Říjen 2009

High voltage Holmes

25. října 2009 v 2:08 | Já |  Recenze
Sherlock Holmes po dvaatřicáté

Existuje kapela AC/DC. Ta má své fankluby po celém světě, své webové stránky a své časopisy. Existuje nespecifikované množství kapel různých úrovní, které originál s větším či menším úspěchem napodobují. Když zavítáte na koncert takové kapely, možná to bude legrace, ale nebude to AC/DC, přestože si zpěvák, představující Briana Johnsona, urve s hlasivkami třeba i celý krk.
A to samé se přihodilo Doylovu Sherlocku Holmesovi. Nemyslím tím, že by si urval hlasivky, ale má své fankluby (u nás je to především Česká společnost Sherlocka Holmese). Holmesologové, jak si fandové muže s dýmkou a houslemi říkají, mají všech 56 Doylových povídek a 4 romány, tzv. Kánon, prostudované do poslední nitky a vytvářejí mimo teoretických prací na toto téma i další romány a povídky, více či méně věrně imitující originál. A zde je ona paralela: I kdyby se přetrhli, nebude to A. C. Doyle. Neboť tak jako má každý člověk svůj otisk palce, má i svůj způsob vyjadřování.
Antologie Duchové na Baker Street byla sestavena z prací různých Doylových následníků a je v pořadí, podržte se, dvaatřicátou sbírkou edice Příběhy Sherlocka Holmese. Ústředním tématem této knihy jsou případy, které si zahrávají se světem duchů a s nadpřirozenem a velmi lehce tečují oblast SF/F. Text je bohatě doplněn spoustou vysvětlivek, odkazy na jiné knihy, hvězdičkami, křížky, až to někdy připomíná ekumenické vydání Bible. Některé poznámky mohou být zajímavé opravdu jen pro Holmesology, neboť jsou v nich použity oficiální zkratky názvů Doylových povídek, které by si nezkušený čtenář zřejmě musel dohledat v nějaké holmesovské encyklopedii nebo na oficiálních stránkách Společnosti.
Z průměru vystupují tři povídky: Smrt v East Endu, Noční příhoda se psem a Případ v Coole parku. Zbylých sedm nezanechá stopu ve vašich hemisférách příliš dlouho. Někteří zloduchové v nich spřádají plány tak strašlivě ďábelské, že se vytrácí samotný důvod, proč něco tak složitého dělají. Potenciální vrahové a zloději stavějí podivné mechanismy a vymýšlejí jevištní triky, aby dosáhli svých proradných cílů co nejkomplikovanějším způsobem, což působí leckdy groteskně.
Plusem knihy jsou rozličné zajímavosti, týkající se života v Londýně na přelomu 19. a 20. století, vetkané do textu, a výborný překlad.
Takže pokud jste ještě nečetli klasický "Kánon", doporučuji si napřed přečíst klasický "Kánon". A pokud jste nezažili AC/DC naživo, strkání prstů do elektrických zásuvek vám tento zážitek pravděpodobně také nenahradí…
Duchové na Baker street. Uspořádali Martin H. Greenberg, Jon L. Lellenberg a Daniel Stashower. Přeložili Lívie Bencková a Petr Cajthaml. Obálka: Boris Mysliveček. Jota, 2007. 200 s., 298 Kč.
***
Milan Štajer




Dálnice, 2.58

21. října 2009 v 17:00 | Já |  Povídky



"Nebojíte se stopovat takhle v noci?" řekl.
"Nebojím", řekla. "Nebojím se ničeho. Nevidím důvod."
V rádiu hrála nějaká vážná hudba. Dálnice byla rovná a svištění pneumatik tiché a monotónní. Nebyl žádný provoz. Venku mrzlo, ale tady uvnitř vozu bylo příjemně teplo.
"A vy se nebojíte vzít cizího člověka?"
Zamyslel se. "Většinou nikomu nestavím. Vlastně stopaře nikdy neberu. Nikdy mě ani nenapadlo vzít stopaře. Jediné dvě věci, kterých se bojím, je náledí a mikrospánek."
Zhluboka se nadechl.
"Vždycky jezním z práce takhle pozdě. Dokud se proplétám ulicemi města, je to dobré. Jsou tam světla, auta, život. Pořád se tam něco děje. Město nikdy nespí.
Pak najedu na dálnici.
V autě je vždycky příjemně, je to takový můj malý soukromý pokojíček na kolech… Hraje tu moje hudba, mám tu svoje osobní věci, voní to tu tak, jak to mám rád, nikdo mě tu neobtěžuje… Jenom přišlápnu plynový pedál, zesílím rádio a potom mám spoustu času.
Mám spoustu času přemýšlet nad tím, co se za celý den odehrálo. Co jsem měl udělat jinak, co jsem komu řekl dobrého, co špatného…"
"Lepší je na nic nemyslet," zašeptala.
"V tom je mikrospánek tak zákeřný. Když se trochu více zamyslím, začínají myšlenky dostávat reálný obraz a po chvíli se začínají zhmotňovat.
Oči zůstávají otevřené, ale do stereotypní reality se pomalu vkrádá sen.
Ten stav přichází nenápadně a člověk je proti němu úplně bezmocný.
Během jedné vteřiny se v mojí mysli může odehrát třeba celý den. Nebo celý život. Nebo život někoho úplně jiného.
Zatím jsem měl vždycky štěstí. Vždycky mě něco vrátilo zpátky do reality."
V rádiu zahřměl tympán. Byl to tak hlasitý a nečekaný zvuk, až se lekl a lehce trhnul volantem.
"Takových pět vteřin mikrospánku a už se z toho nikdy nemusím probudit. A vy, slečno, máte řidičák?"
Neodpověděla.
Podíval se na vedlejší sedadlo.
Nikdo tam nebyl.
Nikdy žádné stopaře nebral.




Omluva

20. října 2009 v 13:06 Mé omyly
Promiňte, teď se tu nějakou dobu neobjeví nic nového, neboť v pátek odjíždí celý náš ansámbl do hor (a dovolenou si v jednadvacátém století musí člověk nadělat, to je snad jako jasný).
Takže tláča z chobotnice bude až v listopadu, nedá se svítit!

Potrapte svoji představivost!

15. října 2009 v 13:26 | Já |  Básně - texty
Házím tady do placu začátek povídky. Zajímalo by mě, jak si myslíte, že to bude pokračovat a úplně nejvíc mě zajímá, jak si představujete, že to dopadne. Já mám totiž nepříjemný pocit, že už je to všechno jasně dáno v tomhle úvodním odstavci.

Tak tady to tedy je.

POVÍDKA XXX

Čas se stal nepřítelem, stvořitel ničitelem. Životodárný lektvar, ze kterého kdysi dávno vznikla prapolévka a ze kterého povstal veškerý život, se stal nakonec zkázou. Tím lektvarem byla voda, to nejobyčejnější, co kdy člověk proháněl svou zhýčkanou trávicí trubicí. Lektvaru bylo ponenáhlu příliš mnoho a po božím dopuštění a rychlém úpadku zůstalo z všudypřítomného oceánu trčet jen několik maličkých ostrůvků. Na některých z nich, pustých, bezútěšných skaliscích, se konečky prstů chytaly padající zbytky civilizace, hadího plémě, lidského pokolení.

Slyšte příběh, který se odehrál v těchto dobách, jak smutný, tak pravdivý.

Vlastně začal dávno předtím, než oceány počaly kolonizovat poušť, než se vyprahlá Sahara dostala pod mořskou hladinu. Neboť na samých počátcích století zkázy vytvořili kouzelníci, kteří nejspíš věděli, jaké věky nastanou, bytosti z plechu, drátů, šroubů a matic, bytosti ne nepodobnoé tělem delfínu, duchem člověku, neboť vězte, že ty bytosti, které kouzelníci uvěznili do plechových těl, člověkem byly a po nesmrtelnosti toužily, dokud ji nezískaly. Tak vznikli Vypravěči, samozvaní misionáři, poslové dobrých i špatných zpráv, nešťastné plechové bytosti, která měly jen jediný cíl: Vyprávět až do skonání světa.

