Červenec 2011

Agent 2000: Inventář

31. července 2011 v 22:26 | Štaja |  Novela na pokračování
Hola hola.
Toto je předposlední část Agenta 2000. Světe, div se!
Už nic nevysvětluji, neboť to sám nějak přestávám chápat. Zato k této kapitole existuje originální kresba, zobrazující atomový člun.
Tak hurá do toho!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chaptel II.
Inventář

Člun se rozjel ďábelskou rychlostí. Bylo půl druhé. Začal jsem přerovnávat inventář skladiště. Musím si najít předmět, se kterým bych byl schopen sebeobrany. Bez pistole to bude těžké.
Narazil jsem na šest potápěcích obleků, bednu se žárovkami, smetáky a kýble a lopaty, kleště, louskáček na ořechy a nakonec k mému potěšení harpunu na kytovce s dostřelem 100 metrů a délkou šípu 3 metry.
Kleště na dráty jsem nutně potřeboval. Základem každého přístroje, který má něco společného s elektřinou, jsou dráty a ty se pochopitelně dají přestřihnout pomocí těchto kleští.
Až se dostanu na Waterlilly, budu muset nejprve přestřihnout tenhle kabel a pak nějak zničit reaktor. Musím tu proklatost zdržet, aby se sheakery rozpadly na prach.
Člun boural vlny a blížil se k místu činu…
Bylo půl třetí.

Chaptel III.
Přepadení člunu A9

Navlékl jsem se do potápěčského skafandru, hodil si na záda lahve s kyslíkem a do ruky vzal dlouhatánskou harpunu na kytovce. Kleště jsem si připnul k opasku. Budou potřeba.
Vylezl jsem na prázdnou chodbu a šel až k zadním dveřím s nápisem řidičská kabina. Připravil jsem si harpunu.
Rozkopl jsem dveře a zakřičel: "Pracky nahoru!" Jenže třímetrová harpuna se mi zarazila o dveře. V momentě po mě jeden ze tří řidičů vystřelil. Kule proletěla chodbou a zarazila se o přetlakovou stěnu.
Druhý řidič dezorientovaně skoprněl s šálkem kávy v ruce a třetí se soustředil na řízení. Lehl jsem k zemi a další kulka mi hvízdla těsně nad hlavou.
"Ty červe! Kluci, pomozte mi s ním!"
Vyprostil jsem harpunu a vypálil třímetrový šíp.
Šálek kávy se rozbil o zem, pistole vydala zvuk padající rumbakoule a celý člun sebou radikálně zahoupal. To byl následek výstřelu, který probodl všechny tři řidiče a vytvořil z nich nechutný špíz.
Sebral jsem pistoli ze země. Někde musí být kněz, jestli to není BB.
Doběhl jsem ke dveřím s nápisem BB. Rozkopl jsem je - nikdo tam nabyl.
"Měl bys pamatovat na svá záda, Horne," ozval se za mnou hlas.
Otočil jsem se. Kněz stál v protějších dveřích a mířil na mě Cabornem 416.
"Málem jsi mě dostal. Ale ten špíz v kabině jsi napích moc hlučně. Proběhl jsem ti za zády, ha, ha, ha…" Hodlal stisknout kohoutek. Jenže člun, neřízený řidičem, najel náhle na vlnu a silně nadskočil.
Kněz zapadl do dveří a já vyletěl na chodbu. Ze skladu se vyvalily kovové kýble a jedním jsem dostal náhlou ránu do hlavy, která mě uvedla do bezvědomí…

Chaptel IV.
Procitnutí
Nebylo to milé procitnutí. Ale hned mě napadlo, co musím dělat. Nechal jsem oči přivřené. Někdo tu v místnosti byl a naléval si přede mnou skotskou. Čekal, až procitnu.
Vstal jsem co nejtišeji - ten chlapík stál zády ke mně a nahýbal lahev nad sklenici. Uchopil jsem květináč s fikusem a rozbil mu ho o hlavu.
Lehnul a vypustil ducha. Fikus měl patřičnou páru.
Teprve teď jsem si začal prohlížet, koho jsem to vlastně zabil. Osoba měla brýle, sako od Cromwella a černé kalhoty.
V místnosti byl stůl s cedulkou se jménem. Tahle rána se vyplatila. Člověk, co ležel přede mnou, byl totiž Crossanger.
Sebral jsem ze skříňky sklenku s whiskou, kterou mi ten magor nalil, a kopnul ji do sebe. Na vaše zdraví, pane Crossanger!
Sklenice mi rázem upadla na zem. Do oka mi totiž padly hodiny.
Za půl hodiny se bude obědvat. Půl dvanácté.
Představil jsem si poklidný provoz v tunelu, který bude za půl hodiny přerušen umělým zemětřesením.
No, Horne, je nejvyšší čas, abys něco podnikl! Našeptával mi můj stále optimistický vnitřní hlas.
Zaspal jsi dobu, ty idiote. To´s měl říkat dřív!


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tady jsem asi tenkrát zapomněl zdůraznit, že po probuzení se horn ocitá na palubě Waterlilly. Z toho pramení jistý logistický zmatek, abyste tomu rozuměli...
Tedy příští kapitola bude poslední.

Pokud Vás tento hrubý text zaujal, mám v šupleti další a na Vaše vyslovené přání, moji čtenáři, mohu pokračovat "Písečnou sonátou", případně velkolepým "Řádem vysloužilého agenta".

Nicméně se obávám, že by snad neuškodila drobná pauza...

Pokračování příště!

Agent 2000: Change

26. července 2011 v 11:56 | Štaja |  Novela na pokračování
Hola hola!
A teď je tu opravdový bombónek!
Divili jste se, že tam na chodbě najednou všichni považují Kněze s duší ďábla za pana BB? Tato kapitola vysvětluje, co se odehrálo o pár minut dříve.
Konečně se dostáváme k proradným intrikám, konečně padouši dokazují, že jsou opravdu zlí a podlí!
A taky se konečně nažerou ti aligátoři, co tam pod podlahou chcípají hlady!
Opět jsem neupravoval gramatiku, například věta "Vás zná ve vašem úřadu celkem dva lidé" mi připadá hodna zamyšlení.
Taktéž věta "Díváte se na něho, ty tupče" patří k vrcholům mého tehdejšího revolučního literárního stylu.
Na závěr vám osvětlím, kde jsem přišel ke jménu BB!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Část VI.
K čemu se schylovalo
Chaptel I.
Change
Pan BB seděl v křesle. Puchurin už odešel. BB spustil kameru, která zachytila pokoj Kněze s duší ďábla. Podivín přecházel po místnosti a zdánlivě neměl co dělat. Uchopil noviny a začal je číst. Usedl při tom do moderního červeného křesla.
BB se přesunul se svým křeslem k malé klávesnici a stiskl tlačítko "POKOJ 316 - KŘESLO A".
"Poletíš ke krokodýlům, chlapče," pustil se BB do ďábelského smíchu. Pak se podíval na obrazovku. Málem leknutím zakřičel. Křeslo se nepropadlo. Ďábel na něm pořád seděl. Pak odložil noviny a zazubil se do kamery. Úsměv ďáblův.
"Pane BB. Můžete myslím očekávat návštěvu, hehe."
BB se zděšeně otočil ke dveřím, které se jako na povel otevřely. Vešel ten, kterého očekával zevšeho nejméně.
"Ďáble! Jseš přece ve svém pokoji!"
"Možná. Ale jistě jsem tady. Když jsem tu byl minule, šel jste si vedle pro whisky s ledem. S tím jsem počítal a nastrčil do vašeho záznamníku kazetu s mou činností v pokoji, kterou jsem natočil hodinu předem. Malým omylem vašeho mechanismu žiji nyní dvakrát.
Křeslo se skutečně propadlo, ale krmení pro krokodýly nebude."
"Co - co hodláte dělat, vy šílenče?"
"Vás zná ve vašem úřadu celkem dva lidé. Nikdo nezná váš obličej. Druhý je Puchurin. První jsem já. Mě taky moc lidí nezná. A krokodýlové jsou hladoví." Vytasil pistoli. "Vstaňte a jděte pryč, rychle."
"Proboha…"
"Mlč a vypadni!"
Dědek se pomalu zvedl a šel pryč. Vyšel na chodbu.
Kněz spustil obrazovku W. Na ní byl vidět pan BB, jak zmateně pobíhá po chodbě a nemůže nikoho potkat. Pak si přisunul klávesnici a stiskl tlačítko "OBRANA CHODBY".
Podlaha v chodbě se propadla a aligátoři konečně dostali nažrat. Poklop se zase zavřel.
Ďábel vzal telefon a vytočil číslo 11.
"Puchurine. Na slovíčko."
"Už idu."
Rozvalil se pohodlně v křesle, ve kterém už seděl pod jménem BB. Vyčkával příchodu Puchurina.
Otevřely se dveře.
"Co vy tady?"
"Jak to se mnou mluvíš, lotře?"
"Kde je pan BB?"
"Díváte se na něho, ty tupče." Vytáhl zpodstolu revolver a jediným výstřelem ukončil Puchurinův chlípný život.
Jelikož Puchurin ani nezavřel dveře, vypadl zpátky na chodbu. Tlačítko "OBRANA CHODBY" ho hodilo za panem b-b. Podlaha se zase vyrovnala.
Dneska máte pořádnou večeři, napadlo Kněze. Dveře zůstaly otevřené.
Zvedl se z křesla a šel je zavřít. Uviděl, že na podlaze za dveřmi je loužička Puchurinovy krve. Sahl do skříňky za dveřmi a překryl loužičku rohožkou s nápisem "HALLO!".
Takhle je to hezčí.
Takhle je to opravdu hezčí.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování příště!
Prozdarím jen, že teď to bude hlavně o atomových člunech. Vlastně jsem to po sobě dál nečetl, takže se také nechám překvapit.

A pan "BB" vznikl při pohledu na slavné sušenky BeBe, které jsem při psaní chroustal (a aligátorům jsem nenechal).

Agent 2000: Aligátoři

24. července 2011 v 20:45 | Štaja |  Novela na pokračování
A je tu další pokračování Agenta 2000!
Následuje několik krátkých kapitol o Hornově úniku z pasti, kterou na něj nastražil pan BB.
Takovéto pasti jsou velmi populární ve světě superbohatých záporných hrdinů. Není přece nic vtipnějšího, než pozorovat, jak toho otrapu, co chce křížit vaše plány, trhají na kusy hladoví aligátoři. Minimálně měsíc nedostali nažrat, to dá rozum...

V první kapitole je navíc zajímavý popkulturní odkaz, parafráze na název jedné Bondovky, která ale díky jistému časovému paradoxu vznikla až po dopsání Agenta 2000.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chaptel II.
Pan BB se baví neprávem
"Puchutine, zapni monitor. Bude to asi poprvé, co uvidíš v Nové Anglii krokodýly."
"Dobrá." Puchurin stiskl křiklavě červené tlačítko.
Na monitoru se rozjasnilo. Kamera zabírala dolní část místnosti a ukazovala několik stovek hladových aligátorů, kteří se o něco rvali.
"Škoda, BB. Neviděli jsme ono hlavní."
"Teď je fynyš. Vidíš konec Horna? Dlouho nedostali žrádlo. A jak vidíš, jeden Horn nestačí."
"Je jich snad vjac?"
"Uvidíme."
Chaptel IV.
Proklínám PSA.
Měl jsem si přece jen zavázat tkaničku na botě. Bývala by mi zůstala na noze, když jsem se těsně za konečky prstů zachytil potrubí, vedoucího po stropě místnosti s anglickými aligátory. S neobutou botou to bude těžké pořízení a můžu si běháním po zdejších mramorových chladných podlahách přivodit rýmu.
Aligátoři nejméně měsíc nežrali. O moji upadlou botu se poprali tak dokonale, že z nich vzácná krokodýlí kůže lítala v cárech. Poklop, kterým jsem proletěl, se zase zabouchl, aby nenarušil estetiku chodby, která vedla nade mnou.
Nebylo příliš moudré vést tyhle trubky po stropě. Dalo se na nich kvalitně udržet. Nevím, k čemu měly snad sloužit. Ale mému účelu posloužily dokonale. Ani moc kluzké nebyly.
PSY jsem odjakživa nenáviděl. Zejména proto, že vznikly ani ne před rokem a neměl jsem čas proti nim vyzbrojit svou osobní imunitu. Zato tyhle trubky se mi zamlouvaly. Různě se křížily a vytvářely asi dvacet centimetrů pod stropem síť, na kterou jsem se posléze vysápal. Plazil jsem se a hledal, kudy odtud. Dolezl jsem udýchaně ke stěně a začal ji po obvodu oblézat. Hledal jsem jediný možný východ.
Našel jsem ho. Byl asi pět stop pod úrovní trubek.
Chaptel V.
Ať vám bota chutná!
Roztrhal jsem košili a vyrobil z ní asi dvě stopy dlouhý a snad i pevný provaz.
Letmo jsem lukl na hodinky. Dvanáct. I hračky už spí, i děti už spí… Copak jsem cajk na hraní? Málem jsem na trubkách usnul.
Provaz jsem pevně přivázal a začal se spouštět. Pak teprv jsem pochopil, jak málo košile vydrží.
Visel jsem v úrovni větráku a košile praskala ve švech a aligátoři nemilosrdně kručeli žaludky. Rozhoupal jsem se a síťku v ústí vykopl. Snad tu nemá BB senzory.
Natáhl jsem levou ruku a chytil se za větrák. Pak jsem přesunul ke stěně nohu. Druhá ruka následovala rychlým švihem.
Drápal jsem se do uměle vyrobeného okénka a zaslechl milosrdný hukot příboje. Venku svítily hvězdy. Tak, jak to obvykle dělají.
Jen si tu proklatou botu sežerte, mrchy! Mozek, který má víc než 30 gramů, se ale sežrat nikdy nedá!!!
Chaptel VI.
Atomový člun A9
Přede mnou nyní ze skalnatého ostrova vykukoval betonový přístav, kde kotvil honosný atomový člun velikosti A9 s nápisem BB. Šídlo pro pana BB! Chce tu srandu taky vidět! Generátory se nabíjely a byly připraveny k odjezdu. Aha. Čeká asi na pana BB s družinou.
Luxusnější a preciznější atomový člun jsem v životě neviděl. O jeho rychlosti jsem se nesnažil uvažovat.
Jediná možnost, jak tuhle šílenost zarazit, tkví v tom, že se nachomýtnu zpět na Waterlilly. Tenhle člun pojede na Waterlilly. Musím se na něj dostat.
Nikdo nehlídal. Vběhl jsem na můstek, který spojoval člun s pevninou. Doběhl jsem až ke dveřím - nebyly zamčené. To mě zachránilo. Otevřel jsem je a octl se na bohatě zdobené chodbě. Zabočil jsem do dveří s malým skleněným okénkem a nápisem "Sklad".
V místnůstce byla tma jako v pytli. Jen malým okénkem trochu vnikalo světlo. Pár sekund nato, co jsem zavřel dveře, vešel do chodby menší průvod, který mě značně ohromil nejen pohledem, ale i sluchem. Několik ozbrojenců tvořilo ozbrojenou stráž Knězi s duší ďábla.
"Musíte být opatrný, pane BB. Znáte ty živly", říkal mu jeden ze strážců. Pak Kněz zašel do dveří s nápisem "BB RESIDENTION".
Je snad Kněz s duší ďábla pan BB?

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V poslední větě Vám musí být jasné, že se to začne komplikovat. Kdo je pan B, jehož tvář viděla naposledy porodní bába? Má to snad být prohnaný telepat, agent KSD1?

Těšte se příště!

Tři ostrovy

21. července 2011 v 0:02 | Štaja |  Novela na pokračování
Hola hola!
Děj se dravaticky ubírá k akčnímu závěru!
V této kapitole zjistíte, jak snadno odhalit elektronické pasti, umístěné v dlouhé chodbě, obložené lesklým Amitem!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Část V.
Ostrov
Chaptel I.
Přijetí
Atomový člun přirazil ke břehu. Kněz spal.
"Vítáme vás v přijímacím sektoru SOS," zaznělo z reproduktorů v kabině.Dveře se otevřely. Vystoupil jsem do uzavřeného přístaviště pro jeden člun šíře 137 přes syntetizátory. Přede mnou se prostírala chodby, obložená lesklým Amitem. Zdrsněná podlaha zabraňovala klouzání. Osvětlení zařizovaly elektrodové zářiče kulatého tvaru. Na stěně jsem zahlédl informační nápis SEC. SOS.
Sektor S.O.S. pro přijímání hostů.
"Mr. Horn. Už toho víte patrně dost," zaburácel reproduktor. "Jděte pořád rovně a nesnažte se něco podnikat."
"A co bych měl podnikat?" zakřičel jsem na reproduktor. Neodpověděl.
Chodba do pekla. Případ jsem vyřešil. Ale ještě nedokončil.
Opatrně jsem se vydal dopředu. Sledoval jsem stěny, podlahu i strop, ale neobjevil jsem skulinku, která by odhalila past.
Okem to nenajdeš, upozornil mě vnitřní hlas a mozek mu odpověděl, že to není tak docela nepravda. Dále jsem volil chůzi plazmo. Případná fotobuňka by byla buď ve světle nade mnou, v reproduktoru po pravé ruce nebo někde ve výši břicha. Zvolil jsem tedy proplazení po levé straně chodby, kde jsem však mohl narazit na důmyslné tlačítko pod neklouzavou podlahou. Skoumal jsem pohledem rovnost terénu. Nikde jsem na bouli nenarazil. Musel tu být tedy senzor. Nebo senzorová mina. Možná taky podtlaková komora, reagující na tep srdce. Zvedl jsem hrudník pár milimetrů nad podlahu, aby srdce, které v něm tepalo, nespustilo ďábelský mechanismus.
Za mnou se náhle chodbou rozeznělo zahřmění. Prudce jsem se otočil. Aha. Atomový člun nastartoval a odjel. Za ním zabouchla ocelová vrata. Promařil jsem šanci.
Kdepak. Plazení nemá budoucnost.
Podíval jsem se na hodinky.
Půl osmé. Hodinu jsem zmařil. Ne. To nemá budoucnost. Budoucnost má test.
Vyskočil jsem po reproduktoru. Magnet na čas deaktivuje roznětky těch pekelných zařízení. Reproduktor si pád na zem odnesl. Ale málo. Musel jsem s ním ještě párkrát třísknout, než jsem dostal magnet ven. Hodil se. Váleček nezanedbatelné velikosti.
Vrhnul jsem váleček středem chodby. Vyrazil kupředu, aby splnil své poslání - přerušil vysílače energetických vln, které musí být přítomny i v případě senzorů, i v případě fotobuněk.
Patnáct metrů ode mě se váleček nepatrně zakolíbal. Vida. Na něco kápnul. A snad to i přerušil. Vykročil jsem směle vpřed. Za malý moment se fotobuňka opět aktivuje.
Snad to magnet přerušil, uvažoval jsem a dopomáhal si vnitřním hlasem. Až později jsem však pochopil můj vnitřní hlas. Celou tu dobu mi kvákal druhou stranou do ucha slovo P.E.S. Říká se tomu pes… Typ fotonové pasti, na kterou má magnet vliv jako pila na vodu.
Když vnitřní hlas zakřičel "Stůj, idiote! Chceš se zabít?" nezbylo mi už nic jiného, než mu přikývnout.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Příští kapitola nás přivede k panu BB.
Bude to zřejmě opravdu dramatické...
...Myslím, že se tam objeví taky nějací zubatí drápatí aligátoři...
...Tedy pokračování příště!

Agent 2000 - Zpověď

19. července 2011 v 23:05 | Štaja |  Novela na pokračování
Hola hola!
Vítejte v další, tentokrát trochu obsáhlejší kapitole novely na pokračování, která se započala ZDE .
Tenkrát před lety jsem se tuhle pasáž pokusil napsat v hovorovém stylu. To samozřejmě není vůbec jednoduché, a proto zde můžete pozorovat jakousi "rozkolísanou mluvu", neboli "verbální bramborák".
Vyskytuje se zde i jeden jev, o kterém se můžete dočíst ZDE. Tím jevem je příliš mnoho čísel v textu.
Nicméně si vychutnejte, jak opilý Kněz s duší ďábla vyklopí Jackymu Hornovi i to, co neví. Všechno vědět nemusí - má přece paranormální schopnosti, že?

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jeho chladný klid zmizel jako zloděj z právě udělané banky. Teď to nebyl Kněz s duší ďábla, ale Opilý beránek.
"Dám ti eště, ale napřed mi hezky odpovíš na pár otázek, he?" Vsadil jsem na to, že tak, jako víno, rozvazuje jazyk i šampaňské.
"Ty seš ale zvědavej strejda, hehe, jak ti to mam vědě… vědět?" řekla troska zvláštní intonací.
"Ty víš přece všechno. Jsi nejmoudřejší bytost pod sluncem," řekl jsem větu, kterou jsem slyšel v některé z drastických Erbenových pohádek. Velmi mu to polichotilo.
"Tak o co tady jde?"
"Hehe-he-tady? Hehe-tady přece vůbec vo nic nejde, kámo…"
"Chceš to slyšet Makedonsky? Co hodlá Crossanger podniknout?"
"Crossanger oranisuje práci… A dáš mi ještě?"
"Crossanger organisuje práci? Na to má přece lidi."
"Lidi? Crossanger je jenom jeden zeee… No… Vždyť to znáš…"
"Neznám."
"…No, je to jeden z těch - hehehe - lidí…"
"Co tím chceš říct?"
"Nechápeš nic a nechceš mi dát panáka!"
"Mluv, ty koleso!"
Nadávka na něm zanechala stopy.
"Ale nebudeš mi… nadávat…"
"Neber si to tak, a mluv. Jak´s to myslel?"
"Řek´s mi že jsem koleso… Styď se, ty ožra… ozralo!"
"Stydím se."
"To je dobře. Tak… Já ti to teda řeknu, hele.Crossanger je jen malý hovno v odpadní jámě."
"Malý hovno v odpadní jámě? On má nadřízeného?"
"On je materiální zástupce a mluvčí myšlenek pána, jehož obličej nikdo nikdy neviděl - kromě porodní báby. Ale to byl ještě úplně stejnej jak ty ostatní, když ho viděla, takže ho možná nedokáže… škyt… indentifikovat… Ten p… ppp… prrrd…"
"Kdo? Jak se jmenuje ta hrouda?"
"Říkají mu BB - double B. Hezký, ne? Cheché!"
"Moc. To se mi líbí."
"Mě taky, hele. To se, vole, říká takovej fór, že je to zkratka. Brutální… pchchch…Brutální blbéc!!! Chéhehehe…" Vtip ho nesporně pobavil.
"Odpovíš mi ještě něco?"
"No, klidně, hehe, mě to docela začíná bavit, phhh!"
"Odpovíš?"
"Na co, hele?"
"Na co potřebuje pan Double B 1,7382 kilometrů čtverečních plováků?"
Tenhle chlap byl zlatý důl už kvůli svým paranormálním schopnostem, které jsem alkoholem převrátil na svoji stranu. Byl nenormální a taky na tu lahev šampaňského nenormálně zareagoval.
"Jejich akce, no, hele, prostě je dobrá. Double B je vynikající plánovač. Crossanger vynikající organizátor. A - hehehe - Rudá armáda je parádní banda ostrejch hochů."
"Co máte s rudou armádou? Tady nejsme v Rusku!" Se spožděním jsem si vzpomněl na úprk dvou ruských divizí z matečního státu těsně před jejich rozpuštěním.
"Nikdy vás, člověče, nenapadlo, jak se dají ty proklatý plováky zneužít. Koho by to napadlo. Používaly se dosud jen jako mosty. Pro cvičení s těžkou technikou, hehehe. Měly ale tisíckrát vyšší nosnost. Prvního to napadlo - no - hele, tušim, že Crossangerova finančního poradce a fantastickýho maniaka - matematika. Říká se mu "Ciferman"".
Ciferman byl patrně jeden z omylů přírody, kteří se matematice zaprodali. A dotáhl to vysoko do podsvětí.
"Co ho napadlo?"
"Uvažuj lebkou, hele. Plováky unesou děsný kvanta. Povedlo se lohnout dva kilometry čtvereční. Kapitální kus. A, tohle by tě nenapadlo, sestavili plovoucí letiště."
"Proboha, k čemu?"
"Znáte tu dohodu mezi Fransií, Anglií a Ruskem, ne? Rozpustili armády. Ruský divize - nevzpomínám si na jejich značky…"
"Jistě. Přepadly letiště a odletěly v ohromných Buranech, nikdo neví přesně kam."
"Puchurin o tom věděl z levýho ucha dost dlouho předem, aby tenhle útěk dokázal. Kór když mu BB dodal teleskopický rušič inplantních vln a vyhnul dráhu letounů radarům."
"A oni pak…"
"Přistáli na plovoucím letišti."
"Zatraceně."
"Vyšlo to skvěle. Akci propočítal Ciferman. Vymyslel to tak, aby to vyšlo na 93%. A taky to tak vyšlo. Ani jediná chyba se nestala."
"Ale na ukradený pontony jsem přišel snadno."
"Ale pozdě."
"Pozdě?"
"Z tohoto modulu se nedostanete s pravděpodobností 83%, jak to Ciferman promyslel."
"Autopilot je zakódován?"
"Přesně tak, hehe." Opilost z něho vážností situace částečně vyprchala.
Poněkud jsem se přestal zajímat o pontony a uvalil důraz na plánovanou akci.
"Proč potřebuje BB dvě divize vojáků?"
"Na sestavení hliněných sheakerů."
"Sheakerů (šejkrů)?" Proboha, nač tuto barovou pomůcku? "Proč hliněných?"
"Tunel pod kalálem La Manche silně ohrozil lodní linku pana Crossangera - vlastně pana BB, kde nyní BBúžasně prodělává a za cca 5 let by byl úplně na dně i s Waterlilly. Ty vypočetl…"
"Aha. Ciferman."
"Jó. Rychle se učíte. Odborníci promakali panu BB skvělý sheaker. Jeden jeho článek má asi dvacet metrů."
"K čemu?"
"Stačí trhlina v tunelu a lidé přestanou téhle věci důvěřovat. Pár životů to stát bude, ale lodní linka bude zachráněna."
"Trhlina? Pomocí Sheakerů? Máte snad namysli umělé zemětřesení?!?"
"Ano. Přesně tak."
"Ale to nevysvětluje otázku dvou vojenských divizí…"
"Sheaker je hliněný a má trvanlivost ve slané vodě 20 hodin.Tři články bude pěkná hromada součástek. Dvoum divizím se musí podařit ho sestavit za devět hodin."
"To počítal Ciferman."
"Ano."
"Dobrá. Jenže musí vstřebávat ohromné množství energie, která nemůže být vedena hlínou…"
"Uvnitř jsou samozřejmě dráty. Ale z iracionálního kovu. Radary ho nezachytí. Po akci budou tyhle dráty zasypány dvoumetrovou vrstvou obyčejné hlíny. Po sheakeru nic nezůstane. Jen hromada hlíny."
"Dobré."
"Výborné. Když pomyslíme, že v tu dobu bude stát Waterlilly patnáct kilometrů od epicentra toho zvláštního zemětřesení. Dle výpočtů by se neměly vyskytnout větší vlny."
"Co ta energie?"
"Na Waterlilly bude sestaven atomový reaktor pro spalování Plutonia s Radiem a bude přivádět patnáctikilometrovou soustavou kabelů do sheakeru proud po dobu 30 sekund.
Sheakery se zaklepou a pan BB bude mít o budoucnost vystaráno."
"A potom…"
"Waterlilly navine rychle kabel a sovětští pomocníci rozloží reaktor a uschovají ho zpět do beden s hrachovou polévkou EX, která je vyklopená ve slané vodě v přístavu.
Waterlilly bude první záchranná loď na místě. Pan BB myslí i na reklamu."
"Ty vojáky jste to donutili udělat?"
"Chtějí pomstu. Smlouva padla mezi Ruskem, Anglií a Francií. Tunel pod kanálem La Manche vede z Anglie do Fransie.
Vynikající pomsta.
Po akci budou vojáci roztroušeni a použiti jako tajná síť pana BB. Je jich na to dost. Kdo ví, jaký je jeho další plán a je-li taky tak dobrý.
Proslýchá se, že jich má celou sestavu."
To všechno spočítal Ciferman.
Z hlavy?

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování příště.
Následující kapitola se bude jmenotat Tři ostrovy.
Dobrou noc!

Podivní skřeti Jizerských hor

18. července 2011 v 22:27 | Štaja |  Turistika / geocaching
Hola hola.
Po nějaké době mám trochu času a tedy mohu novelu na pokračování proložiti postřehy z dovolenky v Jizerských horách.
Jak jistě víte, zabývám se mimo jiné pátráním po podivných tvorech našich luhů a hájů. Jizerky nemají až tak mnoho zvířat, zato jsou zdejší lesy plné podivných skřetů a entů.
(Pokud vás následující snímky nedejbože zaujmou, můžete se podívat i na "PODIVNÉ TVORY ČESKÉHO LESA") .

Ale teď už k věci! Hurá na ně!

První skřet je značně rozzlobený. Zvedá ruku (kořen) a snaží se fotoreportéra odehnat. Cení zuby a těká očima. Druhou ručku má poněkud zakrnělou. Kdo ví, kdo mu ji ukousl nebo usekl. Nepůsobí vůbec přátelským dojmem, jdu tedy o palouk dál.



Tahle čarodějnice se přejedla jedovatých muchomůrek a teď se válí v křeči po zemi. Křečovitě se svírají, jak vidíte, i její dlouhé prsty. To také není právě povzbuzujícící pohled. Raději jdu za nejbližší jedli...


...A tam na mě další skřet mává a volá, abych šel za ním do hlubin lesa. Co když něco potřebuje? napadá mě. Pak si ale rychle vybavuji všechny povídačky o hejkalech a bludičkách. Pravděpodobně se mě pokouší vlákat na tenkou půdu do bažin.
Kdepak, panáčku! Na tohle ti nenaletím!
Jdu dál pěkně po cestě.




A zde, v hloubi lesa, mi pokyne sám Muhu. "Výborně, panáčku. Tady se po nevyznačených stezkách nechodí!"
Víte vy vůbec kdo je Muhu?
Donedávna jsem to také nevěděl...
Zamávám mu a opouštím temný jizerskohorský les. Za chvíli padne soumrak.



"Tak čau," říká odpočívajícící smrk, který si ležérně přehodil kořen přes kořen. "Zase někdy na viděnou!"
"Čau!" říkám mu a když se dostanu na asfaltovou cestu, ještě mu zamávám.


Příště vás zavedu k protržené přehradě, co vy na to?

Na atomovém člunu

18. července 2011 v 22:00 | Štaja |  Novela na pokračování
Tuto pasáž mám obzvláště rád.
Superzloun dostane na pamětnou!
Můžeme zde zaznamenat čistou parodii na bondovské téma. Luxusní atomový nadzvukový čun, luxusní sedačky, vychlazená lahev šampaňského...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Nastupte si, mr. Horn. Dozadu." Chodící kámjen se ušklíbl. "Zatím si trochu pohovoříme."
Otevřel jsem hermetická dvířka - byla otevřená.
"Neprašťte se do hlavy. Máme nižší strop."
Atomové čluny mají nižší stropy, aby se mohly snadno provrtávat silnějšími vlnami. Poslední výkřik módy.
Sedl jsem si do polstrovaného křesla. Kněz s duší ďábla nechal svůj zadek elegantně dopadnout na křeslo vedlejší.
"Tak mluvte, mr. Horn. Do čeho to šťouráte?" řekl Ďábel s maskou kněze a spustil autopilota. Atomový člun nabral nadzvukovou rychlost a já jsem se zabořil do křesla.
"Kam mě vezete?"
"Co tu čmucháte?"
"Povedlo se vám šlohnout 1.7382 kilometrů čtverečních pontonových plováků toho nejmodernějšího typu. Dobrá akce. Mě ale zajímá, na co jste je potřebovali. A k čemu je ten motor, kterého je plný trup Waterlilly?"
Kněz s duší ďábla otevřel mrazničku, odklopil stolek, vyndal lahev aperitivu a trochu s ní zacloumal, aby špunt vystřelil a navodil slavnostní dojem.
"Jste zvědavý, mr. Horn. A to se nelíbí jistému člověku. Ten si mě najal a já mu vás vedu živého. Dobrý výkon, ne?" Trochu znervózněl - špunt nechtěl ven láhve.Začal nad lahví tancovat.
"Já… já… já ti ukážu… ty mrrr…cho… uh…" Napínal svaly, ale zázkou ani nehnul.
"Jen zaberte!" poradil jsem mu.
"Ta mrcha nechce vůbec povolit!" řekl Kněz s duší ďábla odevzdaně a zadíval se na hrdlo.
Šampaňské vzpěnilo a vyrazilo zátku raketovou silou. Ďábel si to schytal do ohyzdného monitoru a svalil se do pohodlné sedačky. Jeho tanec skončil neblaze. Dokázal přesně odhadnout, co udělám já - nedokázal ale odhadnout, kdy vystřelí špunt ze šampaňského.
Šampaňské se mu slavnostně rozlilo po plášti a ihned se vpilo. Velebný otec teď páchnul jako kořala,ležel bezvládně v křesle a oko mu pulzovalo jako vulkánek - junior. Zbyla jen otázka, kdy vystřelí.
Pohotově jsem láhev slavnostní tekutiny sebral a spojil její hrdlo s hrdlem Kněze s duší opilého ďábla. Nápoj v něm mizel jako v kanále od umyvadla. Tohle ti rozváže jazyk, kreaturo!
Lahev se rychle vyprázdnila a knězův žaludek o to rychleji naplnil. Jeho obličej pekelně zčervenal a jeho oko radikálně zmodralo. Barvil se jako ilustrovaný kašpárek v dětských omalovánkách. Pak se probudil a udělal křečový úsměv. Vypadal v tu chvíli jako nejšťastnější člověk pod sluncem.
"Hehe - nemáš eště?!?"
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V příštím pokračování se dozvíme spoustu detailů o ďábelském Crossangerově a Puchurinově plánu.

Tedy se těšte na POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!

Kapitánská kajuta

17. července 2011 v 22:00 | Štaja |  Novela na pokračování
Dobrá tedy, po strastiplné cestě vzduchotechnikou se propracováváme do kapitánské kajuty. Cesta za pravdou bývá někdy trastiplná a bolestivá...
...V kapitánské kajutě Vás čeká opravdový masakr. Horn už si opravdu nebere servítky a jeho metody vedou k jasnému cíli: Došťourat se k jádru pudla!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chaptel III.
Kapitánská kajuta
Vtrhl jsem do kapitánské kajuty s pistolí v ruce. Bez okolků, jak se říká lidově. Načapal jsem tam čtyři uniformované starce, stojící nad stolem s mapou.
"Pracky nahoru, krysy!" zařval jsem a kopnul do otevřených dveří tak šikovně, že se automaticky zabouchly.
"A povídejte! Já jsem zvědavý!"
Osoby kolem stolu připomínaly sestavu voskových figur.
Jedna z nich omylem promluvila: "Co tady chcete, osobo? Žádám vás, abyste se upokojil, odložil zbraň a dobrovolně opustil kabinu."
"S prázdnou neodejdu. Odstupte od stolu a dejte pracky nad hlavu, nebo vás náležitě nakrmím! Chci za to jen jedno: Malou informaci o plánu vaší akce!"
"Chochocho, ale pane - to se budete muset obrátit na informace!" řekl jeden z dědků a sám se svému vtipu náležitě zasmál.
"Vy jste pil, ne?" odpověděl jsem na jeho smích. Dědkové jako vrby, napadlo mě. Nechtělo se jim odpovídat.
"My jsme obchodní loď."
"Jo! Vy jste čtyři obchodní lodi, vy kolem toho stolu! Ale s prázdnýma kýlama! Tak už to vyklopte! Jste tu na to čtyři!"
"Já pořád nechápu, o co vám tu jde, pane!" řekl trochu vztekle ten pravý zadní.
Zčistajasna mě napadlo odstoupit od dveří. Co když za nimi stojí někdo s pistolí? Kulka v žebrech není příjemná záležitost.
Sotva jsem odstoupil, zaduněl výstřel. Kulka proletěla dřevěnou výplní dveří a zasáhla plešatou lebku jednoho ze čtyř voskových panáků.
Sprška porušené hmoty se rozstříkla do obličejů dalších voskových figur.
Instinktivně jsem třikrát vystřelil do dveří. Spustil jsem dědky z dohledu. Dveře se pokojně otevřely a vstoupil Kněz s duší ďábla.
"Nemáš už střelivo, Horne. Můžeš tím po mě tak nanejvýš hodit, hehehe."
"Á, to jste vy! Znamenitá práce!" řekl jeden stařec, vylezl zpodstolu a začal si z obličeje stírat zbytky druhova mozku. "Nemohl jste to udělat lépe!"
Ostatní dva pod stolem mlčeli.
"Že nemám nabito, ty černá kryso?" prohodil jsem a stiskl spoušť. Ozvalo se prázdné a hluchá cvaknutí. "A opravdu."
"Nemám vám za zlé, že jste si to chtěl ověřit pokusem. Nuže, pujdeme." Ukázal mi hlaveň svého příručního kanonku zepředu.
"Když jinak nedáte…"
Někdo pod stolem vykřikl: "A pošlete sem někoho s umyvadlem a ručníkem! Jsem se nějak zašmudlal!"
"To zajistí personál," odpověděla černá krysa chladně, zabouchla dveře a vedla mě spletitými chodbami Waterlilly až ke stupínku pro vstup na atomový člun.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak si Jacky Horn poradí s Knězem s duší ďába se dočtete již zítra.
Dobrou noc!

