Prosinec 2011

Propast - Život je dar

31. prosince 2011 v 0:31 | Štaja |  Retro
Hola hola!

Již jsem se zde jistě zmiňoval o svých hudebních aktivitách, které podnítil zejména kamarád z dětství Ladvan (ZDE naleznete jeho stránky, kde se tomuto zajímavému tvůrčímu období také věnuje).
Kdysi jsem odejel na čtyři měsíce na zahraniční praxi do Švýcarska a tam jsem měl spoustu času. Hodně jsem v malém zasněženém kutlochu tvořil a tak vzniklo i libreto, které později dostalo souhrnný název "Propast". Nebylo to libreto ledajaké, naše cíle nebyly nikterak nízké. Začali jsme tím nejsložitějším: Rockovou operou.

Poté jsme se s Ladvanem o prázdninách roku X sešli v novostavbě domu, kde momentálně bydlím se svou rodinou, nainstalovali podivné improvizované aparáty (elektrickou kytaru s kombem, mikrofon prohnaný přes staré rádio a dětské piánko, taktéž zesílené jakýmsi podivným starým mikrofonem, připojeným přes pětikolík do dalšího rozpraskaného rádia). A celé dílo, ať už se v budoucnu měnilo jakkoliv, jsme takto zaznamenali.

Toto je intro, zahrané mnou samotným na ono legrační piánko, a první skladba, nazvaná "Život je dar (když víš jak s ním dál), vše příjemně zboostrované ozvěnou, kterou vytvořila rezonující chodba prázdného domu. V závěru můžete zaznamenat šikovně zakomponované dohrané kytarové sólo, kde zazní, přestože jsme to natáčeli jen ve dvou, "bicí" a rytmická i sólová kytara současně.

Protože myšlenka celého díla byla převyprávět dramatický život jednoho člověka od narození až po smrt, jistě chápete, že první skladba je o porodu.

Mrkněte na to, ale upozorňuji, že je to jen pro ty otrlejší!


Zde je přepis textu:

Nic vůbec nic není, nic nemá co vnímat
Nemá co řešit, nemá co proklínat
Najednou něco je
Chemická reakce
Najednou to žije
Budiž pochválena ta chvíle

Z chuchvalců nejsoucna se spojují prvky
A vzniká něco
Na způsob malý kytky
A další reakce
Armády barev
A vzniká tělo
Aniž by to chtělo
Aniž by to vědělo

Zrodil se život a narodil se člověk
Jaký šance bude mít se v životě zapojit?

Život, ten nezastavíš
Život jde dál
Život, to je narození
Životu hrozí vyhubení
Život je dar

ŽIvot, to je peklo
Život je bál
Život s tebou zamává
Život bonusy nedává
Život je flám

Život, to je dar
Když víš jak s ním dál, jak s ním dál

Neví, co ho čeká
Neví že bude živo
Ještě není nic
Jen sloučenina a nic víc

V té změti barev se potácí
Nemá to hlavu ani patu
První jeho vnímání
Hele, já asi žiju
Já žiju!

Svět se stal v tom okamžiku
Jedním velkým zmatkem
Náhle letí ven
A napřed zadkem

Poprvé vidí světlo
Neví co to je
Vidí bílé kachlíky
Svou matku, nahlas běduje,
Ocitl se venku!

Nuže, pokud Vás toto zapomenuté dílo jen trochu zaujalo, dejte vědět, jestli mám pokračovat rozborem další skladby!

Crazy dream - part II

29. prosince 2011 v 14:33 | Štaja |  comix
Tak jsem si opět vzpomněl na kuriozní nedoknčený komix, zatím poslední, ve kterém vystoupil mr. CHO a Jacky Horn, jehož začátek jsem zde publikoval v březnu.
První část naleznete, kliknete-li na tento nápis: ŠÍLENÝ SEN Mra CHO - PART ONE .


Vystříleli jsme bandu krvelačných Šmoulů a z houbové chýše probuzením unikli do reality. Ale mr. CHO je ospalý. V dalším snu se vrací hluboko do dětství, kde zjistíme zajímavou skutečnost o tom, jak vznikla nenávist mezi mrem CHO a jeho úhlavním nepřítelem Marťanem.