Ano, Vypravěči brázdili neohroženě oceány již dlouhou dobu, smířeni s osudem. Stovky jich nedlouho po vyplutí v návalu smutku z příliš velkého množství svobody najeli na skaliska a nebo prostě zmizeli někde na dně oceánu, s baladou na rtu, čekajíce, až je tlak rozdrtí docela.

Jenže stovky bytostí vtělených do plechu kouzelníci vybrali dobře a ty nadále jezdily z ostrova na ostrov a všude měnily své podivné historky ze starých zaniklých časů za palivo nebo lehké opravy. Vypravěči byli všude vítáni, lidé je měli rádi, neboť jejich příběhy byly nadmíru poutavé a zajímavé. Nezřídka jim lidé vyprávěli své vlastní příběhy, které si Vypravěči zaznamenávali do svých rejstříků a roznášeli je dál do celého světa.

V těch dobách byly kdesi na jihu, daleko pod mělčinami Tibetu, dva ostrůvky - Štěstí a Láska. Odnepaměti mezi nimi zuřila válka, kterou obyvatelé Štěstí nazývali Velká a obyvatelé Lásky Nekonečná. Po třiceti letech konečně získávala Láska navrch a Štěstí se ocitlo v prekérní situaci, bez flotily, jen s jednou jedinou nepojízdnou lodí, bez letectva. Nejtěžší zbraní se na Štěstí stala automatická pistole, neboť jaderná nálož, skrytá v jeskyních pod ostrovem, se díky nemožnosti ji jakýmkoliv způsobem odpálit na nepřítele stala zcela zbytečnou a nepoužitelnou.

Guvernér celého ostrova, Geronimo Effel, zvaný též (snad díky jakémusi rozpolcenému výrazu tváře) Lodní Šroub, seděl nahoře v proskleném kokpitu nefunkčního majáku s rukama v klíně, něco si pískal a čekal, až se na obzoru objeví první nepřátelská loď nebo letadlo a sestřelí ho dolů. Už udělal vše, už použil veškerého svého důvtipu a schopností. Výsledkem bylo právě tohle. Čekal na invazi, čekal, až na ostrov vtrnou hordy nepřátel z přemnožené Lásky a nahází všechny do moře. Bylo krásně, slunce se opíralo do plexiskla, na obloze nevisel jediný mráček. Ideální den pro smrt. Nejvyšší čas s tím skončit a narodit se někde jinde, vtělit se třeba do tuňáka nebo do chobotnice, ó svatá prostoto, jak jednoduchý život ty mrchy vedou…

Otevřel malá dvířka a stanul na římse, vysoko nad skaliskem. Zaposlouchal se do krákání racků a šumění příboje a chtěl to skoncovat. Dole se sešlo několik lidí, nikdo se ho nepokoušel od jeho záměru odradit. Donašeč Ganet zagestikuloval na další a křikl: "Hej, koukejte! Guvernér! Chce skočit!"

Lodní Šroub se naposledy rozhlédl po tom širém světě a spatřil na obzoru červenou blikačku. I pomyslel si, jaká je to náhoda, a křikl dolů: "Připravte molo! Vypravěč přijel!" Zalezl zpět do kokpitu a jal se sestupovat dolů.


Tak to je zatím všechno a pokud budete chtít rozjet polemiku na dané téma, budu moc rád!!!


Krevety a jiná podobná havěť

12. října 2009 v 21:12 | Já |  Recepty
Hola hola!
Vítejte v dalším díle pořadu "za málo peněz hodně muziky"!
Máte rádi mořské potvory? Zajímalo by vás, jak je jednoduše připravit?
Čtěte!!!

