemáte někdo nějaký netradiční nápad?

A rozloučíme se heslem:

Nebojte se papiňáku! Papiňák je náš kamarád!

Dobrou Noc!

P.S. Doufám že jsem neurazil Němce z východního Berlína a harlemské černochy. Pokud ano, ať přijmou mou nejhlubší omluvu... A ať si taky uduseji kachnu!!!