Část IV.

9. května 2009 v 21:52 | Já |  Novela na pokračování

PRAVDA, LEŽ A POLOPRAVDA

Seděl na hřbetě vcelku spokojeně vypadajícího Ryzáčka a na milosrdnou chvíli ztratil pojem o čase a o prostoru. Když posléze otevřel oko, nespatřil nic jiného, než koženou špičku boty.
Vida, bota, řekl si.
Znovu oko zavřel a pokusil se na vše zapomenout, jenže to nebylo tak jednoduché, neboť mu pořád jedna věc hučela v hlavě. Ta věc se bezesporu týkala oné špičky boty.
Špičky boty vlastně jen tak okrajově, neboť nejdůležitější a nejneodbytnější otázka se týkala nohy, která v botě vězela, a tím spíše jejího majitele, který v ní možná - možná - vězel.
Něco jako by ho doslova nutilo, aby všechny tyto pečlivě vydedukované skutečnosti nějakým způsobem ověřil.
Hm, ale jakým?
Znovu pootevřít oko.
Zkusil to.
Špička boty. Přímo před nosem.
Pak tedy zbývá jen jediná možnost - Trochu zvednout hlavu a podívat se.
Zvedl hlavu a podíval se na majitele.
Hustý vous. Snědá zvrásněná tvář. Trochu křečovité rysy. Klobouk. Divoký výraz v očích. Dýmka. Kostkovaná košile, překrytá vestou s knoflíky ze sobolích tesáků. Poťouchlý výraz ve tváři. Už tradiční hrášky potu na čele.
A k tomu všemu hlas tak neuvěřitelně basový, že z toho třmínku i kovadlince zůstával rozum stát. Ten hlas říkal: "Hele, frajere, copak tady děláš?"
Místo širokého pojednání o tom, co tu hodlá dělat, omezil se Kidney na strohé a výstižné shrnutí faktů: "Vodu!"
Muž s dýmkou pokýval hlavou a basově se zasmál. "To si piš, že dostaneš! Jako že se Evil Black jmenuju, cha, cha!"
Pak se před Kidneym opět otevřela neuvěřitelná propast kómatu. Spadl do ní s nadějí, že už nikdy nebude muset ven. Byl to radostný pocit.
Jenže netrval dlouho.
_
S pavučinami, roztaženými s nenapodobitelnou grácií po zatuchlém lokále, si pohrával průvan, podpořený zběsilým mácháním křidélek nervózní masařky, bijící jak lvové o mříže do z nepochopitelných důvodů neprostupné tabulky skla v okně.
V lokále seděly dvě postavy.
Odporný chlap s kloboukem na hlavě, s doutníkem v tlamě, pohrávající si se svou rezavou zbraní, houpající se na rozvrzané židli.
A chlapík s ospalýma očima, opáleným obličejem a dlouhými kaštanovými vlasy, zhroucený na barové stoličce, držící v ruce měch, plný Sauří krve. Ten chlapík byl Kidney. Ještě se sám nemohl smířit s tím, že přišel o svoji vyleštěnou pleš, kterou Sauří krev zřejmě vyhodnotila jako nemoc.
"Mám tři dcery," zaduněl Evil Black.
Masařka usedla na parapet a počala zvažovat fakta.
Kidney si láskyplně prohrábl rukou kštici a druhou pohladil otcovy iniciály, vyřezané do barové stoličky, dávající mu naději, že se ubírá tou správnou cestou.
"Každá má svůj pokoj," zahřměl Evil Black. "Málokdo v životě najde pokoj, ale moje dcery ho maj, každá svůj, ať tomu chceš věřit, nebo ne, zelenáči." Popotáhl z doutníku, vyfoukl kouř ušima.
V malé lebečce masařky se zčistajasna vynořil fakt, že tudy to zřejmě nepujde.
Někde v koutě znaveně přešlápl z několika pravých na několik levých nohou pavouk křižák.
Kidney si protřel znavené oči.
"Každá má svůj pokoj, a věř tomu, kluku, že ho ve skutečnosti snad ani nechtěj," pokračoval Evil Black. "Jenže to je prokletí a na prokletí jsme všichni krátcí."
Masařka zakroužila u stropu a měkce dosedla do pavučiny. Křižák si odplivl a dal se na cestu.
"Jedna z mejch proklatejch dcer ti řekne lež," zabasoval Evil Black.
Kidney znaveně kývl hlavou.
Masařka začala nervózně mrskat křidélky, ale nebylo jí to k ničemu, ba naopak, stále více se zamotávala do křižákovy jemné pavučinky.
"Jedna z mejch proklatejch dcer ti řekne pravdu," zabručel Evil.
Místností teď dunělo bzučení masařky a křižákův vítězoslavný smích.
V jednu chvíli Kidney pomyslel na to, jestli toho šílence vlastně poslouchá, a zaváhal nad tím, jestli už dávno neměl pochopit, co se mu ten člověk pokouší sdělit.
"A jedna z mejch proklatejch dcer je Polopravda." Židle zasténala.
Masařka najednou objevila východisko. Natáhla nožku a chytila se provázku, visícího od stropu, a potom vší silou zabrala, jenže to pořát nestačilo a chvění pavučiny a lehké vibrace, způsobené krůčky křižákových nožek, stále sílily...
Evil vyfoukl kouř a pokračoval ve svém neúprosném monologu: "Záleží jen na tobě, jestli je rozeznáš, nebo ne."
Pavouk, natahující kusadla.
Kidney se dlouze zamyslel a pak špitl: "Hledám Nejmoudřejší Bytost..."
"Zeptej se tedy mých dcer," řekl Evil Black.
Frnk!
Křižák vztekle praštil do vlákna, pavučinky, roztažené po celé zaprášené místnosti, se zachvěly.
"Jen jediná z nich ti poví pravdu."
Masařka ztěžka dosedla na stůl a znaveně oddychujíce se počala zbavovat zbytků pavučiny, které jí ulpěly na nožkách.
Evil Black se na ni dlouze zadíval. "A ty je musíš rozeznat." Natáhl kohoutek svého rezavého kolťáku. "Jestli je nerozeznáš, budu tě muset zabít." Výstřel. Slaboučký výkřik těsně před tím, než se masařčino tělíčko rozletělo na jednotlivé atomy. "Neboť, kamaráde, věz, že tenhle pajzl je zakletej, že je to bludnej kruh a mě nezbejvá než tu zasranou kletbu naplnit, dohrát tuhle blbou hru až do konce."
Obláček dýmu se vznesl z kráterku ve stole a rozplynul se v zatuchlém vzduchu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama