Leden 2010

Zimní procházka

31. ledna 2010 v 15:00 | Helča |  Rodina
V sobotu odpoledne, když Kačenka usnula a tatínek se chystal odjet do práce, jsem poprosila strejdu, jestli by na Kačenku nedohlédl, že půjdu "vyvenčit "sebe a Ondru. Měla jsem pro tuto příležitost přichystané tvrdé pečivo a pár zbylých kaštanů z podzimu, protože každá procházka musí mít svůj cíl a tím pro tento den bylo dát do krmelce kousek od domu v lese ždibet dobrot.
Strejda souhlasil a tak jsme s Ondrou vyrazili. Ondru jsem nakonec přemluvila, aby šel bez lyží, vzal si alespoň hůlky. Vzali jsme to přes výběh, hezky v hlubokém sněhu, abychom si procházku pěkně užili. Tentokrát jsme ani neudělali ve sněhu "andělíčky", ale šli jsme rovnou ke krmelci.

U krmelce mě napadlo, že nahoře na poli běžkuje Honzík s tetou a s babičkou, že bychom je mohli vyfotit. A tak jsme vydupali stráň, stop zod zvěře zde bylo požehnaně a dokonce úplné cestičky. Holt bylo vidět, že zde vede srnčí stezka.
Měli jsme štěstí, Honzík zrovna sjížděl k lesu a babička za ním.Tak jsem je cvakla. Fotky nic moc, ale po letech, až budeme vzpomínat "na ten rok, co bylo tolik sněhu a tak dlouho" budou dobré.
Tak tady je máme, sportovce!



A tady skoro u cíle, zbývá jen sejít kopeček lesem a jsou doma a my také!

Toto letí...

30. ledna 2010 v 23:59 | Helča |  Rodina
Tak nám to utíká jako voda, Kačence už budou v úterý 2 roky!Zítra budeme slavit, ale o tom zase někdy jindy.
Jen jsem se chtěla pochlubit Kačenčinou šikovností. Nejen, že mluví skoro jako kniha, přezpívá celou škálu dětských písniček, občas opakuje anglické písničky, co slyšela od Ondry(má prostě dobrého pamatováka a nezpívá je cíleně , ale prostě si na nějakou vzpomene a zpívá). Zpívá tedy jen doma, když se chci někde pochlubit, tak zarytě mlčí.
No ale včera mě prěkvapila, povídala, že chce navlékat korálky. Tak jsem hbitě přiskočila, vzala bednu s korálkama a silnější vlasec(schovala jsem si pro tento případ zbytky od žaluzií) a už jsme šly navlékat. Kačenku to celkem bavilo, uřčitě jsme při tom přezpívali nějakou písničku a o dobrou náladu bylo postaráno.

No a další novinkou pro mě bylo, že Kačenka už maluje kolečka, zatím taková spíš klubíčka.Ona obecně ráda maluje a tvoří a i u toho vydrží. To Ondra v jejím věku neposeděl chvilku na místě,takže jsme toho společně mnoho nevytvořili.

Jinak jak jsem jednou psala o genech po mamince, tak Kačenka má další můj gen a to povídat nejvíc při televizním programu, který zrovna chci sledovat. To začne zpívat, povídat a ještě hlasitěji, než normálně.A mele a mele a mele. Asi aby program překřičela a upoutala na sebe pozornost. No mám to, jako malá jsem dělala to samé. Pamatuji si, jak babička sledovala televizi, při tom pletla a já jsem se jí neustále ptala na nějaké detaily z televize.To asi teprve přijde.

Dětský pokojíček

30. ledna 2010 v 23:41 | Helča |  Tvoření
Letos jako každým rokem měl Milan povinnou dovolenou. Měli jsme tedy naplánováno spoustu věcí a restů, které bychom chtěli stihnout. Bohužel nakonec vše bylo jinak, protože se nám ucpal odpad a Míla strávil spoustu času jeho čištěním. A když už nebyl v odpadu, tak dělal taxikáře na různé dětské kroužky nebo vyrazil na běžky, když už nám napadl ten sníh!
Ale protože je krize, tak se dovolená protáhla a nakonec se ještě vybírají přesčasy, takže máme tátu často doma. Odpad už odtéká, běžek už jsme nabažení, takže horlivě nevyjíždíme každý den(protože co kdyby zítra přišla obleva) a konečně se dostalo i na nějaké ty restíky, mimo jiné i na poličky v pokojíčku.
Míla dojel do obchodu, koupil hezké poličky a hlavně celkem levné a dal se do práce. Výsledek je zde!

Tak tady už jsou poličky v "akci". Byly potřeba zejména na postavení zvlhčovače vzduchu -"paňáka" ,a cd přehrávač.
Během roku jsme tam měli provizorní poličku domácí výroby a protože máme křivé zdi, tak vypadala křivější než byla a moc nesloužila.


A tady je barevně odlišená polička nad palandu, kam si Ondra může odkládat své poklady a hračky. A pod polici se krásně vešel obrázek medvídka, který kdysi Ondrášek dostal.

A nad tím vším má dohled Einstein!To je pro změnu dárek, který kdysi dostal Milan a ten tam má své místo už od dob obydlování nového domečku.


Krtek a číšník

27. ledna 2010 v 13:48 | Já |  Pracovní / z gastronomie
Děti pořád dokola koukají na Krtečka a tenhle díl s orlem už znají úplně nazpaměť.
Tento díl ale obsahuje kratičkou scénku z oblasti pohostinství, která jakoby mapovala současný stav krize v hotelovém průmyslu.
Zde je.

Krtek s orlem zabloudí do města. Na střeše jednoho domu objeví palouk se stromem. Usadí se tam. To ovšem netuší, že vkročili do rafinovaného hotelového baru.

Zákulisí:
Vysokého (minimálně metr osmdesát) manažera napadne úžasná myšlenka: Uděláme bar na střeše! A půjde tam dělat třeba... třeba... Třeba ten zubatej pingl!
Zubatému pinglovi se tam nechce, protože venku pořád práší, někdy je tam horko a někdy zima a navíc tem určitě nikdo nebude chodit, protože by musel projít hotelovou halou, vyjet výtahem do posledního patra a tam se někoho zeptat kudy na střechu.
Ale vysoký manažer je vysoký manažer.

Tak tam zubatý číšník stojí a nikdo tam nikdy nepřijde.

Jednoho dne přiletí orel a krtek a sednou si. Číšník má radost, že někdo přišel (přestože jsou to zvířátka, která neumějí mluvit) a protože je profesionál, okamžitě je ohromí drinkem, který je pro orly a krtky jako dělaný.

Orel a krtek jakou nadšeni, drink vypijí, ale číšník jim vpálí účet.

V tu chvíli můžete ve scénce vidět, že i host, který vypadal že neumí mluvit, promluví.
"Jejejejeje!"

Vše zachraňuje orel, který si duchapřítomně vytrhne brko z křídla a neznalý pravidel civilizovaného světa platí brkem (o spropitném nemůže být vůbec řeč).

Číšník nehne ani brvou, ačkoli si jistě myslí: "No to je fakt skvělý, to bude paráda, až odevzdám s tržbou orlí péro". A aby absurdní situaci učinil zadost, sundá si motýlka z krku, přiváže si ho na čelo a brko si za něj zastrčí, takže vypadá jako indián. Tento obraz vyjadřuje jasné poselství: "Díky. Takže jsem tady za pitomce".

Klienti odlétají bez zaplacení a číšník je rád, že si na něj nebudou stěžovat, že po nich chtěl peníze.
A když to večer zavře, vrací se domů pěšky, protože nevydělal ani na lístek na tramvaj.

Další sloupy

23. ledna 2010 v 21:34 | Já |  Fotky
Přidávám pár dalších sloupů, aby legrace nevázla.
Tentokrát budu mlčet, někdy je to tak lepší.

Tenhle sloup se dá fotit pořád dokola a pokaždé vypadá jinak.
A to je všechno. Tak zase někdy!
(Zde je ještě jako bonus sloup po dědovi).

Teror na stavbě / vozejk

16. ledna 2010 v 23:44 | já |  Retro

Vítejte ve slibovaném třetím pokračování seriálu "Retro"!
I zde Vás seznámím s dalším původním fotoseriálem, pravděpodobně z roku ´90.
Nazvěme to pracovně kupříkladu "Teror na stavbě". Tato série se může hrdě zařadit mezi populární seriály typu "Profesionálové" a jiné podobné.

Ve zkratce příběh:
Figura a) (já) prchá po dřevěné lávce a seskakuje z ní akčně na zem, pronásledována figurou b) (Ladvan). Figura b) taktéž akčně seskakuje, zadržuje figuru a) a ranou pěstí ji posílá po dřevěné šupně až k budce s elektrickými rozvody, u které figura a) umírá.

Takhle jsem to našel zapečetěno v tajném zaprášeném kufru z půdy.





A nyní k detailům.
Běh figury a) po lávce je dramaticky rozfázován do dvou snímků, což umocňuje pocit akce a dynamiky.


Všimněte si i vydařených grimas. V očích figury a) se snoubí děs s malou nadějí...

Snímky skoku žel bohu nepatří k těm nejzdařilejším. Byl - li to umělecký záměr, to už se nikdy definitivně nepotvrdí, neboť některé zajímavé pikantnosti z pozadí vzniku série již dávno rozfoukal vítr času.

Tady už se řítí figura b), představovaná Ladvanem, případně Lavatorem. Na statický snímek se jedná o neuvěřitelný, těžko překonatelný herecký výkon.

Jak už jsem psal, možná to byl umělecký záměr, pokus o vnesení něčeho nového do tohoto žánru...

... Figura a) je lapena...

... a sražena drtivou silou pěsti.

Řítí se nekontrolovatelným pádem po dřevěné šupně, po které se vozívala kolečka s betonem k výtahu...

...Ano, pád je nekontrolovatelný!

Malá naděje uhasla s životem figury a).

Vše bylo nafoceno na staveništi, ze kterého vznikl domek, kde dnes bydlím se svou rodinou. Kusy cihel a vodovodních trubek jsou někde pod kořeny tují, tam, co byla dřevěná šupna, je taková veliká škumpa a místo hromad písku provizorní přístřešek pro auto.

Byly to drsné, ale krásné časy!

A jak jsem v posledním Retru sliboval, osvětlím Vám jeden z oblíbených vizuálních efektů, který jsme s Ladvanem nazvali "Vozejk".
"Vozejkem" nazýváme jakoukoliv filmovou sekvenci, kde vystupuje groteskní toporná maketa. Tento název vznikl na základě neuvěřitelného snímku z roku 1975 s názvem "Invaze obřích pavouků".

Když jsem tento film spatřil po letech na novinových stáncích, srdce mi zaplesalo.
Filmový efekt probíhá asi tím způsobem, že pár chlapů za kopečkem tlačí vozík, na kterém je přidělána maketa obřího pavouka. Nohy jsou zřejmě nějak spřevodovány, aby se realisticky pohybovaly.
Zde tedy vznikl výraz "Vozejk", který jsme později aplikovali na veškeré takhle dokonalé filmové makety.
Mimochodem, výroba téhle makety zřejmě způsobila, že tvůrcům "Invaze obřích pavouků" nezbyly prachy na nic jiného a proto museli celý film dokončit jaksi "po Cimrmanovsku", ale tomu se budu obšírněji věnovat jindy.


A tady je tedy skutečný "Vozejk", se vším všudy a jak má být!

(Ve čtyřicáté páté vteřině se soustřeďte na to, jak parádně se Vance zamotá při pádu do Langerové. Tenhle film je prostě jedna velká lahůdka!)


V tomhle legendárním filmu je toho samozřejmě daleko víc a já vám ty nejlepší momenty rád postupně přiblížím.

Ale teď už hajdy do hajan a dobrou noc
a ať Vás patnáctimetroví pavouci štípou celou noc!

