Červen 2009

Netradiční jednohubky - 1. část

23. června 2009 v 22:43 | Já |  Recepty
Tenhle článek bude jednoduchou procházkou kolem dokola světa a seznámí vás se dvěma velmi jednoduchými pochoutkami k vínu nebo pivu.
Zahoďte tradiční chlebíčky s půlkou vejce a vlašákem a vyrobte snadnou provensálskou tapenádu. Tapenáda je cosi, co spočívá na rozemletých olivách a přísasdách dle kraje, kde se vyrábí. Tedy pomazánka z černých oliv.
V našem případě ve střední Evropě vyrobíme z těchto ingrediencí:


Na snímku vidíte laciné černé olivy a sušená rajčata z Lídlu. Máslo na snímku není, ale můžete s ním taktéž počítat.
Vezmeme jeden díl oliv a dva díly sušených rajčat (včetně láku, ve kterém se koupají) a maličko másla a to vše vrazíme do mixéru.


Chápu že tady to nevypadá moc vábně, ale zase to má příjemně realistickou atmosféru, že? Obzvláště ta chůvička dotváří tragickou koláž rodinného života, která si vysloveně žádá takovéto lehké recepty, neboť momentů, kdy vás nějaké dítě netahá za nohu nebo se nevrhá do pánve s rozpáleným olejem, je minimálně.
Poté vše aplikuji na čerstvou bagetu.

Tapenády mohou být podle kraje i komplikovanější, tu se přidávají ančovičky, tu kapary. Kouzlo téhle ale spočívá v jednoduchosti přípravy a ve finálním efektu, neboť je to velmi, velmi chutné.

Pokračovat budu, až budu mít čas. Těšte se na japonskou tempuru (neboli tenpuru)!

Zelenina zapečená balkánským sýrem

15. června 2009 v 21:36 | Já |  Recepty
Tenhle recept slyšela manželka někde v rádiu a přetlumočila mi ho a já jsem ho upravil po svěm, jak už mám ve zvyku. Nečekejte tedy přesné míry a dávky. Přesná míra a dávka je "co kdo snese" a "kolik toho nakonec zbyde pro prasátka".
Zřejmě balkánský recept by původně vycházel z kombinace čerstvých paprik a rajčat a sýru Feta. Sýr Feta je možné nahradit lacinější variantou Balkánského sýra. Nejsem si jist, jestli je Feta takhle slaná, vzhledem k tomu, že je na můj vkus moc drahá, budeme si třeba myslet že ano.
Tedy jsem navšívil supermarket a nakoupil nepříliš drahé papriky (trikoloru), co největší rajčata a kostku o hraně zhruba 10 centimetrů balkánu + jak jinak než lacinou kuřecí šunku ve slevě.
Možná si říkáte, proč dávám tak transparentně najevo že nekupuji biověci nebo ty nejdražší rajčata na světě a tak podobně. Vysvětlení je prosté. Za stejné peníze chodím spát najedený a ne hladový. Co se týče biověcí, nemám jediný důvod jíst superdrahé potraviny, pěstované suprzastaralým systémem, který už díky vědě a pokroku nemusíme trpět (a díky kterým jsme mimochodem možná ještě na světě).
Papriky vydlabu, rajčata rozkrojím na půl a vyndám vnitřky. Balkánek si nastrouhám. Najednou to vypadá, že jsem ho koupil daleko víc, je ho plná miska. Vnitřky z rajčat nakrájím na kostičky, smíchám s natrouhaným balkánským sýrem, přidám na kousky nakrájenou šunku, opepřím a očesnekuji, proliji olivovým olejem a dobře promíchám. Už teď, když tuhle jednoduchou náplň ochutnáte, budete ryčet blahem.
Jenže to není vše.
Pekáček si podlijete olivovým olejem a půlky vydlabanýh rajčat a papriky naplníte vzniklou fáší a pošlete do trouby na 220 stupňů. Pod pokličkou necháte celou tu věc 25 minut a pak poklici sundáte a necháte to dalších 25 minut. A ono si to mezi tím pustí šťávu a začne to vonět, jako by to bylo bůhvíco...
Dejte si k tomu bíleé pečivo, třeba bagetu nebo pitu, a nakonec tím chlebem můžete vytřít i ten báječný sosík, kterého zůstane habaděj...

Foto je orientační, neboť fotograf nebyl dosti pohotový.


Držte se jediné poučky: Nepřidejte ani jediné zrnko soli!!!

Bezděz

12. června 2009 v 10:08 | Já |  Mé omyly
Hola hola. Nemám teď vůbec čas, páč mám moc práce. Tak pardón! Přikládám moji oblíbenou fotku Bezdězu.
Bohužel člověk není tak silný, jako tahle stavba. Pápá!

Část VI. Dokončení

7. června 2009 v 22:12 | Já |  Novela na pokračování

DUEL

Místnost je zahalena závojem temnoty, páchne tu zatuchlina, borová voda a krém na boty. Okna jsou ucpaná. Dokonale.
Postel.
Umírající člověk, kterému táhne na sedmdesát a který už po stopětapadesáté vyrývá neostřihnutým nehtem do dřeva postele své iniciály, D. S.
Beznaděj, šílenství. Nuda. Deprese. Deprese. Deprese. Táhneminasedmdesát.
Pohyb.
Cože se to pohnulo? Nebyl to jen přelud? Kdy se tady naposledy něco pohnulo? Před čtrnácti dny, kdy jeden ze synáčků naposledy přinesl jídlo?
Ale ano, byl to pohyb. Pohyb kliky, která se křečovitě sklopila a ihned následoval další pohyb, pohyb pomalu se otevírajících prohnilých dveří, který zdvihl z dřevěné podlahy závoj prachu.
Ve dveřích stojí silueta muže. Detaily nejsou proti světlu vidět, na první pohled může být jisté jen to, že to není ani Mat, ani Pat.
Ticho.
Zachrchlání.
"Synu..."
"Vrátil jsem se, otče."
"Synu... Ty ses vrátil..."
Tři kroky k posteli. Kostnatý pařát tiskne zoufale mozolnatou pracku.
"Ty ses vrátil..."
"Ano, otče."
"Máš na hlavě vlasy," zasípal otec. "Tvá cesta tedy zcela jistě... nebyla... zbytečná."
"Máš pravdu, otče. Má cesta nebyla zbytečná. Poznal jsem hloupost. Poznal jsem lež i polopravdu. Viděl jsem smrt." Na okamžik se odmlčel a pak řekl: "Poznal jsem i pravdu, otče. Pravda je strašná. A můj měch je plný Sauří krve."

"Vím, synu."
"Nejsi nemocný, otče. Jsi starý. A Sauří krev, jejíž stopy v tvojí krvi stále kolují, je proti stáří bezmocná." Udělal dva kroky k židli, která stála vedle dveří, sehnul se k zemi a sebral z prachu otcovu šerifskou hvězdu. Pak si ji připnul na prsa. Usedl na židli a začal ládovat bubínek svého kolťáku střelivem.
"Zdá se, že jsi konečně vše pochopil, synu."
"Nevím jen, proč jsi mi to všechno neřekl hned."
"Nic bys nepochopil. A nic bys nedokázal."
"Jenže co když to nedokážu ani teď?"
"Nedokážeš to, jestli se o to nepokusíš," špitl otec. "Soustřeď se. Zkus to. Existují jen dvě možnosti. Kluk nebo holka. Úroda nebo neúroda. Plus nebo minus. Život nebo smrt. Bejk nebo kráva."
Otec se usmál.
Kidney se také usmál.
Pak se zvenku ozval známý sametový civilizovaný hlas.
"Pane Stone. Zdá se, že jste tu zůstal sám. Půjdete si se mnou teď, prosím, pohovořit?"
Kidney si prohrábl vlasy rukou, vrazil kolťák do pouzdra a těžkým houpavým krokem vykročil do horkem a elektřinou nabitého ovzduší před domkem.
_
Tak tam Kidney stál, kolty proklatě nízko, a slunce se opíralo do jeho odřeného stetsonu. Hlavou se mu honily tisíce nesmyslných myšlenek a jako k demonstraci za zvýšení přídělu fazolí se k nim stále přidávaly další a další, vynořovaly se staré vzpomínky, dávné trapasy, legrační i smutné příhody, podivné situace, které procházely celým jeho životem od samotného záhadného počátku. Některé myšlenky se pokoušely zabývat neúprosnou realitou onoho okamžiku, který Kidney právě prožíval. Ty myšlenky se týkaly pravé ruky, prstu, který měl tisknout spoušť, kulky, která měla s patřičnou rotací vyletět z hlavně, oběti, která měla padnout k zemi...
Díval se do očí podivného cizince v tvídovém obleku, opírajícího se o hůlku, ale myslel na něco jiného, myslel na jeho gorily a na kufry, které držely.
Myslel také na své bratry, nositele lži a polopravdy, kteří teď měli na očích podobné nepopsatelné černé brýle jako zbývající dvě gorily a kteří teď stáli po jejich boku a každý z nich s neutrálním úsměvem svíral další obrovský kufr.
"Odjeďte," řekl Kidney. "Tady jste skončil."
Cizinec se zakabonil. "Tak vy takhle, pane? Já po vás chlebem a vy po mě kamením? Vůbec nemluvím o tom, že jste tomu ubohému umírajícímu člověku uvnitř sebral hvězdu a pistoli. Myslíte si, pane, že je vaše jednání v souladu s etickým kodexem? Nestojíte náhodou na druhém břehu řeky? Pak jste tedy na omylu a já bych vás z něho rád vyvedl - "
"Vy jste na omylu," řekl Kidney a pokusil se vyloudit hadí pohled, jaký se mu podařil tenkrát v hospodě. Pohled se povedl. Postrádal však efekt.
"Chcete snad s pistolí zbaběle zaútočit na bezbranného člověka o holi?"
Kidney znovu přejel pohledem své dva bratry.
Sochy.
Stáli tam jak sochy. Otroci nevyzpytatelného šílence. Do očí jim sice skrze tmavé brýle nebylo vidět, obával se však, že i kdyby je sejmuli, nic by v nich neobjevil.
Slunce to pozoruje a vysílá další a další paprsky a snad by celou tu hloupou komedii rádo sežehlo, kdyby mu v tom etický kodex nebránil. Výsledkem jsou jen potoky potu na Kidneyho čele.
Sochy se nepotí.
Napřed stvořil Bůh člověka.
Pak člověk stvořil sochu.
I uviděl bůh, že je socha v něčem dokonalejší než člověk. Nepotí se. Mlčí. Nekecá. Neřve.
Člověk si, chudák, ničeho nevšim.
A socha ho přežila...
Ne.
Tyhle to nesmějí přežít. Není dobré poslouchat sochy.
Jako ve zpomaleném filmu Kidney viděl, jak se svaly v cizincově pravé ruce napjaly, když zvedal hůl, aby s ní mohl klepnout o zem, kdepak, chlapče, pomyslel si, etický kodex je pomíjivý jak podzimní počasí, etický kodex neplatí a nefunguje, pro etický kodex tu není místo ani čas, a pak vytasil a vystřelil.
A ještě.
A ještě.
A ještě, ještě, ještě, ještě jednou!
V těch tvářích viděl hrůzu. Hrůzu z okamžiku, kdy pochopili, že jejich poslání je zmařeno. Hrůza, snoubená s pochopením toho, co jim bylo osudem předurčeno, hrůza z následků, strach z nejisté budoucnosti, slabost a pád. Zahodili brýle a běželi, ani se neohlíželi, jak utržení ze řetězu.
Cizinec zůstal stát na místě. Opravdu se teď o svou hůl opíral, když se pokoušel ohlédnout po tom, co zbylo z jeho moci.
Šest otevřených kufrů se válí v písku, každý prostřelený právě v místě, kde ho ještě před malou chvilkou držel pohromadě zámek. A po planině rozfoukává vítr statisíce barevných papírků, statisíce bankovek, veškerou cizincovu magii, která se teď vrací, odkud přišla...
Cizinec se otřásl a zachroptěl: "Nejste... Nejste... loajální!" Jeho kůže se krabatí, vazy se zkracují, tkáně stárnou, vlasy šedivějí a snášejí se v chomáčích na zem, kosti se prohýbají, žíly se derou na povrch, hrudník se propadá, tkáně odumírají a s neuvěřitelným buketem hnijí, rozkládají se, rozpadají, roztékají v bahnitou louži břečky, vpíjející se do země...
Když se Kidney ohlédl, spatřil svého otce, jak se opírá o rám dveří a s nehnutým výrazem v obličeji vše pozoruje.
Sáhl do kapsy a vytáhl na světlo tři semínka.
Pravda, lež a polopravda.
Původně chtěl ty dvě zahodit a zasadit jen semínko pravdy. Jenže semínka byla úplně stejná a nějak se mu v kapse promíchala...


Poslední kapitola

Nastala noc.
Všude byl klid.
Na obloze zasvítily hvězdy. Měsíc byl v úplňku.
Šerif Kidney Stone seděl se svým otcem na lavici před domem. Starý Stone bafal z dýmky. Táhlo mu na sedmdesát a bylo mu to úplně jedno.
Bylo slyšet cvrčka a cikádu a ve vzduchu byl cítit ozon. Před slabou hodinkou tady v Greenwoodu pršelo.
Kidney se zadíval někam na velký vůz a řekl: "Stejně nechápu toho, kdo dokázal proklít celý západ. Nechápu jeho zlomyslnost. Jeho vrtochy. Kdo je to, otče? Kdo je ten, který proklel?"
"Nikdy jsi neslyšel o Astrálním Kovbojovi? Jen se pořádně zadívej na oblohu. Sedí tam a báječně se baví."
Šerif se zadíval do hvězd a řekl, že nic nevidí.
"Možná ho hned nespatříš," zamumlal starý Stone. "Schovává
se, sičák. Ale když se podíváš pořádně, synku, určitě ho uvidíš. Mračí se. Pořád váhá. Pořád ještě dumá, co s námi všechno vyvede."
Kidney se napřed podíval na otce a pak bloudil pohledem po hvězdách, dokud skutečně nespatřil podivnou, takřka neznatelnou siluetu člověka s perem v ruce.
"Pitomec jeden," řekl.
Pak šli spát.




ZÁVĚR

"Na celém světě se v tomto okamžiku tedy skutečně vyskytují desetitisíce Číňanů, pokoušející se jíst tomatovou polévku hůlkami.
Tyto desetitisíce Číňanů však ve skutečnosti neexistují, protože to vůbec nikoho nezajímá."

ELNAR BÜCHERBROT, 1934
"Kdo to kdy pochopí..."


