Listopad 2011

Výlet do Lužné

21. listopadu 2011 v 11:33 | Helča |  Turistika / geocaching
Letošní konec léta a začátek podzimu se opravdu povedl.
A tak mi bylo líto nevyužít krásné počasí na výlet.Děti byly se školkou a vlastně i se školou na výletě v lesním informačním středisku a potom šly do lesního hřiště.
Hřiště se jim moc líbilo , tak proč tam nevyrazit znovu na vlastní pěst.Když jsem volala kamarádce, jestli se nechtějí přidat, dozvěděla jsem se, že zrovna ten den jede na Křivoklát parní mašinka. Řekla jsem jí, paráda, ale ta bývá plná, tak se do ni hrnout nebudem.
Takže nakonec jsme měli spicha v osobním vlaku směr Rakovník.
Sešly jsem se a dokonce jsme viděly i parní vlak. Co mě zaujalo na parním vláčku, že nebyl plný, jak jsem očekávala. A tak jsem narychlo změnila plán, vláčkem pojedem, ale až z Křivoklátu do Lužné, takže hřiště k velkému smutku dětí vynecháme.
Ještě v Křivoklátě na nádraží se rozčilovaly, že chtějí na hřiště, ale přemluvila jsem je a nakonec myslím, byly za to rádi.
Vláček byl poloprázdný, sedly jsme si nejprve v jídelním voze a potom jsme přešly do prvního vagónku, ten byl úplně historický, dřevěné lavice.
A největším zážitkem byly tunely, ve kterých byla naprostá tma, jen jiskřičky občas vyletěly.
Další výhodou poloprázdné historické jízdy parní mašinou bylo to, že když jsme čekaly v Rakovníku, tak jsme si mohly celý vlak projít, nejzajímavější byly samozřejmě přelezy z jednoho vagonku do druhého.

V Lužné jsme vláček opustily, jak by ne, vždyť zde byla konečná, zpět jel až odpoledne.My mezitím navštívili muzeum mašinek v Lužné.
Zde se děti vyřádily nejen na mašinách, které mohli prolézat a být i "topičem", ale i na malém hřišti.

Po prolezení muzea jsme šli zpět na vlak. Kamarádka jela přes Kladno do Prahy a my motorákem domů.
Komu by se nechtělo být jen v muzeu a udělat si malou procházku, doporučuji jít po značce do Řevničova.Když byla Kačka mimino, jeli jsme tudy i s kočárkem a dalo se to.
Konkrétně je to:po modré přes Sládkův kříž na rozcestí s červenou, po červené na rozcestí Kluk a odtud po zelené k nádraží. Je to taková lehká pohodovka.
Nebo se dá jít po červené z kluka dále přes Merkovku(tam je tuším pramen s pitnou vodou) až na rozcesti s modrou a odtud přes prameny Klíčavy opět k nádraží.To je delší, místy možná trochu těžší terén pro kočárek, ale taky by se tudy dalo.
Přeji příjemnou procházku, muzeum je asi přes zimu zavřené, ale procházka po okolí spojená s výletem vláčkem je pro děti taky příjemným zážitkem.


Protržená přehrada

18. listopadu 2011 v 20:37 | Štaja |  Turistika / geocaching
V létě jsem vám sliboval reportáž z Desné na téma protržená přehrada. Tato reportáž tedy navazuje na tu, kterou naleznete ZDE.
K tomu, abych dokončil krátký šot na ono téma, jsem se dostal až teď. Samozřejmě pořád válčím s výrobcem muziky, kterého jsem použil jako podklad, což se nepokrytě přiznám, že se jedná o legendární industriální kapelu Zřícené novostavby.
Takže možná celý šot, který mi dal tolik práce, prostě nebude fungovat.

Zde je. Ať žije svoboda a demokracie a pokud se mi ozve sám Blixa Bargeld, tak to opravdu stáhnu a navíc oběhnu svlečený do naha třikrát Václavák!


Opravdu doporučuji toto místo navštívit. Je klasickou ukázkou toho, že člověk není pán tvorstva. Příroda diktuje podmínky...

