Červen 2011

Agent 2000 - Crossanherovy doky - part two

25. června 2011 v 12:00 | Štaja |  Novela na pokračování
Hola hola!
Času mám pořád méně a méně, stejně jako hlavní postava Agenta 2000. Ta má teď taky pěkně horko pod nohama, neboť se právě dostala na palubu nepřátelské jachty Waterlili.

Čtete druhou část sáhodlouhé kapitoly Crossangerovy doky, což je druhá kapitola čtvrté části novely Agent 2000, která se započala ZDE.
Tato kapitola by se mohla jmenovat "Z pekla štěstí".

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Podlaha z leštěného dřeva se mi leskla pod nohama. Byla už tma. Na polakované podlaze se odrážel srpek měsíce. Předemnou ležela velice moderně řešená paluba s bílými kabinkami, které poskytovaly schody do podpalubí. Zcela na zádi byl však ohromný, také bílý poklop, nad kterým se tyčil malý jeřábek. Tam ty bedny určitě nakládali. Těžko by se s nimi vlekli někudy po schodech.
Doufal jsem, že na lodi nebude moc lidí.
Přiskočil jsem rychle k bílé kabince, otevřel dvířka - bohu nebo údržbáři dík nevrzala - a seběhl po schodech o patro níž. Dál schody nevedly.
Objevil jsem se na chodbě, obkládané dřevem, se zeleným koberečkem. Nikdo tam nebyl. Měl jsem z pekla štěstí.
Přeběhl jsem na konec chodby a objevil dveře s nápisem LIFT, výtah. Dál už nevedly schody, jenom výtah. Stiskl jsem přivolávač a doufal, že mi kabinka nepřiveze někoho navíc.
Nepřivezla.
Měl jsem zase to štěstí z pekla, které mě občas doprovází a které mi drží dosud hlavu na krku.
Nastoupil jsem do kabinky a zmačkl tlačítko "SKLAD". Výtah se rozjel a klesal pár sekund.
Otevřel jsem dveře. Dovnitř vešel černoch v zeleném a ani si mě nevšiml. Vklouzl do výtahu a já jsem vyklouzl ven. Nepojal sebemenší stopu podezření.
Teď jsem stál na můstku, který se prostíral zčásti nad jakousi strojovnou a zčásti nad skladem. Ve skladu však nebyly jen bedny.
Bedny byly nakupeny na vysoké hromady a ve zbylé části prostoru stálo cosi, co připomínalo zčásti motor a zčásti pec. Zbytek plochy zabíraly barely. Dle mého názoru barely s mazutem, pro topení v oné peci, která pravděpodobně rozjede ten kolosální mohutný železný motor.
Jenže tenhle motor nepoháněl Waterlili. Byl tu jaksi navíc. Pohonný motor byl pode mnou ve vedlejší strojovně. A nebyl tak velký. Že by se chystali modernizovat loď?
Nesmysl.
Napadlo mě, že ten motor má pohánět něco, co se snadno sestaví z těch přinesených beden. (Nebo jejich obsahu). Možná kabelový batyskaf. Jenže to by byl tenhle motor zbytečně veliký.
Zespoda doléhaly hlasy, když jsem nikoho neviděl. Slyšel jsem jen útržky vět:
"Dobrá práce, mr… si myslím… ono to pěkné pozdvižení, ne?... až začnou shakery… tak dobrá večeře… a Cindy se válí… Žere vaše kočka, mr… Doprdele! Chlap! … To je přece Horn!" "Né!!!"
Teď jsem dvě osůbky zahlédl. Vyšly při hovoru zpozamotoru a viděl jsem je pozdě. Štěstí z pekla mě opustilo.
Jeden z těch dvou vytasil pistoli po stylu pistolníka a začal pálit. Přitom zakřičel na druhého:
"Dej rychle echo chlapům, ať zablokujou všechny východy!" A druhý chlap vytasil vysílačku a začal hovořit. Jeho slova se rozburácela po amplionech po celé lodi.
Vletěl jsem do výtahu a zmačkl tlačítko mínus druhého patra. Výtah to zvládl za pár sekund, mě se však těch pár sekund zdálo věčností.
Dveře kabinky se otevřely. Naskytl se mi výhled do dlouhé chodby, stáčející se za roh. Potichu jsem vstoupil. Chodba byla jako všechny ostatní lemována dveřmi.
Zabočil jsem do dveří s nápisem "kuchyně". Z chodby se v tu chvíli ozvaly dunivé kroky. Přehlédl jsem kuchyň a můj pohled spočinul na odpařovací šachtě, která visela nad obrovským kotlem s horkou vodou. Kuchaři odtud patrně odešli před chvílí. Možná šli pro suroviny. Nehodlal jsem čekat, až se vrátí.
Vyskočil jsem na mamutí sporák a z něho vylezl na horký okraj kotle.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování příště.

Jak zvládne Jacky Horn dramatický útěk z nepřátelské jachty vzduchotechnikou?

Čtěte příští týden!

Agent 2000 - Crossangerovy doky

21. června 2011 v 11:07 | Štaja |  Novela na pokračování
Hola hola.
Času je málo, tedy čtěte loterární "slepou uličku" s vyhazovačem a první část jedné dlouhé akční kapitoly.
Připomínám, že ceký kus začíná ZDE .
Zajímavé je, že původní Crosanger se zde náhle mění v Crossangera.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Část IV.
Thelby a jejich podsvětí
Chaptel I.
Klub přátel Kanálu La Manche
2:1! zněl mi v uších stav utkání. Nebudeš schopen vyrovnat, telepate! Zabrání ti v tom totiž moje tvrdá slupka!
Projížděl jsem velice moderně řešeným bludištěm narychlo postaveného města Thelby a snažil se najít budovu klubu Přátel kanálu La Manche. Nebyla to hračka. Město bylo - jak jsem již nadhodil - moderně řešené, navrch ale narychlo postavené a monotónní.
A - tady je ulice Thupper streed. Široká magistrála byla tvořena velice moderními budovami, opletenými neony. Čínská restaurace v orientálně červeném světle, bar, se svítícím šálkem kávy, ohromná reklama na cigára… Trčící transparent klubu Přátel kanálu La Manche. Jsme u cíle, prosvištěla mým mozkem informace. Zastavil jsem hromadu plechu u chodníku. Klub přátel Kanálu La Manche, visel barevný nápis nade dveřmi. Přede mnou stál béžový Rolls - Royse, majetný majitel byl zrovna uvnitř.
Vystoupil jsem na chodník a upravil si límeček u košile. Aby to zase nevypadalo tak strašně.
Vešel jsem dovnitř, po krátké potyčce se svalnatým vyhazovačem jsem však vyletěl zpátky na chodník.
"A příště s kravatou!" houkl na mne svalovec s gestem. Příště tě na tý kravatě uškrtím, napadlo mě letmo. Tady bych se toho asi nikdy moc nedozvěděl.
"Víc se toho dozvíš v Crossangerových dokách," našeptával mi vnitřní hlas. A tak jsem mu vyhověl.
Chaptel II.
Crossangerovy doky
Zastavil jsem před dřevěným hrazením, za kterým vězela Crossangerova část přístavu. Ani v koutku duše by mě nenapadlo hledat tady vrátka - to by znamenalo se prásknout svým nepřátelům. U vrátek totiž bývá hlídač.
Vystoupil jsem z odcizeného vozu a rozběhl se k ohradě, která mohla mít tak tři metry výšky. Zjistil jsem, že tuto hradbu volně přelézat je fantastika. Proto jsem šel pomalu okolo dřevěného zátarasu a hledal, kudy by bylo možné se dostat dovnitř. Po několika minutách nenápadné chůze jsem toto místo našel. U zdi byla navršená hora z beden od banánů. Pro mě schody do bílého domu.