Zde je ještě úvodní stránka celého nedokončeného díla.



Takže jedem.
Zlý sen o ošklivém zážitku z dětství, který nastartoval žetězec neskutečných událostí.








V příštím pokračování se budeme věnovat opravdu podivné šachové partii. V šachisty se ve snu opět mění mr. CHO a Marťan. Figurkami jsou jejich podřízení a v jednom případě dokonce jeden nadřízený.
Tedy pokračování příště!

Cynické fantazie - křtiny (a objevení červí díry Krakatit - Zličín)

27. prosince 2011 v 11:14 | Štaja |  Mé omyly
Fotogtafie byly použity s laskavým svolením Jana Kovanice.
Podrobnou recenzi Cynických fantazií od stejného autora můžete najít ZDE .


I.
Jak mi teklo do bot

Nikdy jsem nekřtil knihu.
Křtili jste někdy knihu? Já tedy ještě ne. Když jsem nastupoval do vlaku mířícího na Smíchovské nádraží, pociťoval jsem nejistotu. Ale ano, to je přece normální, pociťovat nejistotu. Jenže já měl ještě pocit, že mi teče trochu do bot. Teď si jistě říkáte, kde jsem k tomu pocitu přišel. Nuže, to je velice jednoduché. Jelikož všude jezdím autem, neuvědomil jsem si, že již minulo teplejší období roku a že bych měl vyměnit obuv. Navíc při přechodu louky směrem k našemu slavnému nádraží (točila se zde finální scénka Svatební cesty do Jiljí) se projevil podstatný nedostatek mojí levé botky. Měla děravou podrážku... Za chvíli jsem měl mokrou i ponožku a každý krok, který jsem učinil postiženou nohou, vydal zvuk, za jakého se obvykle pohybuje po souši vodník Čochtan, případně jeho zelení kámoši.
Ve vlaku bylo teplo, voda z boty zase vytekla.
Prostě paráda...

II.
Baťa

Následující cestu jsem naplánoval tak, aby vedla přes prodejnu obuvi na Koňském trhu. Tam jsem vybral boty ve slevě a kvalitní ponožky. Spojil jsem tím "nepříjemné s užitečným", neboť moje pracovní obuv je již poněkud po zenitu. Pořídil jsem nové lakýrky a příjemné ponožky, napuštěné aloe vera.
Při placení jsem poněkud zazmatkoval, neboť jsem vytáhl z kufříku peněženku, z té vyndal baťakartu a platební kartu, načež jsem peněženku opět zavřel do kufříku. Po provedení transakce jsem se značně vyděsil, neboť mi zůstala v ruce baťakarta, platební karta a peněženka někam zmizela. Ztropil jsem paniku, paní pokladní hledala šrajtofli, já jsem hledal šrajtofli, ale nakonec mě napadlo otevřít kufřík, načež jsem zjistil, že peněženka skončila zabouchnuta v kufříku.
Bylo mi trapné vysvětlovat prodavačce, že bych se v tomto svatostánku obouvání velmi rád rovnou přezul do nových bot a staré schoval do krabice (budou se ještě hodit), a tak jsem odešel v mokrých botech, že si je přezuji někde jinde.
No prostě paráda...


III.
Záchodky na Můstku

No vida. Stál jsem před tím obuvnickým chrámem (který byl donedávna ukázkou čistého funkcionalismu, stejně jako všechny baťovské obchody z baťovské éry, leč v současnosti vypadá jako běžná trapná kancelářská budova), pršelo, měl jsem mokro v botech a v červené krabici botky nové, i ponožky nové, pěkně suché, jenže kde si je obout, aby to nepůsobilo trapně?
Opět jsem dostal nápad, jak spojit nepříjemné s užitečným, a zamířil do metra na toaletu. Paní byla opravdu profesionálka, snadno jsem si pronajal kabinku za pět korun, kde jsem nepozorován usedl a přezul si mokré boty za suché. Cítil jsem se rázem daleko lépe.
Pak mi došlo, že tu není papír.
Předtím jsem se po něm vlastně ani nesháněl. Hledal jsem jen azyl, kde bych si mohl v klidu přezout mokré boty za suché. Jenže když už jsem tam tak seděl... Proboha, ty reflexy...
...Díky bohu můj kouzelný kufřík obsahoval i noviny...
...Ta paní by přece měla klienty upozorňovat, že si mají papír utrhnout na stojanu vedle umyvadla...
...Jednoduše paráda...

