Duben 2011

Proč ze mě nikdy nebude slavný spisovatel

26. dubna 2011 v 17:49 | Štaja |  Pracovní / z gastronomie
Jednou takhle trávím pátou šestnáctku za sebou v našem úžasném podniku s neuvěřitelným výhledem. Nemám co dělat a civím na věže za oknem. Kolik klientů už mi gratulovalo, jak úžasné místo jsem si vybral pro práci. Snad by si to i se mnou vyměnili. Nemohu jim nezalhat, zřejmě bych jim zkazil náladu. "Jojo, kdyby tu nebyl tak pěkný výhled, asi bych tu nepracoval."
Přichází pan Robert. Má v sobě tři sedmičky Pinot Gris a právě maká na čtvrté. Neznalý by na něm nepozoroval nic zvláštního, já však nejsem neznalý a již tuším, co mě čeká.
Pokračuje monolog, který započal někdy ve tři odpoledne.
"…No a taky jsem ti chtěl říct jednu věc a teď mě, Milane, moc dobře poslouchej, ty se mi možná budeš smát, ale já vím, co říkám."
"Poslouchám."
"Ty seš fakt moc dobrej spisovatel. Já mám třeba taky nápady, rozumíš, ale nedokázal bych to vůbec dát nějak dohromady. Ty to umíš, ty dokážeš popsat úplně normální věc tak, že se to dá číst a že je to zábavný."
"Hm."
"A slovo má obrovskou sílu, to mi věř. Slovo dokáže pohnout světem, když se objeví na správným místě a ve správnou dobu. Ty to se slovama umíš. Ale víš proč ty to s tím tvým psaním nikdy nikam nedotáhneš?"
"Nevím."
"Protože místo abys psal o důležitejch věcech, tak píšeš hovna. O zubatejch drápatejch aligátorech z kosmu. O nějakejch neznámejch planetách, který nikoho nezajímaji. A přitom kolem tebe se odehrává tolik věcí, který by stály za zaznamenání a který by byly potřeba sepsat, aby se někdo chytil za rypák. Ty bys všem těm namydlenejm hejskum dokázal pěkně natrhnout prdel, protože tohle by si za klobouček nedali, to mi věř. Ale ty to nikdy neuděláš. A víš proč to nikdy neuděláš?"
"Proč?"
"Protože jsi přizdisráč!"
"Aha. Tak proto."
Vlastně má pravdu.

Nebudu tedy psát o hovnech a o drápetejch zubatejch aligátorech z kosmu, ale o tom, co jsem zažil a co zažívám každý den. Třeba změním svět. Třeba se někdo "chytne za rypák".
Vždycky když mi nějaká americká důchodkyně vysvětluje, jak krásné mám pracoviště, chce se mi říct: "Poslouchej, babo, já nenávidím tohle zaměstnání, nenávidím celý tohle město, nenávidím každou tuhle věž a už jsem tu pátej den v kuse a věř mi, že kdybys tu byla taky pátej den v kuse, měla bys chuť zatáhnout rolety, přelepit vokna tapetou, která by vokazovala třeba Alpy nebo hasičskou zbrojnici v Hrusicích, nebo to celý srovnat se zemí buldozerem, protože já tady vůbec nejsem kvůli pěknýmu výhledu z vokna, ale jsem tu proto, abych si moh třeba v krámě koupit rohlíky, pivo a nějakej ten salám. Já sem chodím jako do Kolbenky, rozumělas?"
Pan Robert má pravdu a já bych se konečně měl vykašlat na drápatý zubatý aligátory z kosmu a začít natrhávat prdel těm namydlenejm hejskum.
Sám ale moc dobře vím, že k ničemu takovému nedojde, protože jsem přizdisráč. Jsem tedy v pasti.
V tu chvíli jsme tu mezi těma věžema s panem Robertem jako dva trosečníci. Naprosto bezradní. Jedinou pozitivní věcí zůstává Pinot Gris.



Koktejl z několika snímků

20. dubna 2011 v 20:52 | Štaja |  Fotky
Tak jsem sem už dlouho nic nenapsal.
Nějak nebyl čas a energie.
Člověk se na to halt musí soustředit a to se mi v poslední době moc nedařilo. No a co má bejt.
Tento "článek" budiž tedy sestaven z několika snímků, doplněných komentářem, pořízených za různých okolností.
Pokud v polovině zdechnete nudou, napište mi to do komentáře a já budu mít obrovskou radost, že mi někdo vůbec napsal.

Tedy snímek číslo jedna.


Snímek pochází z 12. března a byl pořízen cestou z Kublova na památný vrch Velíz. Pozorný pocestný může v lese objevit například tyto sloní nohy.
Na vrch Velíz jsme kráčeli již před drahně lety, ale teprve při této výpravě jsme zjistili, že jsme předtím na samotný vrchol (tenkrát ještě bez dětí) vůbec nedošli. Vyšplhali jsme pouze ke kostelíku a pokračovali tenkrát po značce, tedy nám dávné pohanské obětiště docela uniklo.
Sloních nohou jsme si tenkrát také nevšimli.