Po těch bednách jsem vyběhl nahoru a stěnu překonal.
Dopadl jsem na písčitou zem. Rychle jsem se rozhlédl a rozběhl se k jakési hromadě beden s nápisy "REAL BOYS", které snad měly být reklamou na cosi neznámého, na reklamní tovar uvnitř beden.
Za touto hromadou jsem byl dokonale skryt proti zvědavým pohledům strážců, kteří jsou za svou zvědavost placeni.
Skulinou mezi bednami jsem sledoval plošinu mezi mnou a pořádným přechodníkem mezi jachtou a ledoborcem, Crossangerovou oblíbenou lodí Waterlily. Ve středu plošiny stálo pět svalnatých chlapů - nakladačů, kteří patrně čekali na džob. Po můstku, který spojoval loď s pevninou, šla tajuplná silueta postavy. Mířila k čekajícím svalnatým nakladačům. Jeden svalovec vyrazil osobě vstříct.
Osoby se setkaly a vypadalo to na stručný rozhovor. Pak se svalovec natočil a mávl kamsi, kam jsem neviděl. Chvíli se nic nedělo, až jsem uslyšel zvuk silných motorů. Do středu planiny přijely dva ohromné kamiony s vleky.
Tajemná silueta postavy se zazubila. Asi měla radost z nákladu.
Nákladní prostory se zpřístupnily. Odhalily mému pohledu ohromné dřevěné bedny. Nezřetelná silueta se opět zazubila. Učinila na svalovce gesto. Ti se chopili ohromných beden a začali je odnášet na Waterlily.
Náklad dvou kamionů zahučel v podpalubí. Z toho jsem usoudil, že má Waterlily pěkné podpalubí pro více osob.
Co je v těch bednách? vnuknula se mi běžná otázka. Chlapi pak odešli a na planině už jen chvíli stála ona záhadná postava. Pak se sebrala a odešla zpět na Waterlily.
Prohlédl jsem okolí. Bylo už šero. Nikdo tu nebyl. Rozhodl jsem se Waterlily prozkoumat. Nedoufal jsem sice, že jsou ty plováky tak malé, aby se nechaly převážet v relativně malých bednách. Jenže náklad mě zajímal.
Planina se vyprázdnila. Waterlily se tyčila přede mnou přímo ke mně natahovala své kotevní lano, lépe řečeno kotevní řetěz.
Přeběhl jsem opatrně planinu v přesvědčení, že mě nikdo nesleduje Pak jsem velice elegantním skokem skočil po řetězu, který spojoval loď se zemí. Řetěz se mírně rozhoupal a trošku zašramotil. Na chvíli jsem strnul a čekal, jestli se někdo objeví. Nikdo se bohužel neobjevil.
Šplhal jsem nahoru a snažil se co nejméně šramotit.
Pomalu, Horne! Znělo mi v uších. Pravá ruka, levá ruka, pravá noha, levá noha, pomalu, kousek po kousku, no, ještě dva metry, jenom nesmím zařinčet, tak, tak, šup, šup, metr, šup, půl…
Obratným skokem jsem se octl na palubě.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Znáte to. Tak zase někdy příště!

Agent 2000: Pamatuj na zadní sedadla!!!

19. června 2011 v 21:52 | Štaja |  Novela na pokračování
Hola hola!
Další kapitola Agenta 2000 je velmi akční již podle názvu.
Koho byste čekali na zadním sedadle?

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chaptel IV.
Pamatuj na zadní sedadla!
Walker si to kalil po hlavní, směrem ke městu. Čekala mě zajímavá práce. Jenže jsem se jí nemusel dočkat - to mě ale napadlo až při jízdě. Na Walkera bude mít leckdo spadeno. Možná už ho očekávají. Bude dobré změnit značku auta.
U kraje vozovky stál modrý mercedes z osmdesátých let. Majitelé zde nebyli, jedno okénko měl rozbité, dle toho jsem usoudil, že je odstavený. Zastavil jsem Walkera vedle a vystoupil. Přikročil jsem k odstavenému objektu. Uvnitř byly dokonce klíčky. Zadní sklo bylo taky vyražené. Podlehlo choutkám vandalů.
Protáhl jsem ruku vyraženým okénkem a zevnitř otevřel dveře. Nasedl jsem, otočil klíčkem. Byl to ještě starý typ. Benzín v tom kupodivu byl. Motor pohotově naskočil.
Vyrazil jsem bleskovou rychlostí od kraje. Řítil jsem se po vozovce stodvaadvacítkou. A najednou jsem za sebou uslyšel chladný sametový hlas:
"Neotáčejte se."
V zádech mě zamrazil chladný kov. Využil jsem své mimořádné schopnosti komunikovat s nepřáteli:
"Dobrá. Teď je to jedna : jedna."
"Bomby jsou na vás krátké, mr. Horn. Jenže teď musíte zastavit," šeptl kameným hlasem sebejistě Kněz s duší ďábla.
"Musím zastavit?"
"Tahle věcička v mojí ruce ze mě dělá nadřízeného. Tak zastav."
Trochu nepřesný pokyn, uvědomil jsem si.
Nic se nemá přehánět - tohle pravidlo platí i za stavu 1:1. Platí prostě kdykoliv. Ale ne kdekoliv. A ne pro kohokoliv.
Teď zrovna neplatilo pro mě. Já jsem měl totiž na rozdíl od Kněze s duší ďábla připnutou tu věcičku z osmdesátých let - ochranný pás. Ochranný pás nebyl zaveden na zadním sedadle. Kněz s duší ďábla za mnou div nestál. Jenže před tím, co jsem přehnaně dupnul na brzdu, se usadil na sedadlo a zapřel se nohama.
Teď to přišlo!!! Dupl jsem na brzdu vší silou a udělal hodiny. Postavil jsem vrak napříč přes vozovku.
Napřed se mě zhostilo zklamání - Kněz se ani nehnul. Začal jsem uvažovat, kolik asi váží můj mozek i s jeho olovem oproti jeho osobnímu mozku možná ještě odlehčenému. Než jsem však stihl tuto úvahu dokončit až do závěrečného bodu, vrazil do mého vraku v plné rychlosti rozjetý Opel Bondy 315 s automatickým vyměšováním a zelenou střechou.
Trochu nás odsunul. Knězovi vyletěla pistole z ruky, prosvištěla zadním oknem a rozstřelila v rohu přední sklo.
Moji hlavu kulka minula. Ke knězově smůle.
Pryč odtud! Tenhle kněz vypadá ďábelsky nebezpečně!!!
Moje dveře šly na rozdíl od jeho zadních zničených otevřít, což mi útěk zjednodušilo. Kněz se vzadu pomalu zvedal a snažil se vypáčit dveře. Tak snadno to ale nešlo.
Vyběhl jsem na vozovku a zastavil projíždějícího Twinse. Seděl v něm chlápek s pleší a brýlemi. To mi ale bylo jedno. Učeným chvatem jsem ho vyvedl ven. Nebyl na to připraven.
Kněz se vztekle vydral ven z hromady šrotu. Našel už jenom brejlatého řidiče na zemi.
"Co - co se tady stalo?" drmolil překvapeně obrýlenec. Kněz s duší ďábla ho odbyl větou:
"Neboj se. Meteory nepadaly."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co na to říkáte?
Opel Bondy s automatickým vyměšováním a zelenou střechou je ještě dnes hudbou budoucnosti.
Ale předpokládám, že Twins byl nějaký malý vůz, který jsem spatřil ve snu. Později přišel na scénu jako Twingo (podle dostupných informací se tento model objevil na trhu v roce 1995).

Ale nevadí. Meteory nepadaly...
Příští pokračování se bude jmenovat "Klub přátel kanálu La Manche".
A bude to pořád akčnější a akčnější, jak jste jistě pochopili:
Tedy se rozlučme oblíbeným sloganem "Pokračování příště!!!"