IV.
Krakatit

Ve zbrusu nových lakýrkách, s taškou od Baťi a kouzelným kufříkem, o nějaké ty bankocetle lehčí jsem vstoupil do knihkupectví Krakatit. Byl jsem odeslán dozadu a nahoru po schodech. Netušil jsem, že tam někde existuje nějaká taková společenská místnost, kde je možné posedět s psavci, dát si sklenku vína, případně panáčka, byl jsem tedy tímto prostředím příjemně překvapen. Setkávám se se Zdeňkem Rampasem, který mi osvětluje, jak se to má s autorskými výtisky a podivuje se, že doposud nikdo nedorazil. Nafasuji knihy.
V rohu sedí Michael Bronec a proškrtává jakýsi fascikl.
Ptám se člověka za barem, je - li zde k mání nějaké víno. K mání je sudové chardonnay. Objednám si sklenku a zjišťuji, že není vůbec špatné.
Objevují se Rečkovi. Usedáme ke stolu, rozjíždí se debata. Jana si na mě matně vzpomíná, je tomu možná přes deset let, co jsme se setkali na literárním víkendu ve Třech studních. Abych pravdu řekl, příliš se nedivím tomu, že mě nepoznala. Vystihne to holou větou. "Lidé se mění." Má pravdu. V té době jsem mohl mít o patnáct kilo méně.
Když si objednávám druhou sklenku chardonnay, potkávám ve dveřích Šamana.
Setkali jsme se minulý rok v Českém Těšíně v kavárně Noiva (Avion) při literárním čtení našich věcí z právě "křtěného" sborníčku Cynických fantazií. Objednávám mu taktéž sklenku bílého.
...No paráda...

Zleva Zdeněk Rampas, Jan Poláček, Ingrid a Petr Hanušovi


V.
Autogramiáda

Vytahuji z magického kufříku inkoustové pero a škemrám o podpisy. Objevuje se paní Eva Hauserová, Ingrid Jelínková (Hanušová), Petr Hanuš, Jan Poláček, Cyril Simsa a Jaroslav Houdek. Všechny oběhnu a nechám si podepsat knihu, sám rozdám své podpisy, taktéž učiní i ostatní, prohodíme pár slov, zejména jak s tím nikdo moc nepočítal, že tahle kniha někdy spatří světlo světa.
Pan Rampas nechá rozlít lahev tuzemského sektu, pronese projev. Kniha se nepolévá alkohlem, neboť by se zničila. Postačí přípitek. Polévat knihu čímkoliv je barbarství.
Přichází ještě několik osob, ale nevím kdo to je.
Rozjíždí se bouřlivá debata s Jenem "Nevinné dítě" Kovanicem. Do toho přicházejí moji dva přátelé, kteří mě přišli psychicky podpořit. Opět obíhám klečko a škemrám ještě o podpis do jejich výtisku.
Objevují se obložené chlebíčky, ke kterým se v zápalu slibně se rozjíždějící polemiky nemám šanci dostat.
Někdo vysloví názor, že psát do knihy je barbarství.
Namítám, že tím stoupá hodnota oné konkrétní knihy. Když si v antikvariátu koupím sto let starou knihu a uvnitř najdu nápis tužkou "mojí nejmilejší Andulce", jako bych nakukoval přes filtr těch roků přímo do minulosti...