Pepík a příšera

17. listopadu 2011 v 21:17 | Ondra |  comix
A zde je nový comix od Ondry, který se jmenuje "Pepík a příšera".
"A proč jsi nazval svého hlavního hrdinu Pepíkem?"
"A jak by se to asi jmenovala?"
"A proč se to třeba nejmenuje Ondra a příšera?"
"Protože je to tak lepší, ne?"


Cynické fantazie

16. listopadu 2011 v 20:37 | Štaja |  Parapet
Hola hola, přátelé!

Dnes ráno jsem se dozvěděl, že mi vyšly hned dvě povídky. To se mi věru nestává příliš často, to mi věřte...
Projekt "Cynická fantastika" přes všechny patálie a úskalí nakonec neskončil v propadlišti dějin, ale dohrabal se až do finále a tak si ho v dnešní době můžete koupit v patřičném balení v knihkupectví. Přestože změnil jméno na "Cynické fantazie".
Ono to trvalo snad čtyři roky, možná déle. Knihy žijí svým vlastním časem a někdy jim trochu trvá, než se dostanou na světlo. (Proto doporučuji nepoužívat při psaní nějaká konkrétní data, pokud se pohybujete v opblasti sci-fi, v tomto žánru můžou být následky opravdu katastrofické...)
Tahle kniha má nakonec smysl nejen díky tomu, že sdružuje zajímavé povídky, ale i díky tomu, že se všichni, kdo přispěli k jejímu vzniku, zřekli honorářů ve prospěch dětí Martiny Šrámkové, která sama přispěla svým dílem, ale samotného vydání knihy se bohužel nedožila. Snad to bude tedy alespoň k něčemu dobré, ať nás kritici třeba roznesou na kopytech...
Nejsem z těch, kdo by se rádi vytahovali, ale přesto zneužiji svého blogu k nekalé reklamě. Určitě si Cynické fantazie nezapomeňte koupit, rozhodně to bude stát zato!


Samozřejmě nemohu nevzpomenout na Milana Petráka, se kterým jsem se kdysi setkával na turistických setkáních SF/f Workshopu, organizovaných Honzou Macháčkem, a který si na mě po letech, když se tahle sbírka začínala dávat dohromady, vzpomněl.
A nakonec i Šamanův projekt literárního čtení v Českém Těšíně v kavárně Noiva v rámci Triconu 2010 nebyl zbytečný, neboť zanikající myšlenka této antologie chytila druhý dech a nakonec se dobrala výsledku. (Reportáž najdete ZDE).

Teď jen doufám, že všechno dobře dopadne a že až to budou lidi číst, že se nebudu muset propadnout hambou do sklepa...

Ondrův poklad

11. listopadu 2011 v 21:46 | Štaja |  Rodina
Jak jste se možná již dovtípili, žijeme tu tak pospolu dvě rodiny, tedy čtyři dospělí, čtyři děti, chlapi hrají přesilovku, Kačenka je nejmladší ženská. V ulici je taky sousta dětí, máme mnoho kamarádů, kteří už také mají děti a tak se tedy občas u nás koná nějaká taškařice, kdy se připraví pro ratolesti nějaká legrace a pro dospělé se třeba narazí soudek, případně se něco mrští na oheň a je veselo. Při poseldním, díky nemocem poněkud opožděném dvni dětí teta uspořádala pro děti opravdu luxusní honbu za pokladem. Dalo jí to dost práce, pokusila se o to, aby děti při hledání pokladu podle mapy použily všechny dostupné smysly a trochu nažhavily mozkové závity. Obšírný popis této události si můžete přečíst přímo z pera mojí sestry ZDE. (Stačí rozkliknout.)

