Pravda, lež a polopravda

12. května 2009 v 10:37 | Já |  Novela na pokračování
Vystoupal po vrzajících dubových schodech. Evil Black zůstal sedět dole v prázdném baru. Kidney se teď stával obětí svých smíšených pocitů. Připadal si jako ve zlém snu.
Stanul přede dveřmi. Byly tu troje. Pravda, lež, polopravda. Troje dveře. Vše záviselo na něm.
Vstoupil.
Dubový stůl. Dubová židle. Lahev vína.
Na další dubové židli, situované do rohu místnosti, seděla jedna z nich. Štíhlá, pěkně stavěná, svůdná, v krásných šatech s odvážným výstřihem, ale s rouškou přes ústa, k nakousnutí, ale zastižena ve špatné situaci, předurčená k věčnému zpovídání, k věčnému rozhodování o životě a smrti.
Napil se vína. Bylo sladké. Svým způsobem dobré.
"Kdo jsi?" zeptal se.
"Pravda," špitla postava.
Zeptal se, kde najde Svatého Griliáše.
Popsala mu cestu a on se jí zeptal, proč má zahalenou tvář. Řekla, že těžce nese své prokletí, jejím jediným majetkem že se stal smutek.
Když opouštěl místnost, vstala a vtiskla mu do ruky semínko. Zeptal se, co to je. Řekla, že je to semínko pravdy a že světu prospěje, když ho zasadí.
Když stanul na chodbě, zjistil, že nemá nejmenší podezření, s kým to právě mluvil.
Rozhodl se vstoupit do druhých dveří, doufaje, že tam nalezne nějakou odpověď.
_
Spoře oblečené děvče se vesele chichotalo a žvatlalo nemístné žertíky, povalujíce se rádobysvůdně po měkkém lůžku.
Kidney na ni zíral, toporně usazen na bukové židli, s lahví červeného vína na bukovém stole před sebou. Nalil si sklenku, ochutnal. Přislazené víno. Zatoužil po Whisky, jenže po té tu nebylo ani památky.
Položil ty samé otázky.
Dostal odpovědi.
Pak ho něco napadlo.
"Jaké je to víno?" zeptal se.
Ušklíbla se. "Dobré," řekla.
Politoval, že se na tuhle otázku nezeptal už ve vedlejším pokoji.
Když odcházel, dostal další semínko pravdy.
_
Když stanul na chodbě, zjistil že ví, že nic neví, ale vracet se nemohl a tak, proklínaje svou zbrklost a sebedůvěru, svou školáckou hloupost a neschopnost jakkoliv rozumně zareagovat, vstoupil do posledních dveří.
Zděsil se poznáním.
Ach, bože.
Odkopl židli a sklonil se nad ubohou bledou kreaturou, skroucenou v růžku, s propadlými lícemi, propadlým hrudníkem, s propadlou pověstí, s žebry, deroucími se neúprosně skrze zbytky svalů z chabého, věčně umírajícího těla, kterému však není dáno zemřít.
Byla ubohá a docela plešatá...
Otřásl se hnusem a chtěl tu odpornou shnilou lež nakopnout. Pak si uvědomil, že ještě neochutnal víno, které tu stálo na stole.
"Jaké je to víno?" zeptal se.
"Trpké," zaskuhrala.
Ochutnal.
Měla pravdu. Musel ten hnus vyplivnout.
Měla pravdu...
Ve stole byla vyryta dvě písmena. D. S.
Vztáhla k němu svou kostnatou pracku a on z ní sebral jediné maličké semínko a strčil ho do kapsy. Semínko pravdy.
"Kde najdu Svatého Griliáše?" zeptal se tichoučce, jako by se bál, že se ta troska před ním rozpadne na prach.
Zadívala se na něho svýma krví podlitýma očima a zasípala: "V domku na kopci... Za městem..."
Všechno pochopil.
Životy jsou pomíjivé.
Kdo je vinen?
Kdo je ten, který proklel?
Tak odešel a znechuceně zabouchl dveře, ohromen poznáním, jak strašná je pravda.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama