Září 2011

Krev templářů

18. září 2011 v 21:47 | Já |  Recenze
KREV TEMPLÁŘŮ
Začněme citátem:
"To, že ti lidé tvrdí, že jsou tvoji rodiče, ještě zdaleka neznamená, že je to pravda, Davide!"
(…) "Já vím. Ale cítím, že to tak je."
"A co mají tví rodiče za problém, že ho řeší meči?"
(…) "Moje matka hledá svatý grál, protože by s ním získala neomezenou moc. A můj otec, velmistr templářského řádu, chce zabránit tomu, aby ho získala."
Když jen doplním, že David ještě donedávna své rodiče neznal a byl vychováván v klášteře v blažené nevědomosti o tom, že vládne určitými schopnostmi a že by se třeba sám mohl poměrně snadno stát templářským velmistrem, odhalil jsem vám celou kostru příběhu. Nenápadný stydlivý student, ze kterého mají všichni legraci, se stává hrdinou / vyvoleným.
Rodinná bitka o svatý grál už probíhá drahně let, protože její aktéři jsou nesmrtelní. Tedy, nesmrtelní jsou sotva natolik jako legendární Highlander. Čas jim neuškodí, jen nesmějí "ztratit hlavu". Nuže, tak už to u templářů bývá, zejména pak u těch televizních…
Teď si jistě myslíte, že jsem se spletl. Jste na omylu. Krev templářů je přepis scénáře německého televizního filmu. Což by mi samozřejmě vůbec nevadilo, kdybych to třeba zjistil někde na obalu, bez použití lupy nebo mikroskopu. Jenže na přebalu se jako obvykle nic nedozvíte. Musíte pátrat, bádat. Nakonec zadáte do síťového vyhledavače název knihy v Němčině, spatříte i ukázku a vše pochopíte. Třeba i to, že některé věci, které celuloidový pásek snáší s jistou bravurou, papír prostě nepobere. Kupříkladu situaci, kdy hlavní hrdina mohutným sekem templářského meče (on stojí a porche se pohybuje) vyrobí z vozu kabriolet. Samozřejmě to ustojí. "David ztuhl jako solný sloup a doširoka otevřenýma očima zíral na meč ve svých rukou".
Chcete ještě jeden zábavný logický kopanec? Tady je. David se chystá přepadnout sídlo své matky a ukrást jí Ježíšovo posmrtné roucho. Matčina vila je střežena kamerovým systémem a je plná nesmrtelných bojovníků, kteří ji hlídají. Proniknout do takového místa rovná se čisté sebevraždě. David s sebou do tohoto včelího úlu bere svoji přítelkyni, která je úplně normální a smrtelná a kterou navíc miluje. Vysvětlí opět sám autor: "Takto mu nezbývalo nic jiného než se sklonit před její vůlí, ze všech sil na ni dávat pozor a modlit se, aby se jí nic nestalo". A přitom by bylo stačilo, kdyby počkala někde u motorestu a třeba si tam dala kávu.
Hohelbein píše zábavné akční novely, od kterých nečekejte víc než čistou zábavu a oddech. V jeho tvorbě se objevuje mimo jiné přepis scénáře Smrtonosné pasti a osm novel o Indiana Jonesovi, což hodně vypovídá o jeho tvorbě. U nás vychází například jeho seriál Charity.
Přestože obvykle přečtu knihu a poté jsem zklamán filmem, zde to funguje přesně naopak. Poté, co jsem, zklamán knihou, shlédl trajlery, mám docela chuť se podívat na film. Tam to totiž na rozdíl od knihy zřejmě bude fungovat lépe.
A zde je ten úžasný trajler k filmu:
Wolfgang Hohlbein: Krev templářů.
Přel. Berenika Králíková. Obálka: Marcel Bursák.
MOBA, s.r.o., Brno, 2010. 255s.
Hodnocení: **

Pozdravy z práce

13. září 2011 v 4:11 | Štaja |  Mé omyly
13. 9. 2011, Blbákov

Hola hola, všichni!
Právě končí můj třetí den v kuse v práci, v nejúžasnějším hotelu na světě, ze kterého se můžou všichni totálně podělat! Tedy už mě čejají jen dvě patnáctky a zase se uvidím s rodinou a možná napíšu i něco, co by dávalo smysl.
Mějte se famfárově a podporujte řetězce!
(Stejně to v prosinci 2012 všechno křápne a bude pokoj, že?)