Agent 2000: Kuřák

17. června 2011 v 0:03 | Štaja |  Novela na pokračování
Hola hola.
Vítejte u pokračování novely na pokračování, která začala kdysi ZDE a konečně dostává trochu grády, že.
Nebudu zdržovat zbytečným komentářem, jen bych rád, abyste si povšimli vynikající polemiky o malých a velkých rybách v závěru kapitoly.
Tady to je.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chaptel III.
Kuřák
U chaty, sousedící s mojí, stál jakýsi "zálesák" a kouřil "Havanu". Nastavoval hvězdami posetému nebi bradavičnatou zarostlou tvář, která vypadala jinak velice "tvrďácky".
Jen aby nezačal spívat, napadlo mě v první chvíli. Divný chlapík… Moc divný.
"Zdvavíčko!" zašišlal doutníkem zacpanými ústy. "Krásná noc, ne?"
"Až moc." Do nosu mě praštila vůně benzínu. Někomu nechtěl chytnout táborák?
"Ideální na táborák, hehehehehe!" zašišlala silueta kreatury. Na buřty mě nějak podvědomě přešla chuť. Benzín - kreatura venku - s doutníkem v peci… Jen logickou úvahou jsem dospěl k závěru, že se má opravdu pálit táborák…
Krásná noc, ne?
Otevřel jsem dveře, vkročil dovnitř, zase je zavřel - a nejen to, rychle jsem se sehnul. Kulka mi hvízdla nad hlavou a ukončila svou dráhu nárazem do dveří. Jak jsem byl v předklonu, vyrazil jsem rychle prudce dopředu - a udeřil hlavou do číhosi bachoru. Kdosi zaúpěl a upustil pistoli na zem.
Ten kdosi mi dal ránu zezadu a na chvíli mě omráčil. Jen na malou chviličku. Padl jsem na zem - rychle jsem se odkutálel stranou a to už místo, kde jsem prve ležel, ozařovalo světlo baterky. Osoba hledala mě i pistoli. Světlo však bylo příliš slabé - osoba si tedy nevšimla, že stojím za ní a držím nad hlavou dubovou židli, připravenou k úderu.
Židle tu ránu vydržela. Pleš nevítaného hosta ne. Dub má něco do sebe. Asi svou tvrdost.
Sundal jsem mu kabát a sebral jeho klobouk a navěsil to na sebe. Ve tmě si mě možná někdo splete. A dozvím se něco nového.
Vyšel jsem z chatky - byla už pořádná tma - a dal posunkem ruky znamení kuřákovi, že to "klaplo". Zálesák se uchechtl a vyfoukl kouř z doutníku do benzínem zamořeného ovzduší. Nedokouřenou Havanu hodil k základům dřevěné chaty, ve které jsem měl údajně spát. A benzín bafnul. Kdybychom nestáli za rohem vedlejší chatky, byly by z nás škvarky - jak svědčily ohořelé stěny sousedních chat. Takhle nás horká vlna minula.
Vmačkl jsem poloopovi hlaveň Browningu do zad. Nepočítal s tím. Patrně ho částečně otupila Havana nebo vůně benzínu.
"Heleť, chlape, já za nic nemůžu! Dostal jsem dobře zaplaceno - navrch jsem vlastně jenom vodhodil vajgla, ne? Vůbec nevim, vo co de!"
"Odhazovat vajgly se nesluší. Zmiz!" pobídl jsem ho. Ochotně toho využil: zaběhl kamsi do labyrintu chat. Byla to moc malá ryba na to, aby mě dovedla na správnou stopu.
Léta praxe už učí rozdělovat lidi na tři skupiny: na důchodce, malé ryby a - velké ryby.Největší zábavu poskytuje lov velké ryby. Někdy tě ale může ta velká ryba smést z loďky.
Na to bacha.
Nezajímají mě akvarijní rybky jako byl tenhle pobuda, co nedokázal odhodit vajgla tak, aby tím sám sobě nezpůsobil škodu. Byl pod míru.
Tady nemělo cenu dál otálet. Prokličkoval jsem mezi chatami a lidmi, kteří chtěli také vidět táborák, a vrátil se k parkovišti, kde stál můj Walker.
Nehodlal jsem moc vyčkávat, až mi někdo nasadí do čela pár deka olova. Hodlal jsem soupeře - ostatně jako vždycky - omráčit tempem mého vyšetřování. Proto jsem se rozjel k současné Anglické metropoli, ke městu, které se jmenovalo Thelby a zahrnovalo nejen přístav ale také nájezd do tunelu pod kanálem La Manche. A nejen to.
V Thelbách je sídliště klubu Přátel Kanálu La Manche.
A možná i něco víc.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Příští kapitola se jmenuja jak jinak než "Pamatuj na zadní sedadla".
Pokračování příště!

Agent 2000 - Linka RR

15. června 2011 v 13:11 | Štaja |  Novela na pokračování
Vítejte zpět u Novely na pokračování.
V této kapitole se dozvíme spoustu zajímavých informací, a to díky lince RR. V textu je zdůrazněna zaostalost chatové osady tím, že telefony ještě nemají tlačítka, a to už nastal přelomový rok 2000. Neuvěřitelné.
Linka RR je jinak to, co literární kritici nazývají "banálním oslím můstkem".
Na lince RR je kouzelné, že je "ještě banálnější než ten nejbanálnější oslí můstek". Nevíte jak poskočit v ději? Použijte linku RR!

Tato kapitola je jinak trochu delší než ty předchozí, proto doporučuji čtenářům, kteří čtou raději obrázky než text, aby si ji zkopírovali a rozdělili na šest částí a četli je s minimálně dvoudenními pauzami.

Zde to je.



Část III.
Stav se vyrovnává
Chaptel I.
Mezikapitola
Kněz s duší ďábla vše z lesa sledoval. Když viděl, co se stalo, odsunul dalekohled stranou a obloukem si odplivnul.
Tenhle zápas vyhraju já! Zadunělo mu hlavou. Viděl, jak jsem nasedl do auta a ujel odtud z dostřelu.
Ale zápas ještě nevyhrál. Slunce pomalu zapadalo takticky za obzor a nadcházel večer. Walker upaloval po rovné silnici směrem k chatové osadě Droyd. Hodlal jsem tam přenocovat. Samozřejmě jsem nepočítal s luxusem. O ten tady nešlo.
Chaptel II.
Informační linka RR
Zaparkoval jsem na hlídaném parkovišti, nepříliš obsazeném. Chatová osada Droyd nebyla zrovna oblíbená. Všichni turisté se hromadili ve městě Thelby, které poslední dobou vyrostlo kolem výjezdu z tunelu pod kanálem La Manche a bujelo trapňoučkými atrakcemi. Stahlo turisty jako houba vodu.
Chatová osada byla poloprázdná a hnilo v ní jen několik trampů a správce ze všeho nejvíc. Zabouchal jsem na okno správcovy budky.
"Co je zase?" zahřmělo z útrob boudy pivním hlasem. Pak se ta kreatura, co napadala při své tloušťce na levou nohu, vyvalila ven.
"Tak vy tu chcete, hádam, přechodně ubytovat."
"Jak to víte?"
"To víte…"zadrhnul v půli věty a vzduch prořízla vůně rumu. "Praxe."
"Kolik se platí?"
"Deset na noc," zavrávoral.
Vytáhl jsem desetidolarovku a vrazil mu ji. On mi zase vrazil jakýs reklamní plánek objektu a zase zapadl do budky. Oknem mi hodil klíče. Sebral jsem je už ze země, když zase vyběhl ze dveří: "Echech - dejte to - echech - sem, hehe, já jsem vám hodil klíče od domu…" A klíče mi sebral. Zase zmizel a pak mi teprv hodil ty správné - od chaty 23.
Podle plánku jsem trefil do chaty číslo 23 poměrně bez obtíží. Klíč do zámku dokonce pasoval!!!
Interiér chaty se skládal z jedné postele a stolu se dvěmi židlemi.
Stmívalo se. Na plánku byly zaneseny telefonní budky na kraji osady. Potřeboval jsem si zatelefonovat.
Propletl jsem se mezi chatami a objevil několik telefonních budek. Dvě byly obsazeny. A pět dalších bylo prázdných. Všechny osvětlovala záře elektrického světla. Asi jediné, za co se tu dalo platit.
Navštívil jsem pomocí dveří jednu z těch pěti prázdných budek. Aniž bych otálel, vytočil jsem (tlačítkové telefony tato osada nevedla) číslo 222 222Číslo linky RR - linky rozličných rad. Telefon dvakrát zazvonil, ozvalo se zachrupání a ozval se medový dívčí hlas: "Zde linka rozličných rad Pantaleon. Co si, prosím, přejete?"





