Leden 2011

Tančící dům z toalety v Mánesu

23. ledna 2011 v 22:08 | Já |  Fotky
Tak Vás opět vítám u své rubriky fotografické.

Klesl jsem tak hluboko, že jsem si pořídil telefon, který dokonce i fotí. Nefotí nic moc, ale někdy se ocitnete na místě a v situaci, kdy Vás něco zaujme, a foťák zrovna nemáte po ruce. Jako třeba v průběhu návštěvy budovy Mánesu u příležitosti fantaskní tvořivé výstavy "Play" (o které se budu obšírněji šířit jindy).
Neboť právě z místních pánských záchodků se naskýtá vskutku podivný a neobvyklý pohled na Tančící dům. Jakobyste náhle koukali na tento objekt, ve kterém naleznete i velmi známou a kvalitní restauraci, odněkud z podsvětí, z pohledu, který nepůsobí vůbec pompézně, naopak Vás ubíjí jistá ponurost dvou betonových tanečníků, kteří se mění ve dvě nedobytné / nedosažitelné bašty.

Tančící dům
K tomu všemu nepochopitelné nápisy sprejerů, smuteční vrba a počasí že by psa nevyhnal, zima a vítr. Vltava plná bahna.

No a to je pro dnešní den vše.

Hádal bych, že si to jako tapetu plochy nenastavíte! 

Dudlíček byste si dal, pane S?

15. ledna 2011 v 11:33 | Já |  Pracovní / z gastronomie
Poslyšte historku, které nebudete věřit.

Do naší superluxusní hospody se superluxusní stravou a superluxusním výhledem za superluxusní ceny chodí jeden úžasný klient, který si s oblibou kupuje drahá auta, drahé slečny (leckdy i mediálně známé), dopřává si drahá vína, užívá života a mluví slovensky. Říkejme mu třeba pan S.
Poté, co si objedná jídlo, dostává malou pozornost od našeho šéfa kuchyně (tzv. amousse bouche), což bývá maličká, hezky nazdobená jednohubka, která by měla zpestřit dobu před tím, než klient obdrží předkrm. Reaguje většinou vždycky stejně:
"Čo je to?"
"To je jenom taková malá pozornost od našeho šéfa -"
"Odněstě to!"
Jinými slovy, jdi s tím do p...

Amysbuš


Jeden z mých dlouholetých kolegů je proslulý tím, že dokáže například paní, která nenávidí čokoládu, vecpat čokoládový dort. Představte si dialog:
"Madam, very nice chocolate cake for you -"
(Madam, velmi pěkný čokoládový dort pro vás)
"I hate chocolate!"
(Nenávidím čokoládu!)
"Yes, madam, chocolate cake, ve have asvell chocolate sauce-"
(Ano, madam, taky máme čokoládovou polevu-)
"But i dont like chocolate! I hate cokolate!"
(Ale já nemám rádá čokoládu! Nesnáším čokoládu!)
 "...And chololate ice cream!"
(A čokoládovou zmrzlinu.)
V tu chvíli čokodortík přistává před stařenkou na talířku.
"Thank you."
(Děkuji.)
"Bon apetý!"
Za deset vteřin ještě kdosi donese a přeloží k dortíku kuličku čokoládové zmrzliny.

Čokodort


V neuvěřitelné historce se setkal pan S s mým superkolegou (říkejme mu třeba pan X).
Pan S příjemně pojedl, popil příjemného Chablis, při tom všem si pěkně užil pohledu na věže, pěkně si pohovořil s obchodním partnerem. Někdo ulkidil prázdné talíře a všechny nepotřebné věci ze stolu, pan X se chopil dezertních lístků a nastoupil, aby panu S nabídl moučník, případně dezert.
"Pane S, chutnalo vám? A teď Vám mohu nabídnout nějaký pěkný dezert, pane S?"
Nějaká léta předtím na podobný dotaz pan S odpověděl: "Ako dezert bych si dal někajého tého Rotchilda!"
Tentokrát se ale v křesle protáhl, pohladil si plné břicho, podíval se na pana X a řekl: "A teď bych si dal důtnik."
Pan X se kratičce zamyslel, protože si nebyl jist jestli to správně pochopil, a pak řekl: "Dudlík?"
Nastalo rozpačité ticho, při kterém zase nic nechápal pan S. Než se zmohl na slovo, pan X žoviálně pokračoval:
"Dudlíček byste si dal, pane S? No to bych si dal taky, hehe!"
Přistupuji ke kolegovi v nesnázích a nenápadně mu vysvětluji, že pan S by si teď dal asi doutník.
"Jistě, pane S, doutníček přineseme..."
Konverzace u stolu pokračuje nerušeně dál, za chvíli je tu i "důtnik".
Proboha, chybělo málo k tomu, aby mu pan X ten dudlíček opravdu sehnal a na stříbrném platíčku naservíroval na stůl...
Jenže najděte někde hospodu, kde vám po jídle přinesou dudlíček, že?