KONEC




Kidney rezignuje

3. června 2009 v 13:20 | Já |  Novela na pokračování
Když se mu všechny dosavadní hodnoty s nebývalou grácií zřítily na hlavu, sestoupil, aniž by se snad s Griliášem rozloučil, dolů do města, a objevil tam pajzl. Uvázal Ryzáčka a rozhodl se, že se upije k smrti, že se dochlastá k oněm vysněným dveřím, jejihž odér ho celou cestu tak vábil.
Rozkopl lítačky, jeho zbraně i náboje zachřestily, štamgasti se otočili, jaký to chřestýš vklouzl do jejich bohulibého hnízda. Uviděl tradiční nenávist v jejich očích, ale nerušeně pokračoval dále až k baru a když se o něj ležérně opřel a poručil si lahev Démonického Bengálu, vrzání odsouvajících židlí ho nepřijmělo snad ani k tomu, aby pohnul brvou.
Hostinský si vyndal horní zuby, uložil je do sklenice s blíže nespecifikovatelnou žíravinou a zablekotal: "Fvajeve, fo tavy vlaffně feláf?"
Kidney nechal důmyslně vyznít velice, převelice dramatickou pauzu, kterou rušilo jen tiché klapání hůlek jakéhosi Číňana, sedícího tiše v koutku, pokoušejícího se sníst svou porci tomatové polévky. Pak se pokusil o hadí pohled a beze spěchu jím postupně zmrazil všechny přítomné včetně hostinského, kterému leknutím vypadly dolní zuby a cinkly o parkety. Kidney nahodil patřičně pohrdavou grimasu a řekl "Chm," přičemž dobrá třetina osazenstva usedla zpět do židlí, zatímco ta druhá třetina se do nich netrefila, a pak velice, převelice chladně dodal: "Přišel jsem se sem ožrat."
Hostinský nasadil horní, sehnul se pro dolní zuby, přičemž mu zarezonovalo v kříži, a podal lahev Démonického Bengálu.
Poslední třetina dosedla.
Kidney zaujal místo u posledního volného stolu v lokále. Nacpal korek dovnitř, přičichl. Ta mrcha měla říz. Zatracenej říz. Zvráceně přiložil hrdlo k ústům a těsně předtím, než do sebe nalil první polovinu lahve, si vzpomněl na svého sedmdesátiletého otce, ležícího zbytečně na posteli, civějícího do zdi, umírajícího a navždy ztraceného jen díky tomu, že Kidney nedokázal splnit své poslání, že nenašel Nejmoudřejší Bytost, neboť ta stačila přijít o moudrost i o rozum dříve, než tak učinil.
"Echm - Máš tady volno, mladej? Můžu si přisednout?"
"Hm," řekl Kidney. Zčistajasna kolem něho začala místnost kroužit a on nevěděl proč. Démonický Bengál měl zřejmě přece jen trochu - trošičku - říz.
Zavrzala židle. Zavalitý člověk s naducanými tvářičkami a sklenicí denaturáku v prstech ztěžka dosedl a vyfoukl oxid uhličitý.
Kidney se pokusil onen nesmyslný pohyb předmětů, zvířat i lidí kolem sebe zastavit, ale výsledkem byla jen mnohem rychlejší rotace a daleko silnější pocit závrati.
Zavalitý člověk žmoulal sklenku v prstech. Mlčel. Někdy je to tak lepší.
Rotace polevila s mocným říhnutím, které se Kidneymu vyvalilo až odkudsi ze střev a které s sebou kupodivu neneslo žádný produkt. Pokusil se lahev odstrčit, aby necítil mocný odér, který se neúprosně dral z jejího hrdla, ale zjistil, že cosi v jeho podvědomí by raději lahev přitáhlo blíže a prolilo jeho - jeho - hrdlem zbytek obsahu.
"Není ti dobře, příteli?" promluvil tlouštík pisklavým hláskem.
Kidney zavrtěl hlavou, vlasy mu spadly do čela.
"Máš nějakej problém, kamaráde?" pokračoval špekoun. "Určitě máš. Něco se pokoušíš utopit v alkoholu, jenže to od tebe nebyl ten nejlepší nápad, protože neumíš chlastat."
Kidney se zadíval pod stůl, tam, kde měly být špičky jeho bot. Viděl čtyři. Čtyři špičky bot. Podivil se tomu a podíval se vedle sebe, jestli si ještě někdo nepřisedl, načež si uvědomil, že si nikdo přisednout nemohl, neboť do tak těsné blízkosti po jeho pravé nebo levé paži nebylo možné vklínit židli, protože tomu bránily architektonicky nezvládnuté nohy stolu. Znovu se zadíval pod stůl.