Ondra, po Honzíkovi od sousedů druhý nejstarší mladík v domě, začal letos v září chodit do školy a učí se psát a číst a počítat.
Je tomu několik dní, co jakmile přišel ze školy, obrátil se na mě s naléhavou prosbou, jestli bych mu nepomohl s tím pokladem. Vytasil se s obří mapou a požádal mne o kýbl, o míček a o nějakou krabici, do které bychom dali nějaký poklad (maminka pohotově vytáhla škatuli od granka a nacpala do ní nějaké čokolády a nezapomněla ani na čtyři mrkvičky, vitamínky musí být) a začal hledat karty a pexeso. Vrazil jsem do kapsy foťák, sebral z pracovny koš na papíry (který jsem byl nucen nevybíravým způsobem kamsi vyprázdnit), doporučil mu, aby si míček vzal ze zahradního domečku, neboť jich tam je spousta a užasle a pochopitelně značně skepticky jsem sledoval jeho počínání. Skepticky zejména proto, že mi ta mapa, kterou si sám namaloval, nepřipadala právě pochopitelná. Navíc jsem si byl jist, že ostatní děti budou bojovku, kterou sám vymyslel, sabotovat.

Mapa Ondrova pokladu

"Tak pojď, tati. Musíme to připravit!" zatahal mě za rukáv poté, co si do jedné kapsy nacpal pexeso a do druhé prší.
"No jasně. Jdeme na to," řekl jsem a vzal koš.
U domečku jsme nafasovali míček.
"Pojď, tati! Jdeme!"
"No vždyť už jdu," kroutil jsem hlavou.
Seběhli jsme po cestě dolů z kopce.
"Tady je, tati, ta druhá mapa!"
"Druhá mapa?"
A to už jsem ji viděl. V dutině stromu, kam dětem děda vždycky schovával bombóny a kterou pro ton účel sám vytvořil, trčel papír.
"Já ti jí ukážu!"
"Ale na co bude druhá mapa?"
Ondra ji vytáhl a ukázal mi ji. Byla ještě stručnější než ta první.
"Tahle je přece pro Vašíka!"
"Dobrá, tak ji tam vrať a půjdeme dál."
Ondra ji tam vrátil.

"Takže tohle bude první stanoviště. A teď připravíme druhé stanoviště!"
Sunuli jsme se na druhé stanoviště, které bylo nakonec u cesty uprostřed louky.
"Tak, tati. Tady dej ten koš a tady se bude trefovat tím míčkem do koše. Každý má tři hody. Jedna trefa jeden bod, druhá dva a třetí... Pět bodů. Tady bude čára pro starší děti a tady pro Kačku a Vašíka. A pojď! Musíme dál!" řekl a hnal mě dál po cestě, směrem k zahrádce babičky Jitky.
U vrátek si uvědomil, že jsme si nevzali klíče od vrat.
"Nevadí, tati. Já to přelezu."
A opravdu branku přelezl a nachystal k chajdě pexeso a karty, které si nesl v kapse. A přelezl zpátky. Poté zamaskoval nedaleko vrat do trávy krabici od granka, tedy onen mrkvový poklad. Vraceli jsme se domů.
"Ale ty klíče od chajdy musejí viset někde tady na plotě. Tak ty vezmeš ty klíče, tati, a půjdeš jako napřed."
"Tak já vezmu ty klíče a oddělím se na druhém stanovišti a poběžím napřed a pověsím je na plot," navrhl jsem, protože jsem chtěl všechno zdokumentovat.
"Jo."

Ratolesti studují mapu


A zde je záznam, který jsem dnes konečně zpracoval. Na konci celé ondrovy akce jsme s tetou zůstali stát jako solné sloupy a teta prohlásila něco v tom smyslu, že se na to příště ... když dokážou najít poklad podle takovéhle mapy a vpodstatě úplně bez indýcií!
Zajímavý je moment ke konci záznamu, kdy se Honzík zadívá na mapu a neomylně běží pro poklad.
Těmito a jinými záhadami se zabývá mimo jiné Artur C. Clark, snílek a fantasta...



Děti se chopily svých čokolád a mrkví a ubíraly se k domovu, naprosto spokojené.
Taky aby ne, když si to udělaly samy...
Doufám, že nám na jaře zahrají loutkové divadlo...
Snad to nebude moc brutální...