Tedy jako obvykle: Velký krám s logem zeměkoule má na nenápadném místě mrazící box s mraženými věcmi, kterým zakrátko dojde záruka. Zde snadno a levně pořídíte tůze dobré věci, které můžete buďto ihned spotřebovat, nebo je nechat doma zmrznout na kost a spotřebovat je později, neboť pokud nebudou v mrazáku ležet dvacet let, nepoznáte rozdíl (to mi věřte). Našel jsem tam i tenhle poklad.

250 gramů krevet neloupaných okolo 70 korun. Pořídil jsem dva balíky, tedy půl kila neloupaných krevet. Řeknete si, to je strašně moc! Kdepak. Dobrá polovina balíčku bude odpad. Nicméně cenový rozdíl mezi loupanými a neloupanými krevetami je značný. Díky mrazáku s výprodejem a obětování půl hodinky času na loupání jsem tedy pořídil poměrně velké krevety za cenu těch malých šmudlíků, co se po rozmrazení leckdy změní na bláto. Tyhle se na bláto nezmění a navíc je možné s nimi provádět různá kouzla.
Nicméně musím vás varovat, že loupání nemusí být vhodné pro slabší povahy. Poté, co tento proces absolvujete, můžete získat k samotnému výsledku odpor. A přitom jde jen o to utrhat jim hlavičky a oloupat krunýřek, že?
Zde je loupání jedné krevety naživo, včetně zvukové kulisy naší domácnosti.
Toto zbylo z jednoho balíčku po 250 gramech.
Na pánev laliji něco olivového oleje a nakrájím si na plátky česnek, který v tomto oleji s trochou soli a kupříkladiu provensálského koření lehce prohřeji (na nízký stupeň). Do vzniklého materiálu mrštím oloupané krevety a nechám je v tom prohřát (krátce a na vyšší stupeň). Výpeček posléze použijeme jako šťávu, tedy doporučuji použít oliváče a česneku trochu více, aby vám něco zbylo...
Zde jsou krevety ve solečnosti česneku na pánvi.

Takto upravené krevetky jsou již velice dobré a velice dobře si rozumějí zejména s čerstvou bagetou, kterou si máčíte do již zmíněného česnekoolivovoolejového sosu.
Jenže s takhle upravenou a provoněnou krevetou se dá pracovat dále.
Vezmu jedno celé vejce a dejme tomu tři nebo čtyři polévkové lžíce hladké mouky, to celé kvedlačkou rozkvedlám do lepivé kašičky. Mohu lehce osolit nebo zakápnout bílým vínem, pokud chcete, aby váš výsledek byl pikantní, přidejte do těsta chilli nebo kari, nebo co máte rádi. Lehce zřeďte vodou. Nebudu vám dávat konkrétní míry: Udělejte si to tak, aby to hodně lepilo. Rozpalte si kastrol s olejem nebo sádlem, krevety máčejte v onom lepidle a házejte do oleje.

Mimo bagety se hodí třeba bramborová kaše nebo brambory a vůbec špatné to není ani se zeleninovým salátem.
To ale není vše!
Jistě vám zbylo těstíčko a olej stále bublá na plotně. Co s tím?
Chopte se cibule, tu nakrájejte na větší kousky a udělejte s ní to samé co s krevetami. Použijte cuketu, papriku, lilek, rajčátko, prostě cokoliv, co vám překáží v lednici. Nakrájejte to na kousky, obalte a osmažte. Velmi dobře dopadl třeba uzený sýr, to byl opravdu žranec... Takto upravenou zeleninku dejte na stranu na mísu coby další zajímavou přílohu.

Aby toho všeho bylo dost pro pět dospělých a dvě děti, přismažili jsme ještě půlkilový pytel kalamárů. Měli jsme co dělat, abychom to nakonec snědli. Bohužel snímky z finále jsou jako obvykle roztřesené a nejasné...
Pardon, ten konec opravdu nevypadá moc luxusně, ale byla to hrozná žranice...
Pokud máte nějaké dotazy či náměty, ozvěte se. Rád rozvinu polemiku!