Projev
VI.
Krakatoa chardonnay

Další sklenky chardonnay. Kypí tvůrčí kvas.
Ten člověk za barem je Darion, neboli Martin D. Antonín.
Vnutím Jenovi jednu ze svých nedopilovaných věcí. Moc rád bych sklidil nějaká data o tom, co jsem udělal v textu špatně.
Hodiny ubíhají a místnost se vyprazdňuje.
Dochází chardonnay.



VII.
Smrt krásného chardonnay

Poté, co z kolbiště mizí i Jan "Nevinné dítě" Kovanic, zapřádám debatu s Jaroslavem "Smrt krásných kentaurů" Houdkem a nějakou paní, která se mi představuje, ale mě nějak hučí v hlavě a nemůžu si její jméno zapamatovat. Debata přechází na dědečka z Koločavy a hlubokou minulost. Zvoní mi budík, připomínající, že pokud do patnácti minut neopustím lokál, ujede mi poslední spoj do mé rodné vísky.
Definitivně skončilo sudové chardonnay.
Někdo z nás má ten nápad dát si na cestu panáka.
Na baru se objevují tři socialistické panáky (0.05 dl) řecké vinné pálenky.
Po jejich zneškodnění se na tom samém místě jako mávnutím kouzelného proutku objeví další tři.
Odcházím.

VIII.
Červí dírou na Zličín

Zjistil jsem, že od knihkupectví Krakatit vede na konečnou zastávku metra červí díra. Ta se dá aktivovat požitím jistého množství sudového chardonnay a dvěma socialistickými panáky řecké vinné pálenky za podmínky, že si nedáte v průběhu tohoto procesu ani jeden obložený chlebíček. Zafungovalo to asi tak, že když jsem se odlepil od vchodových dveří, vše se zahalilo do podivné mlhy. Když se ta mlha rozestoupila, zjistil jsem, že uběhlo zhruba 45 minut a že stojím na zastávce autobusu.
Možná že tu červí díru aktivovala ta řecká vinná pálenka.
Ze Zličína do mé rodné vísky bohužel červí díra nevede. Ale podařilo se mi chytil ten poslední bus.
Takže nové boty, kniha se spoustou podpisů, přehršel nových poznatků a dojmů...
No prostě paráda...
...Prostě křest...

Křest Cynických fantazií

16. prosince 2011 v 21:09 | Štaja |  Parapet
Hola hola!

21. 12. se v knihkupectví Krakatit bude křtít kniha "Cynické fantazie" .



Nikdy by mě nenapadlo, že se ocitnu v tak dobré společnosti... To si zase budu připadat jako fazole mezi perlami...
...Křest knihy by měl přecházet v oslavu slunovratu. Myslím, že bude o čem povídat.

A teď už mě vůbec nenapadá, co bych o tom napsal... Vznikla tu pěkně pestrá sbírka hororů, jen co je pravda. Co povídka, to zcela odlišný pohled na věc.

Tak přijďte příští středu v půl šesté do Jungmanky. Jistě to bude stát zato!!!

Tip na vánoční dárek

9. prosince 2011 v 20:56 | Štaja |  Parapet
Taky nevíte co koupit vaší drahé polovičce k vánocům?
Co takhle hodinky? To by možná šlo...

Je to jednoduché. Vlezete do hodinářství. Tam stojí prodavač. "Máte přání?"
"Potřeboval bych hodinky pro svoji drahou polovičku," řeknete.
Prodavač se potutelně ušklíbne. "Ale které? Jak vidíte, máme jich tu spousty!" Vše doplní vtipným gestem.
"Ehm... Co takhle ty za 15 750 000?"
Prodavač se zamyslí, podrbe se na čele. "Počkejte, podívám se jestli je ještě máme..." Někam zmizí. Za chvíli se vrátí s krabičkou. "Ještě jedny by tu byly. Vezmete si je?"
"Můžu si je napřed prohlédnout?"
Prodavač je vybalí a podá vám je. "Baterky nejsou v ceně."
"Nevadí. Koupím si je u Číňana. Asi si ty hodinky vezmu. Napíšete mi na ně paragon?"
Prodavač se trochu zarazí. "No... Ale když jinak nedáte..." Vytáhne ze zásuvky papírek a vypíše ho, načež ho opatří razítkem. Papírek vám podá. "Dobrá... Patnáct miliónů sedmset padesát tisíc, prosím."
Podáte mu 15 750 000.
"Děkuji. Budete chtít tašku?"
"Snad ani ne. Vejde se to do kapsy. Nashledanou."
"Nashledanou."
A máte pěkný dárek pro vaši drahou polovičku.
No nekupte to!