Dudl

Vy mi to nevěříte, já to na Vás vidím i přes ty kilometry jedniček a nul, přes které Vám tohle vyprávím.

Ale co mám s vámi dělat!

Otec Fura

9. ledna 2011 v 12:46 | Štaja |  Retro
Vítejte u magazínu Retro!
Tohle je opravdu jen pro silné povahy...
Zde jsme se pokusili před lety natočit otce Fura na věži pevnosti Boyard. Vnímavější posluchači jistě ocení hudební doprovod (tajemné drnkání na hranici slyšitelnosti v majáku, charakteristická znělka).

Účinkující několikrát vypadnou z role. Jednu část jsem musel dokonce vystřihnout...

proboha...

Posuďte sami!






Pokud ještě žijete a máte zájem o další podobný audiopoklad, klikněte ZDE. Vynoří se vám technicky ojedinělý sitcom "Šlépěje".


Zatím se opatrujte. Mám v rukávech ještě několik takových trumfů... 

Konečná teorie

8. ledna 2011 v 14:33 | Já |  Recenze

KONEČNÁ TEORIE



David Swift, univerzitní profesor, je povolán k lůžku umírajícího profesora Kleinmana, se kterým před lety psal společnou knihu. Bývalý blízký spolupracovník Alberta Einsteina mu nadiktuje tajuplnou číselnou řadu a zemře. Swift se otočí na podpadku a jistě by rád opustil špitál, jenže to už je tu FBI a před domem čeká ve voze podivný člověk, který by také rád nějaká data o takzvané "Einheitliche Feldtheorie". Klíčem k tajným Einsteinovým rovnicím má být právě číselná řada ve Swiftově hlavě. Roztáčí se brutální kolotoč, ve kterém si nikdo nebere servítky, neboť objevení sjednocené teorie pole by znamenalo naprostý převrat v historii lidského pokolení. Žel bohu by toto mohlo znamenat i jeho konec.
Touto knihou vstupuje na náš knižní trh nový autor se svým knižním debutem. Jeho hlavní náplní je práce redaktora pro časopis Scientific American, kde působí jako vědní popularizátor. Jeho písečkem je mimo jiné teorie relativity, kvantová teorie a také teorie strun, která se pokouší obé propojit.

Pokud bylo autorovým cílem ve zjednodušené formě prezentovat teorii strun laickému čtenáři, jak se dočteme na obálce, pak nutno podotknout, že tento cíl poněkud minul. Kniha je dynamická a plná akce, jsou zde zajímavé dějové kotrmelce, některé postavy velmi vtipně mutují z kladných na záporné, ale o sjednocené teorii pole a teorii strun se vlastně dočteme jen to, že existují. Jakoby na ně nakonec nezbylo místo. Akční kus, který by na filmovém plátně připomínal Smrtonosnou past nebo Indiana Jonese, odsouvá samotnou myšlenku někam na okraj. To, po čem hlavní hrdina pátrá a za co nasazuje krk, tedy nakonec není v knize až tak důležité. Dalo by se to lehce zaměnit za plánek pokladu nebo za recept na nejlepší bublaninu v galaxii a vůbec nikomu by to nevadilo.
Tím ovšem vůbec nechci tvrdit, že by to bylo špatné čtení. Za některé fórky by se jistě nestyděl ani James Bond. Jedná se o momenty, kdy se hlavní hrdina ocitá v neřešitelných situacích, aby z nich mohl bombasticky vyklouznout. Někdy to trochu zavání počítačovými "adventurami": Jste uzavřeni v temné místnosti. Za dveřmi je hlídač. K dispozici máte dětský vodní samopal "Super Soaker", placatku obzvláště silné ruské vodky a zapalovač Zipo. Co uděláte?
Modří už jistě vědí. 
Ostatním to samozřejmě neprozradím. Pokazil bych jim zážitek ze čtení.
Ale pokud mi napíšete, jak si myslíte že to Swift vyřeší, budu velmi potěšen.

Konečná teorie nakonec nepřináší nic moc nového. Jistá plochost vystupujících charakterů a absence emocí se pohybuje v mezích normy, děj má spád a čtenář se baví. To, že obsah knihy proletí hemisférami vašeho mozku jako neutrino a v krátké době zmizí červí dírou v cizím rozměru, aniž by zanechal stopy, je v tomto století v literatuře vcelku normální. Čte se to dobře (pokud přehlédnete množství překlepů a nějakou tu hrubku) a nemusíte mít obavy, že by vás po přečtení z množství nových informací z oblasti fyziky třeba rozbolela hlava.



Poznámka: Pokud si chcete přečíst něco, kde Vám bude populárně vysvětleno, o co jde v Teorii strun, doporučuji knihu Iana McDonalda "Brasyl". (Této knize se budu obšírněji věnovat jindy).



Mark Alpert: Konečná teorie.
Přel. Vladimír Svoboda. Obálka: Autor neuveden.
Lucka Bohemia, s.r.o., Velké Přílepy, 2010. 327s.

359 kč.
Hodnocení: ***
Milan Štajer



Konečná