S pozdravem
Váš Štaja!!!

Páječky

5. září 2011 v 19:46 | Štaja |  Pracovní / z gastronomie



Páječky

Největším prokletím naší superluxusní hospody je terasa.
To si vám někdo může sednout až dozadu k řece do polohovacího křesla a vy o něm vůbec nevíte. Jednoho poklidného večera se nám přihodilo, že náročný klient nějak proklouzl, sedl si dozadu do křesla a vůbec si neuvědomil, že se tím pro nás stal neviditelným.
I podivil jsem se, když jsem z terasy, o které jsem si myslel, že je prázdná, uviděl přicházet rozzlobeného malého člověka.
"Kdo je tady manažer?"
"Dneska tady žádnej manažer není." A opravdu nebyl, protože řetězec nějak přišel na to, že manažeři stojí moc peněz a že to tedy půjde i bez nich.
"Sedím támhle vzadu už dvacet tři minut a nikdo si mě nevšimnul! Tohle se může stát v pětihvězdičkovém hotelu?"
"Ježiš, promiňte, my jsme vás asi neviděli, můžu vám nabídnout něco na účet podniku?"
"Manažera nemáte, třiadvacet minut mě necháte čekat! Nic od vás nechci! A jdu do Four Seasons! Tam si mě snad všimnou! A budu si stěžovat!"
A odešel a stěžoval si.
A pan kolega, když se za ním zavřel výtah, jen poznamenal: "Tak si běž do Four Seasons, ale hlavně nás tady už nevotravuj, ty buržerante! A hlavně si to stopni, jestli si tě někdo všimne do dvaceti třech minut! A nech si na to napsat protokol, ty debile!"

Na terasu je to z kuchyně proklatě daleko a když v létě navíc slunko zasvítí, teplota šplhá až na 36 ° Celsia. Proto nikdo nechce na terásce pracovat.


Navíc je klientela, vyhledávající toto prostředí, po čertech speciální. Tato klientela se vyznačuje například tím, že nepije ani perlivou, ani neperlivou vodu, ale vyžaduje vodu jemně perlivou, kterou máme pouze v malých lahvičkách, tedy zatímco běžný zákazník si vypije velkou lahev vody (plácnete ji na stůl a hotovo), k nerozhodnému zákazníkovi běžíte nikoli jednou, ale čtyřikrát. Tento specifický druh zákazníka taktéž nepije běžnou kávu (je příliš silná), ale kafe laté (malá káva se strašnou spoustou horkého mléka). Ovšem připravit tento druh kávy znamená, že si musíte vyšlehat do pěny mléko, další část mléka ohřát a potom opatrně nalévat kávu, aby se usadila v hnědém proužku uprostřed, v té mezeře mezi horkým mlékem a mléčnou pěnou. Poté, co tuto hitovku vyrobíte a dopravíte ke stolu, vezme klient lžičku a celé vaše dílo zamíchá, čímž veškerá vaše snaha padá do gastropekel.
Z tohoto důvodu čtyři z pěti číšníků nenávidějí jemně perlivou vodu a kafe laté…
…Ale teď k věci. Chtěl jsem Vám vyprávět o páječcích, že?
Tak tedy páječky.

Speciálně na terasu k nám chodí jeden zámožný člověk s lehkou vadou řeči. Vypije pár lahví vína a při tom jedná s různými lidmi, kteří se tam u něho v průběhu obídku střídají. Říkejme mu pracovně třeba Pan Doktoj.
Tak takhle jednou přesně úderem dvanácté dorazí Pan Doktoj se svými kumpány v dobrém rozmaru, dají si skleničku sektu, lahvičku vína a klient se podívá do jídelního lístku, zamlaská, lalok pod bradou se mu slastně zavlní a řekne: "Hm… Takže, pane Milane, my si dáme pro začátek čtyřikrát tu gulášovou polévku s těmi čerstvě pečenými páječky. A dohlédněte, pjosím, na to, aby nám tam hlavně nezapomněli dát ty páječky."
Běžím těch sto metrů do kuchyně. "Je tam Pan Doktoj a dá si čtyřikrát tu gulášovku, ale nezapomeňte, prosimvás, na ty párečky!"
"To víš, že jo," řekne pan Fanda a pokračuje v předešlé činnosti.
Po chvilce se ozve "Gulášovka sebou".
Beru čtyři gulášovky a běžím s nimi na terasu. "Pane doktore, vaše gulášová polévka…"
Pan doktor v polévce zaloví lžící, podívá se na mě a velmi pomalu mi řekne: "Pane Milane, vy jste na nás zapomněl s těmi páječky. Tak se, prosím vás, otočte na podpatku a přineste nám ty páječky, ano?"
Letím zpátky do kuchyně.
"Ty idiote! Tys mi tam nedal ty páječky!"
"Počkej, ty tam přece vůbec nejsou psaný-"
"Tak se na to podívej, že jsou tam psaný!" šermuju jídelním lístkem.
"Nojo. No tak si počkej čtvrt hodiny, já je přivezu."
Pan Fanda přiveze zmrzlé páječky, ohřeje je, nakrojí, dá mi je na talířek, běžím s nimi těch sto metrů k řece. Jímá mě hrůza. Polévka je dávno snědena…
"Vida, pánové, konečně tu máme ty páječky."
"…A chcete je ještě vůbec, pane doktore?"
Pan Doktoj se zamyslí a potom pomalu promluví: "Tak nám, pane Milane, dejte ty páječky doprostřed stolu a přineste nám k nim ještě chleba a hořčici, ano?"
Otáčím se na podpatku a běžím zpátky do kuchyně pro chleba a hořčici, ale ejhle, normální Šumava tady není, musím pro ní dolů na hlavní kuchyni, cestou beru hořčici a pro jistotu ještě kečup, řítím se na terasu (díky bohu je tam asi 35 ° ve stínu, takže páječky nevystydnou tak rychle) a pokládám na stůl…

Každý klient bere do prstů svůj páječek, máčí ho v hořčici a vkládá do úst, zakusuje chleba…
"Pane Milane, myslím, že to můžete odnést," mhouří pan doktor slastně oči a lalok se mu opět vlní v rytmu jeho slov. "A vyřiďte šéfkuchaři, že tohle bylo to nejlepší, co jsme tady za poslední dobu měli…"
Tak to byla historka o páječcích.
Příště můžu navázat ve stati o původu slova buržerant. Tou historkou se zanořím až do temnoty mojí zahraniční praxe…

A zde moje oblíbená scénka.





Záhadná housenka

4. září 2011 v 21:05 | Štaja |  Fotky
Hola hola, přátelé všeho tajemného a neznámého!
Je tomu zhruba deset dní, co jsme potkali při cyklovýpravě okolo berounky tuto mamutí housenku.
Na obrázku 1 housenka jako taková, na obrázku 2 v porovnání s rukou šestiletého dítěte.
Kvízová otázka zní, co se asi z něčeho takového může vylíhnout?
Já tedy nemám ponětí.
Třeba nějaká úplně malá můrka?


Nebo raptor?


Nebo takový ten mimozemšťan, co vám vleze nosem do hlavy a potom vám rozkazuje, co máte dělat?

Nevím.
Pokud to někdo znáte, dejte vědět!

Dobrou noc!!!