Naše děti-co mají po mamince?

11. října 2009 v 18:41 | Helča |  Rodina

Tak jsem napsala pár řádků o genech po rodičích, v minulém článku jsem se zmínila zejména o těch po tatínkovi. Tak teď něco,co mají po mamince.
Řekla bych, že rozhodně ukecanost. Náš tatínek moc upovídaný není, ten spíš myšlenky píše a jako děcko psával rovnou na papír či bouchal do psacího stroje!(tenkrát byla holt jiná doba).
Kdežto já melu o 106. Kačenka to má rozhodně po mě, protože ta okamžitě všechno papouškuje a nejen papouškuje, ona si to i pamatuje pro příště. Takže ve svých 20 měsících, řekla bych, má dost bohatou slovní zásobu. Ráda zpívá a má dobrý hudební sluch. Prozpěvuje si sama většinu dětských písniček, pokud nezná slova, tak si něco zamumlá.
Ondrášek je na tom podobně. Taky brzy mluvil, ale básničky si zapamatoval až později. Ale jinak pusinu nezastaví. Teď má období vlastní tvorby, neustále mi povídá nějaké básničky. Jsou to nesmysly, ale rýmy sedí.To bude zřejmě gen po tátovi, páč já moc básnické střevo nemám.
A taky šikovnost. Né, že by táta nebyl, ale myslím tím takovou tu "padací" šikovnost. Prostě když spadnou, tak šikovně a mají z toho maximálně lehkou odřeninu. A berou to sportovně. Když Kačka začla chodit, tak šlapala sama do kopce domů(lehký kopeček a velice kamenitý). No a když spadla, tak se rychle zvedla, očistila ruce a šla dál. Ani nebrekla.Taky občas proběhl nějaký ten krkolomější pád, ale díky své šikovnosti jej vybrala a naštěstí se jí nic nestalo!Naposledy udělala salto z kočárku. Už jsem myslela, že se bací do hlavy o chodník, ale zázračným způsobem se její hlava zastavila 5 cm nad zemí a udělala salto dozadu a přistála na nohou.
Ondrášek šikovný je taky, jako malého ho nejvíc bavily prolejzačky pro ty větší děti.
(Tak tohle bylo už v dubnu.Kačka ještě nechodila, ale na hřišti prolezla všechny atrakce.)

A karamboly zvládá parádně. Jako malý si hrál s bratránkem. Najednou začal brečet, tak ho jdu zkontrolovat. Už byl v pohodě a dál si hrál.No a za chvíli za mnou přišel, já na něj vyvalila oči, protože měl na čele bouli jako vejce. Trochu jsme ji zchladili a zatlačili lžící a život šel dál!Rád pomáhá dědovi montovat a zajímá ho kde co je, třebas na autě. To už asi nemá po mě, ale hlavně , že tuto vlastnost má, protože do života se mu bude rozhodně hodit!
A taky zdědili po nás obou spavost!Naštěstí celkem dobře spí, ikdyž usínají se mnou, ale usnou a spí celou noc, Kačka třebas ještě 3-4 hoďky odpoledne. Ondra si taky občas dáchne(teda nejdřív velice protestuje, ale nakonec spí jak špal).
Tak snad pochytí od nás už jen to dobré a nepodaří se nám je nechtěně zkazit nějakými neřestmi.
Čas ukáže!