Šest.
Tak je to tedy v pořádku.
"Co... Co jste to ržikal?"
"Nemáš co skrývat, kluku. Co tě žere?"
Říhnutí.
Podivná kyselá chuť na patře.
"Hledal jsem... Hledal jsem Nejmoudřejší Bytost," sípl Kidney.
"Aha," zazubil se tlouštík a škodolibě se uchechtl. "Tady na proklatym západě už žádná nejmoudřejší bytost není."
"Vím. Sám jsem s Griliášem mluvil."
"Ta mašina ho úplně vyřídila. Moudrost nakonec povolila. Dobrý věci se kazej a ze starejch zkaženejch už čerstvý sotva budou. Jenže tu chybí někdo, kdo by ty proklatý starý shnilý věci dokázal vyhodit nebo spálit, nebo něco v tom smyslu."
Kidney, přestože mnoho nepochopil, přikývl. "Chtěl jsem radu," hlesl, "ale nemám nic, jen utahanýho koně, pár ošklivejch zážitků a měch Sauří krve."
Tlouštík zblednul.
"A... S čímpak jsi to chtěl poradit?"
Kidney se zamyslel nad tím, co že to vlastně chtěl za radu, a pak se pokusil všechno převyprávět. Vyprávěl o svých dvou bratrech, o otci, který kdysi před dávnými lety také hledal Nejmoudřejší Bytost, o Greenwoodu a o tom, jak otec vypadal, dokud... dokud...
"Dokud co?"
"Dokud nepřijeli ti tři..."
Dokud nepřijel cizinec se svými dvěma gorilami. Každá má v rukou dva těžké kufry a nehnou se od svého pána na krok.Cizinec chodí o holi a když tou holí ťukne o zem, dějí se podivné věci. Ten cizinec je kouzelník. Zlý kouzelník. Posel zla. Nikdo na něj nemůže.
Tak z Greenwoodu pomalu odjíždějí poslední rozumní obyvatelé. Greenwood se stane sídlem ďábla. Středem šířícího se plíživého zla. Ty hranice se budou stále rozšiřovat. Jednou ty hranice padnou.
"To je zlé," řekl tlouštík a zamyslel se.
Kidney se zadíval pod stůl. Dvě špičky bot. Při tom vyprávění nějakým záhadným způsobem vystřízlivěl. Zvláštní. Odsunul lahev trochu stranou a začal přejíždět prstem po suku v dřevěné desce stolu.
"Ty jsi nikdy neslyšel o Sauří krvi?" řekl tlouštík.
"Slyšel jsem tisíce báchorek a povídaček o Saurech i o Sauří krvi. Blafy. Drby. Pravda je, že mi po ní... narostly vlasy."
"Jenže tohle není blaf, kamaráde. Sauří krev je snad to nejcennější a získat ji není vůbec snadný, co to blábolím, získat ji můžeš jenom náhodou, i když ta náhoda je některým jedincům až podivně nakloněna."
Kidney zvedl zraky. "Cenná? Proč? Naplnil jsem jí měch, abych měl co pít, protože mi došla voda."
"Sauří krev je opravdu elixír. Léčí všechny nemoci. Všechny."
"Všechny - nemoci?"
"Vím, na co myslíš, Kidney, tvůj otec má ale bohužel smůlu. Vždyť víš, táhne mu na sedmdesát. Tvůj otec zestárl. Není lék proti stáří."
On zná moje jméno?
Kidney si znovu přisunul lahev, přičichl. Do očí mu spokojeně vletěly slzy. "Kecáš," řekl.
"Jediné, co mu zbývá, je nalézt v tomhle proklatém světě naději. Naději, že to, o co se celý život snažil, co tak pečlivě pěstoval a o co se staral, že těch sedmdesát let života nepřijde vniveč."
Kidney přiložil hrdlo lahve k ústům a lehce si přihnul.
"Ještě jedna věc je na té tvé historce zvláštní," zabručel tlouštík a trochu upil svého dryjáku. "Ten cizinec... Ten čaroděj... Neschopný tlouštík v obleku, chodící o holi. Říkal jsi, že jeho dvě gorily nemají nastarost nic jiného než jeho kufry?" Podrbal se na čele. "Přemýšlel jsi nad tím někdy? Jeho magie spočívá právě v těch kufrech. Nic jiného nemá."
"Cos to řek?"
"Je to jen domněnka. Neber to vážně, chlapče. Mám trochu upito a plácám už nesmysly."
"Snad," špitl Kidney.
"A poslechni, chlapče, tak mě ti napadlo..." pokračoval tlouštík. A Kidney jen přikyvoval, pak vstal ze židle, opřel se o spůl a fascinovaně poslouchal.
Když tlouštík domluvil, Kidney se zamyslel a vyryl do stolu nožem otcovy iniciály, D. S.