"Všechno, co víte o Klubu přátel kanálu La Manche, jó?"
"No dobrá… Klub přátel Kanálu La Manche má působiště v Anglii, ve městě Thelby. Vznikl v roce 1993 a založil ho údajně multimilionář a vášnivý rybář Emanuel Crosanger. Klub přátel kanálu La Manche sjednocuje bohaté příznivce rybaření a vytahuje od nich "příspěvky", které připomínají astronomii. A patrně jdou do kapsy stále majetnějšímu Crosangerovi. Noviny čekají, do čeho chce tyto finance vložit - zatím si je totiž střádá. Bulvární plátky hovoří o založení ´rybářského ostrůvku´, který má údajně uměle navršit z dovezeného písku. To jsou však bulváry.
Klub přátel kanálu La Manche pořádá každý rok pro členy rybí hostinu z čerstvě vylovených ryb. O členech se říká, že smrdí rybinou. Neberou to však za urážku, berou to za čest.
Nedávno tento klub zorganisoval demonstraci proti tunelu pod kanálem La Manche. Berou to totiž za urážku a podcenění významu kanálu. Demonstrace se ale moc lidí nezúčastnilo.
Snad kvůli počasí - pršelo a bylo zataženo. Průzkumem veřejného mínění se zjistilo, že pouhá dvě procenta obyvatel s tunelem nesouhlasí. Asi členové klubu. S touto kampaní se tedy přestalo - nenesla výsledek. Kazila klubu pověst.
Tuto kampaň zorganizoval patrně sám majitel klubu, pan Crosanger. Vlastní totiž část přístavu a čtyři lodě s pořádným výtlakem, které tvoří pravidelnou linku z Fransie do Anglie - tunelem pod kanálem La Manche přišli téměř o polovinu zákazníků a jezdí tedy v současné době jen jedna poloprázdná loď.
Pak vlastní ještě několik jachet a nejvíc v oblibě má tu, která se jmenuje Waterlily - Leknín. Baví se každý čtvrtek lovem žraloků - a v pátek na to pořádá pitku s přáteli a někdy i s klubem."
"No - to snad prozatím stačí. A ještě jednu otázku: Jaký je nejbližší útes nebo ostrůvek - prostě pevninka, nejbližší od pobřeží Thelbort."
"Moment - " kdosi na druhé straně drátu si přistrčil mapu - "Thelbort… no, velice blízko, asi 30 kilometrů na moři, jsou tři ostrůvky. Shodou náhod všechny patří panu Crosangerovi - na prostředním má rybářskou vilu. Zbylé dva jsou jen útesy, jsou ale jeho - a oba blízko pobřeží Thelbort."
"To stačí." Zavěsil jsem.
Pročpak asi ukradl pan Crosanger 1.7382 kilometrů čtverečních pontonových plováků? Chce udělat plovoucí rybářskou pevnost? To zrovna. Možná jsou v tom OBCHODY S VOJENSKOU TECHNIKOU… Nesmysl. Plováky nejsou žádaný sortiment.
Nabyl jsem v tu chvíli dojmu, že tím chce Crosanger vybudovat cosi pro klub.
Nebo pro sebe…
Protože klub sdružuje lidi, co mají stejné ideály jako Crosanger…


Pokračování příště.

Připomínám, že celá novela začíná ZDE.
Příští kapitola bude pro změnu méně filosofická a více akční.
Bude se jmenovat "Kuřák"!

Agent 2000: Šel na to od lesa

12. června 2011 v 22:33 | Štaja |  Novela na pokračování
Hola hola!
Omlouvám se za to, že jsem Vás, oddané čtenáře Agenta 2000, nechal tak dlouho čekat na dramatickou scénku s bombou. Prostě jesm na to neměl čas. Prostě nejsem Jacky Horn a nedokážu odpálkovat svého zaměstnavatele jednou strohou větou.
Ale, mí drazí věrní, dočkali jste se právě v tuto chvíli!

Myslím, že popis této složité operace nemá smysl nějak komentovat. Jen doplním, že jsem text pro větší autenticitu přepsal i s hrubými chybami.