Vodní královna

9. října 2009 v 11:35 | Já |  Recenze

Kai Meyer je člověk s bujnou fantasií. Ve svých knihách uvádí v život podivné světy plné mystických fantaskních postaviček a na této platformě rozehrává moderní pohádky pro náctileté. Kniha vypráví příběh holčičky Merly a osob s ní spojených, který se odehrává v Benátkách "za zrcadlem". Strážníci zde létají na okřídlených kamenných lvech, v kanálech se prohánějí mořské panny, je tu zrcadlář, který vyrábí kouzelná zrcadla. Město je již třicet let obleženo armádou mumií zmrtvýchvstalého egyptského faraóna, a jak se zdá, je poslední baštou, kterou ještě nedobyl. Drží ho v šachu tajemné kouzlo Vodní královny, bytosti, která je součástí benátské laguny. Čas konečně dozrál k tomu, aby se patová situace nějak vyřešila. Tolik k ději.
A nyní fiktivní historka ze života: Vidíte stánek, kde se prodávají párky v rohlíku za 29 korun. Máte hlad, a tak přistoupíte k okénku a koupíte si párek v rohlíku. Zakousnete se do toho, pak znova a znova, ale párku se ne a ne dokousat. Nemůžete tomu uvěřit a sníte děravý rohlík celý. Po párku a hořčici ani stopy. Pokud nejste investigativní zákazník, nedohledáte si na síti, nebo třeba na vývěsce na Alfě Centauri, že za čtrnáct dní si budete moci pořídit k rohlíku s dírou za dalších 29 korun hořčici a za měsíc dorazí za stejnou cenu ještě párek a pak to teprve bude celé. Kdybyste o tom věděli, tak byste si rohlík s dírou za ty prachy pravděpodobně nekoupili.
Naše kniha je stejná jako onen zakletý hotdog. Je prvním dílem trilogie. To vám ale nikdo neřekne a vy zůstanete na konci knihy, ve které se toho navíc moc nepřihodilo a která nebyla laciná, sedět s ústy dokořán. Marně hledáte na poslední stránce něco, co vám uniklo, ale nenajdete to, protože to tam není. A jestli NAVA někdy vydá i další dva díly, to vědí jen hvězdy.
Toto dílo navíc nezapře jisté trhliny. Obyvatelé města, které je již třicet let v obležení, nejeví známky nějakého strádání. Hrozící nebezpečí si zřejmě vůbec nepřipouštějí. Život jde dál. Kde berou jídlo a optimismus, to je otázka. Pak je tu jakási fascinace metrem. Str. 182: (slunce) Zalévalo (…) světlem horní poschodí domů, ale končilo osm metrů nad zemí. Str. 110: Kanál byl hluboký asi tři metry a Merla věděla, že mezi sebe a lví drápy musí dostat alespoň metr a půl vody. Autor jakoby neustále něco měřil, což působí groteskně. Výsledkem toporného překladu je mimo jiné například věta, za kterou by se nestyděl ani šéfinspektor Clouseau (str. 109): Když půjde do nejhoršího, odlákám je. Textu by neuškodil "facelift".
Pokud někdy přiletuje pokračování, patrně si ho (když půjde do nejhoršího) půjčím v knihovně asi osm metrů od knihkupectví a za ušetřený peníz si zajdu na solidní obídek, podávaný na jednom, nikoli na třech talířích.
Kai Meyer: Vodní královna. Přel. Vladana Hallová. Obálka dle originálního vydání, autor neuveden. Plzeň, NAVA, 2008. 202s.
298 Kč.
Hodnocení: *
Milan Štajer