To, že je místo magické, dokazuje i množství stromů, které vás jakoby pozorují a hlídají. Aby ne. Tady jste jenom na návštěvě, tady bydlíme my, stromy.
Vrchol vám neukážu. Zajděte si tam sami, bude to daleko silnější zážitek (pro Vás i pro Vaše lýtka).

Přejděme k dalšímu snímku.


Cestou zpátky se nám naskytl tento pohled na oblohu. Objevují se mračna, slunce zapadá, letadla kreslí po obloze bílé čáry. V noci bude dozajista mrznout.

Přemístíme se někam jinam a do jiného času. To jsou ale dneska kouzla!


Tento snímek je starý zhruba čtrnáct dní.
Děti házejí v Berouně kachničkám tvrdé rohlíky. Kachny na snímku nejsou moc vidět. Vlastně tam nejsou vidět vůbec.
Taky není vidět, že nedaleko rozbili své stany kolotočáři a tam se zase nacházejí létající kačeři.
A teď historka s létajícími kačeři.
Zhruba před rokem jsem vzal synka na létající kačeři. Nelítal jsem na téhle mašině dobrých deset let, ale to jsem si jaksi neuvědomil. Vopičák ve velínu to rozjede. Kačeři okolo jezdí nahoru a dolu a já čekám, až začnu taky jezdit nahoru a dolu.
"Krucinál, ono je to nějaký porouchaný!" povídám, když objedeme čtyři kola v úrovni budky s kolotočářem, vykřikujícím "zakupujte si jízdenky u pokladny, prodloužená jízda, naskakujte naskakujte".
Syn mi ukáže páku pod mýma nohama. "To musíš tahat za tohle!"
"Aha," povídám.
Pak už to jde.
Vida. Za ty leta už nedokážu řídit ani létající kačeři!
Slunce zapadá a není kam spěchat.

Hurá k dalšímu snímku!


Toto jsou beránky nad pošumavskou vesničkou Žďár.
Nehodlám jakkoli komentovat.
Někdy je lepší nemluvit. Někdo toho napovídá a teprve potom zjstíme, že jsme se nic nedozvěděli.
Nenapovídal už jsem toho až moc?
Tak to se tedy omlouvám, opravdu jsem vás nechtěl zdržovat, zejména v této hektické době, že?

Tak zase jinam.
Ale to už jinde jsme. Je to jiná vesnice.


Moje první letošní cyklovýprava.
Opodál je malá lavička a obrázek Svaté Kateřiny. Pod srázem můžete tušit vesničku Hostím.
Kolo odpočívá. Po zimě se ještě pořádně nerozhýbalo. Jsem na tom podobně.
Tohle místo mám opravdu rád. Zejména sympatické je, že tu nikdy nikoho nepotkáte, a když přece, pak velmi vyjímečně. To je obrovská deviza.

Další snímek je detailním pohledem na Hostím shora.
Dole je vynikající hospoda, kde si můžete posedět u piva pod kaštanem. Vynikající je právě kvůli tomu pivu a těm kaštanům. A taky to mám odtud blízko domů, ale není to zas tak blízko, aby mě tam lidé chodící okolo poznávali, když pod těmi kaštany sedím a popíjím to pivo.


Největší budova na obrázku je Johnův válcový mlýn na potoku Kačáku. Mlýn už dávno nefunguje, ale majitel nechal citlivě pravit fasádu i s nápisem. Mám ten pocit, že to nemá nic společného s Radkem Johnem.
Zajímavá teorie říká, že jméno "Hostím" vzniklo v době, kdy zde vedla jakási stezka z Berouna na Karlštejn a jméno obci dal hostinec, kde se mohli ubytovat ti, kdož dělali doprovod těm co jeli na Karlštejn.
V okolí Karlštejna se navíc objevují i jiné obce se zajímavými názvy, například "Kuchař" nebo "Kuchařík". A tam, co je Sedlec, se možná přepřahali koně. Ale možná je to jen pořádně vypečená kachna a raději to nikde nevyprávějte!

Jedeme dál.
Tady bude pršet.


Tento obrázek bych nazval "Déšť".
Všechno už se zelená a na stromech se objevují květy.
Pět ze šesti Baťovců doporučují kvalitní holiny.
Vzpomínám si, že toho dne byla opravdu zima a na procházku jsme šli jen proto, aby jsme se doma úplně nezbláznili. Při té příležitosti jsme zjistili, že náš deštníkový arzenál je ve značně zanedbaném stavu (někdo ty deštníky prostě rozšlapal nebo roztrhal a vypadaly dost komicky).

Myslím že budu pokračovat příště.
Už takhle toho bylo dost, že?

Mějte se všichni famfárově a užijte si pomlázku!