Pro zpátečníky: Agent 2000 začíná ZDE. Poslední díl, nazvaný "Ha! Zřejmě místo činu!" naleznete ZDE.

Zde již ono drama!!!



Chaptel V.
Šel na to od lesa.
Konečně se za kopcem vynořily špičky stromů - informace o tom, že se nacházím na blízku od mého auta. Silnice vytvářela v žáru slunce optické klamy, připomínající zrcadlo. Cestou se mi pěkně spotilo čelo. Bylo počasí "na koupání". Ale nebyl čas na koupání. Už teď mě možná někdo z lesa sledoval.
Došel jsem konečně k autu. Tahle procházka pro mě znamenala slanou koupel ve vlastním potu.
Hned, jak jsem k autu přišel, zaujaly mě koleje, vyjeté v prachu vedle silnice. Stálo tu auto. Za mým. Tyhle koleje tu předtím nebyly.
Na čele mi vyrazila další dávka potu. Bomby jsou úžasné svinstvo.
Sehnul jsem se. Na podvozku nic nebylo. Zatraceně! Ten proklatý kufr!
Možná to funguje na otevírání. Na jednoduchý ba automatický pohyb…
Na naleštěné kapotě zely zřetelné umaštěné otisky. Někdo kufr otevíral. Já to nebyl. Zavazadla jsem měl na zadním sedadle. Do kufru jsem nikoho a nic nedával.
Na tyhle bomby funguje jediná finta. Trochu riskantní ale jediná.
Sahl jsem do zásuvky, která zela pod autorádiem, a vytasil dlouhý ostrý nožík. Nepoužitý. Tím si troufám říct, že ještě nikoho neodpravil. Ještě nikomu nerozhodl o budoucím osudu. Dostal příležitost.
Teď mohl odpravit mě. Stačil chybný pohyb.
Zasunul jsem ostří nože do mezery v kufru. A začal mezírkou "projíždět".
"S citem!" hučelo mi v hlavě a po čele stékaly další říčky potu. Někde tu musel být kabel - nebo provázek. Napojený na horní víko. Ostří ho musí co nejdřív vyhmátnout.
A zde je ten háček: Za drátek se nesmí zatahnout, musí se pouze přeříznout. Při sebemenším škubnutí se dá mechanismus do pohybu. A já vyletím do povětří.
Pokud je to ovšem zrovna tenhle typ bomby.
Je to on! Ostří zaseklo. O něco se zarazilo. Teď to jen přeříznout. Jak? Prudkým pohybem našikmenou dýkou svisle vzhůru. Mám to ryskovat?
Mám! Fik!
Na první pohled se nic nestalo. Rychle jsem tedy otevřel kufr, abych zjistil, jestli to byl ten pravý typ. V případě, že ne, jsem byl připraven pohnojit sebou část pšenice.
Nebyl! V prostoru byl volně položen budík trochu větší, než je zdrávo, a odtikával posledních deset sekund své existence. Drátek, natažený po víku, byl jen klam, který mě měl zdržet. Někdo nevěděl, jakou praxi mám v tomto oboru. Dostal jsem se do kufru dřív.
Uchopil jsem budík do ruky, hodil ho co nejdál do lánu a přikrčil se za autem.
Tři, dva, jedna - rána jak z přehřátého bucharu mi na malou chvíli zhlušila sluchové ústrojí. Kolem dopadly hrudky hlíny a zavoněl kouř.
Zvedl jsem se a pohlédl za hlínou pokryté auto, tam kam jsem předmět hodil. Bomba vytvořila kráterek jak po dopadu meteoru a sežehla okolní úrodu pšenice. Z místa se ještě kouřilo. Vzduch zavoněl chlebem.
Pohlédl jsem k lesu. Odtud někdo dálkově spustil bombu, když viděl, že se vracím. Jestlipak mě ještě sleduje?
Zamával jsem soupeři, schovanému patrně v koruně některého stromu.
1:0 (jedna : nula)! A nesnaž se vyrovnat! Abys nedopad 2:0!


Tak co? Dobrý?
Pokračování přístě!
Začneme novou částí s podtitulkem "Stav se vyrovnává"!