Naše děti

6. října 2009 v 8:00 | Máma Helča |  Rodina
Dneska mě tak napadlo, že bych mohla napsat něco o našich roztomilých dětech.
Jak to tak bývá, jako každá máma si myslím, že moje děti jsou nejlepší, nejšikovnější, nejgenialnější ze všech dětí. O tom, zda jsou nejhodnější, by se dalo trochu polemizovat, ale s odstupem času po nějaké roštárně nebo spíš neposlouchání(nevím, jak ostatní děti, ale ty naše trpí pernamentní hluchotou, což mě leckdy uvádí k nepříčetnosti a kdyby nějaká pracovnice slyšela moje výlevy, tak by neváhala a přispěchala by chudákům dětem na pomoc a s vědomím, že pro ně dělá to nejlepší, by je odvedla někam do dětského domova a mě by dala zavřít.Nicméně moje výlevy jsou většinou sice hooodně hlasité, ale dětem neškodné a mě se uleví a je všechno v pohodě a já se jim jen spíše zasměju.)
Teď mě tak napadlo, jestli se děti proti tomuto neobrnily právě tou hluchotou!? Musím se nad sebou zamyslet.
Ondrášek už začal chodit do školky, Kačence se po něm stýská, často mě ptá "Kde je Ondra?"
No ale o čem jsem chtěla hlavně psát, jsou genové vlohy.Naše děti jsou opravdu mixlé, tatínek a ni maminka se nezapře. A
kupodivu bych řekla , že si z každého z nás vzali to lepší.
No a teď jsem u jádra pudla, proč jsem to chtěla psát.
Asi před měsícem u nás byl na návštěvě kamarád s kamarádkou a tak jsme seděli a povídali v obýváku u stolu a pojídali lecjaké jednohubky. Ondrášek nám dělal společnost. A aby nám udělal radost, tak nás začal obsluhovat. Jelikož na stole zbyly už jen olivy a hořčice, tak každému neustále nabízel specialitu podniku a to olivy s hořticí.Řeknu vám, nic moc, ale všichni jsme jedli, abychom mu udělali radost.
Holt číšnický gen z tatínkovi strany se nezapře.
Tuhle jsme zase něco grilovali a strejda se jen tak zmínil, že by to chtělo pivo.Nikomu se pro něj nechtělo, najednou přiběhl Ondrášek s lahví piva v ruce a nesl ji strejdovi. To oceňuji, zejména, že ho to samotného napadlo(přinesl lahváče samo že chlazeného od nás z lednice).
Jindy, to jsme zase něco slavili, tak bez řečí přinesl pro děti Dětské šampáňo.Když jsem se ho zeptala, kde že ho našel, povídá no u tety ve špajzu. Nemyslím, že by se tetě hrabal ve špajzu, ale má prostě ten gen v těle a takovýhhle věcí si všímá.
Už jako malé děcko Ondrášek nosil hrneček s čajem a byl při tom náležitě důležitý.Když jsem to vyprávěla dědovi, že má Ondra číšnické vohy, tak pronesl "Proboha, jen to né"


No a u Kačenky už se tyto geny projevují také!Včera byli s tátou sami doma a teta je pozvala na obídek.No a Kačenka najednou zmizela, po chvíli se ze schodů začali ozívat podezřelé cinkavé zvuky. A Kačenka nesla tatínkovi pívo. Jelikož není ještě tolik zdatná, tak jí jedna láhev vypadla a rozbila se. Naštěstí se jí nic nestalo a pivo rozlito nebylo, protože nesla prázdné lahve.
Mě ase pak pochlubila, když jsem se zeptala., slovy "Pívo, nesla" "Rozbiláá"
Tak uvidíme, co z našich dětí jednou bude!


Pak že nám děti nerozumí!

4. října 2009 v 11:19 | Helča |  Rodina
Naše Kačenka je na svůj věk(20 měsíců) celkem vysoká. Takže už nějaký ten týden dosáhne na kliky u dveří.Pro ní veliká výhoda,pro mne už tolik ne. A tak se stalo, že jednoho dne, když jsem věšela na balkoně prádlo, zabouchla a ještě otočila klikou, takže jsem nemohla ven vlastně dovnitř. Byla jsem v koncích. Už jsem se viděla, jak se snažím zavolat švagrovou, která by se mohla vyskytovat v pokoji o patro níže, aby mě šla zachránit.
Pak mě ale napadlo zkusit Kačence vysvětlit, jak má postupovat, abych se dostala ven.
A povedlo se, dělala vše , jak jsem jí řekla." Vezmi si židličku, zvedni kliku, otevři, odnes židličku. "
A byla jsem zachráněna!
A pak že děti nerozumí co jim říkáme. Rozumí, ale jen když chtějí.A už od raného věku. U nás tomu říkáme "selektivní hluchota".