Ondra v umyvadle a konec ucpaného odpadu

15. ledna 2010 v 0:24 | Já |  Rodina
To vám jednou takhle maminka odjede na večerní cvičení, Kačenka už spí, Ondra pořád večeří a já si u večeře čtu. Ondra pořád něco mele, takže ho ani moc neposlouchám, mám to moc dobře nacvičené: "Jasně, Ondrášku, no to muselo být báječné, Ondrášku, ale nepovídej, Ondrášku" a čtu si.
Mezi řečí se mě Ondra patrně zeptal, jestli se může koupat ve vaně a já jsem mu odpověděl že "dneska ne, umej se normálně v umyvadle". Ondra odešel. Konečně mám čas si v klidu počíst.
Čtu.
"Tatínku?" ozývá se z koupelny.
Čtu.
"Tatínku!"
"Coje?"
Ticho.
"Tatínku, můžeš mě vyndat?"
Čtu. "Cože?"
(tiše) : "Tatínku, můžeš mě vyndat?"
Čtu.
(tišeji): "Tatínku, můžeš mě vyndat?"
Zvedám zraky od makacínu. "Cože? Odkud?"
(Úplně tiše): "Tatínku, já nemůžu ven..."
Konečně jsou mé myšlenky přerušeny a já se jdu s lamentováním podívat, co to na mě synek ušil za boudu.
Synek sedí v umyvadle a podivně se kroutí, protože mu v pohodlném posedu vadí kohoutek.
Chtěl se umejt normálně v umyvadle, jak jsem mu sám poradil.
Díky bohu bylo umyvadlo dobře přidělané...


A život jde dál!

A co je nejdůležitější, dneska se nám konečně podařilo prorazit ucpaný odpad. Varuji vás: Nelejte sádlo a lógr do odpadu! A děláte - li to, prožeňte ho alespoň dvakrát do roka nějakou chemií, protože to, co jsem v posledním týdnu zažil (a načichal) bych nikomu z vás nepřál!!!

Sloupy a sníh

12. ledna 2010 v 11:44 | Já |  Mé omyly
Zde je několik snímků, pořízených z okna. Zejména rád fotím za každého počasí tenhle sloup.

Mraky se také pořád mění. Pohled z okna vypadá pokaždé jinak a nikdy to není stejné. Ten strom působí až morbidně.
Ještě jednou podivná hra světla a stínu. Slunce by rádo ven, ale nemá sílu.
Tady na chvíli vykouklo. Jak jste jistě poznali, tahle fotka je z úplně jiného dne. Sněhem je zde sotva pocukrováno.

Toť vše, víc mě nenapadá. (Zde slunce zapadá).



Nočníček a ucpaný odpad

9. ledna 2010 v 23:39 | Helča |  Rodina
Dneska to byl krásný, ale perný den. Ráno spousty sněhu, děti sáňkovaly a stavěly igloo. Paráda. Jen jedna malá chybička tu byla. Neodtéká nám odpad z kuchyně a když ne nám, tak ani sousedům pod náma, teda tetě a strejdovi s dětma (teta Lucka viz www.lucka345.blog.cz). A ještě ke všemu kvůli sněhu nepřijel opravář, protože by se k nám nedostal s vercajkem.
A tak se na to vrhla rychlá rota, neboli vybraní dobrovolníci z rodiny.
Nic divného.
A teď k tomu nočníčku. Zbytek rodiny hlídal děti. Byla jsem s našima dětma Ondrou a Kačkou u tety Lucky. Děti si hrály, všechno v pohodě. Jenže?! Kačenka najednou zmizela. A tak jsme zmateně pobíhali po bytě, hledali, volali, ale Kačenka nikde. Někoho napadlo jít o patro výš k nám, jestli tam není. A Honzík volá: "Tady jéé!" No hurá,pomyslela jsem si. Jenže Kačenka tam běhala s holým zadečkem a kouskem toaleťáku a volala "utřít, utřít". "Jo ty chceš čůrat, tak pojď," řekla jsem a dala jí vyčůrat na velký záchod. Kačenka za chvíli volá: "Hotovo!" Tak utřeme prdku, (jen jako aby měla radost), oblečeme punčošky a jdeme si umýt ruce do koupelny.
Jdu a už od dveří cítím veliký zápach. "Co to tu smrdí?" A už to vidím. Pod umyvadlem byl nočníček s obrovským Kačenčiným hovínkem.
Kačenka je prostě šikula a odběhla si domů na nočníček. A vůbec jí nečinilo problém sundat si punčošky, kaťátka i plínku.