Pečené slávky

7. prosince 2011 v 0:03 | Štaja |  Recepty
Po nějaké pauze vítejte zpět u další gastronautické výpravy. Tentokráte se budeme věnovat mušlím, konkrétně skávkám jedlým.
Nuže, netušil jsem že mušle může být až tak dobrá, dokud mi ji jeden kolega v práci nenabídl k ochutnání, upravenou následujícím způsobem...
Ale nepředbíhejme...
Dnes jsem zavítal do takového toho velikého obchodu, kam vás nechtějí pustit, pokud nemáte členskou kartu či co, a všechno tam prodávají pouze ve velkých baleních, až na některé výjimky, jakými jsou kupříkladu mořské plody. A dnes jsem v tomto "krámě", kterému nechci dělat reklamu, narazil na tento balíček čerstvých mušlí z Dánska, a to za velmi dobrou cenu (okolo 90 Korun, přičemž balíček měl něco přes kilogram). Pro představu, před nedávnem jsem pořídil kilový sáček mražených slávek za cca 150 Korun. No nekupte to!


Tedy dále...
...Mušličky trochu opláchnu ve vodě, ale nedělám okolo toho žádné drama.



Připravím si ingredience. Olivový olej, bílé víno, cibulku, česnek, rajčátko, papričku, sůl a pepř. Zeleninku nakrájím na malé kousky, připravím si pořádnou pánev s poklicí a na tu naleju olivový olej.
Zde zátiší s ingrediencemi.


Olej zahřeji a započnu smažiti cibulku, posléze přidám papriku, rajčátko a česnek a vše lehce rozdusím a řádně posolím. Soli se nemusím bát, mušličky si jí vezmou poměrně dosti, nicméně nezapomínám, že čeho je moc, toho jest příliš... Na toto pořekadlo ale mohu klidně zapomenout v případě česneku, neboť ten zde nesmí hrát žádné druhé housle...

... Tuto směs řádně rozpálím, rajčátka pustí šťávu, paprika se k tomu přidá, česnek začne vonět. V tu chvíli vrhnu do pánve slávky, pocákám je bílým vínem, lehce promíchám a zaklopím poklicí. Vše dohromady dusím maximálně deset minut, občas pod poklici zvědavě nakouknu (nenechám se omráčit smrští vůní, která na mě zaútočí) a lehce s tím vším míchnu. Slekety se rozpálí a srdíčka se rychle ohřejí, přitom je prostoupí chuť a odér všech dušených zeleninek...
...Promiňte, obrázek se trochu rozmazal...


Nezapomenu pochopitelně na bílé pečivo. Dnes jsem použil italskou focacciu, kterou jsem si dopekl v troubě. K mušlím neexistuje nic lepšího než bílé pečivo, zapomeňte na brambory a podobné záležitosti. Jak byste také bramborou vyjedli ten báječný sosík, který nám zde v průběhu vaření vznikl?


Nakolec položím celý výtvor doprostřed stolu, přidám lžíci na omáčku a přítomní se mohou pustit do jídla. Vše doporučuji zapít bílým vínem, o focaccie už jsem mluvil. Je možné použít i bohapustou bagetu, ale bez pečiva tohoto typu by to nebylo ono, to mi věřte.
A taky mi věřte, že je to oravdu "žranec". Nenechte se odradit tím, že už jste to někdy chutnali někde jinde a že to nebylo k jídlu. Když to uděláte takhle "jednoduše na pánvi", jistě změníte názor!

Tak tedy zase někdy! Jdu spát, nebo zase dostanu hlad...