Crossangerovy doky - part III.

16. července 2011 v 21:51 | Štaja |  Novela na pokračování
Hola hola.
Času je opravdu málo, pokračování přichází až po jisté delší pauze (dovolenka v Jizerkách).
Času je fakt málo, tád bych doplnil text drobnou kresbou, leč času se nedostává!!!
Čtěte pokračování strastiplné cesty Jackyho Horna vzduchotechnikou!!!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V šachtě jsem narazil po stranách na nenápadné výstupky, které se s geometrickou přesností vyskytovaly pokaždé asi deset centimetrů nad sebou. Začal jsem se po nich drápat, doufaje že mi nepodklouzne noha a že nesletím do polévky pod sebou. Nebyl by to dobrý vývar.
Fanaticky jsem se drápal horkou a úzkou šachtou plnou páry, pořád nahoru. Na čele mi vyrážely hrachy potu, mžilo se mi před očima. Stěny byly vlhké a teplé a výstupky kluzké a nepatrné.
Náhle mi podjela ruka. Praštil jsem zády do zadní stěny šachty. Zpříčil jsem se. Držel jsem se jen nohama, rukama jsem marně kmital v prostoru plném bělavé páry. Tápal jsem a nemohl narazit na stěnu před sebou. Měl jsem pro to moc krátké ruce.
Náhle se mi rozjasnilo: "Přece tu nebudeš takhle trčet do halelujá!" řekl mi můj vnitřní hlas.
"A co mám tedy dělat?"
"Třeba skoč do toho kotle pod sebou, ale něco dělej!"
"Kreténe."
"Hlupáku!"
"Hlupáku?"
"Jo! Hlupáku! Nedokážeš nic seriózního vymyslet? To ti ta podělaná pára úplně vyvařila mozek?"
"Asi máš pravdu. O něco se pokusím. Co je pro mě jedna pitomá pára?"
"Třeba…"
"Drž hubu! Přemýšlím!"
Nahodil jsem tedy opět do chodu můj vyvařený a propocený mozek. Vnitřnímu hlasu to už nikdy nezapomenu.
Rozhodl jsem se něco risknout. Rychle jsem přehodil levou nohu na druhou stranu chodby, kde jsem začal šmátrat po dalším výstupku. Noha mi nepředvídatelně sjela o dvacet centimetrů, kde se zachytila o výstupek, tam však proklouzla a chtěla letět dál. Zůstala však viset v prostoru. Zachytil jsem se prudkým pohybem ruky o jiný výstupek.
Mé postavení v upocené horké šachtě se radikálně nezměnilo. Po čele mi stékaly další řeky potu.
Visel jsem teď na pravé, velice zkroucené ruce a opíral se o výstupek levou nohou. Levou rukou jsem se zachytil výstupku na druhé straně chodby. Teď jsem visel poměrně pevně. Zvedl jsem tedy volně visící nohu a zapřel se o výstupek, který trčel asi tak vysoko jako výstupek, na kterém vězela druhá noha. Dostal jsem se do dobré polohy a mohl lézt relativně bezpečně. Pak mi šlo lezení poměrně rychle. Za 15 minut se šachta zahnula a vedla téměř vodorovně.
Šachta končila nenápadným otvorem opatřeným záklopkou, který ústil z kýlu lodi asi pět stop pod úrovní paluby, na přídi, na straně odvrácené od přístavu. Odklopil jsem těžkou záklopku a zjistil, že po mé levé ruce se vine nahoru na palubu ocelový žebříček. Vylezl jsem po něm nahoru a schoval se před zvědavými pohledy námořníků za hromadu dřevěných beden. Kolem mě proběhli tři muži s neutronovými kanonky na ramenech. Dal jsem těm pitomcům navštívenku. Takové slušnosti mi snad ani nebylo zapotřebí.
Teď zde nikdo nepřecházel. Byla šance k útěku. Jenže už jsem na téhle lodi, napadlo mě. Co ji trochu oťukat? Tady čpí vysvětlení.
Dostal jsem zálusk na kapitánskou kajutu. Kapitán o tom přece musí vědět! Ví, co se tu odehrává. Já to z něho vymáčknu.
Má zkušenost, že každá loď podobné velikosti má kajutu kapitána vedle skladu s alkoholem, aby muži z posádky nechlastali a drželi disciplinu, se tu velice dobře uplatnila. Šel jsem téměř najisto.
Prokličkoval jsem mezi kupami s nákladem a dostal se tak k nákladnímu výtahu 3GTAURUS. Byl prázdný, dveře na náklad byly otevřeny. Naskočil jsem a stiskl tlačítko s číslem -1. Dveře zasyčely a zavřely se.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dík za přízeň těch něolika čtenářů, fakt dokážu ocenit vaši toleranci a to, že máte s tímto nelehkým textem jisté porozumění.
Čtěte dál! Fakt to bude stát zato!

Pokračování příště!!!

(Alespoň ilustrační ukázka z komixu Hlubina...)