P.S. Vybraní dobrovolníci z rodiny: Nikdy nesplachujte tuk do odpadu. Dneska jsme vytáhli z trubek několik husí a půlku prasete a pořád to neodtéká!!!


Sušení masa III. (Meatly tyčinky)

7. ledna 2010 v 23:35 | Já |  Recepty
Hola hola! Vítejte v další kapitole o sušení masa! V hlavní roli bude opět hovězí, tantokrát však .- světe div se - mleté!
Tento obrázek můžete použít jako tapetu plochy, masožrouti!
Maso si (pokud nedůvěřujete svým vlastním čichovým receptorům a řetězcům) můžete namlít i sami, nicméně můj oblíbený obchod, co má v logu zeměkouli, má i vlastní masnu a sehnat tam dobré mleté hovězí není problém.
Tedy maso necháme v mrazáku pěkně promrznout, aby i případné řetězce, skryté uvnitř, dostaly na frak. Poté ho necháme povolit a vmísíme do hmoty ingredience. Použil jsem k tomu lacinou plastovou misku na salát a vidličku.
A nyní k ingrediencím: Vyzkoušel jsem tři varianty.
Varianta a: drcený česnek, sůl, pepř
Varianta b: křeník, sůl, pepř, sladká paprika
Varianta c (tataráček): sůl, pepř, sojová omáčka, hořčice, kečup. (Cibuli a žloutku jsem se vyhnul).
Na fotografii je varianta a. Zajímavé je, že po styku s česnekem maso mění barvu z růžové na hnědou.

Dále hmotou mrštím na vál, nebo na prkénko a vytvaruji placku. Podařila se mi necelého půl centimetru tlustá. Placku jsem vytvaroval vidličkou a nožem. Hmota pěkně lepí sama o sobě, není potřeba nic přidávat.

Zde tvarování placky.
Na dalším obrázku je finální hovězí placka.

Nakrájím (nebo spíše rozdělím, snaží se přilepit k noži) ji na proužky a proužky poté na obdélníčky. Masožrouti hračičkové můžou použít různá vykrajovátka nebo tvořítka a vymodelovat různé tvary, ale tomu se budeme věnovat až po reklamě, jak by řekl Vladimír Čech.
Takhle ukrojíte proužek.
Masové obdélníčky aplikujeme na plech, použijeme v jednadvacátém století oblíbený pečící papír. Kvízová otázka: Proč jsou ty obdélníčky vzadu hnědé?
Neodpustím si dva detailní snímky, hmmm... Škoda že už jsme to všechno sežrali...
A šup s tím na 15 minut do trouby na 75 stupňů!!!
Tím zavraždíme poslední eventuelní záškodníky v mase. Taky to pěkně zavoní... Prostě je to v troubě!

Po 15 minutách saunování přesuneme "klienta" do sušičky na ovoce a necháme ho tam zhruba 6 - 7 hodin.
Tady je výsledek.
Toto zbylo z půl kila masa. Rovných 200 gramů.
Toto je výsledný produkt mojí ďábelské kuchyně: Meatly tyčinka! Chutná energetická bomba do extrémních podmínek (třeba když se doma extrémně nudíte)!

Detail 1:
Detail 2:
Názory "ochutnávačů" se různily. Ochutnávač A ocenil křenovou tyčinku, neboť mu připomínala hovězí s křenovou omáčkou v praktickém balení. Ochutnávač B ocenil česnekovou variantu a céčku (což jsem asi já) chutnal nejvíc tataráček.

Výhoda sušení mletého masa je v tom, že se dá snadněji dochutit. Vaše oblíbené ingredience prostě zamícháte do hmoty a vše si dochutíte podle svého gusta. Navíc tyto kostičky nekladou větší nároky na Vaše zuby.

Přeji vám všem "masorádům" úspěšné sušení!