Květen 2012

Šalamounovo hovno

23. května 2012 v 21:46 | Štaja |  Povídky

Dlouho, předlouho už jsem sem nic nepřidal, neboť mám omezeně času. Dnes jsem ale objevil jeden svůj starý kus.
Tak si ho užijte...

Šalamounovo hovno




Posunul si brýle na nose a zabručel takřka neslyšně "no to snad není možné". Zrak ho ale neklamal. Na druhé straně deníku Perforace Politican byl maličký, nenápadný, snad dokonce úmyslně skrytý titulek. Vypadal přesně takhle.

"ŠALAMOUNOVY EXKREMENTY OBJEVENY!!!"

Ale ne, to je snad žert, pomyslel si, naposledy natáhl z doutníku a v tom obrovském rozrušení ho típl vedle popelníku. Místností zavoněl odér pálícího se lodního laku. Neklidně se zavrtěl ve svém koženém křesle, které jako by náhle začalo tlačit a nutit ho dramaticky vstát.

"Stalo se něco, pane?" promluvil oddaný sluha John, stojící u dveří a čekající s hadříkem přehozeným přes ruku, až dostane příležitost vyměnit pánovi špinavý popelník za čistý.

Pán se podíval na sluhu přes noviny, složil je a dramaticky vstal. John byl starý a zkušený sluha, takže ho to nevylekalo, navíc byl na dramatické vstávání svého pána zvyklý.

"Tady píšou, že kdesi v Gíze objevili Šalamounovy výkaly. Co byste tomu řekl, Johne?"

"Obávám se, že jsem již před nějakým časem o té Šalamounově... echm... stolici slyšel," odpověděl pohotově John. "Bylo to však v jiném kontextu. Nicméně, troufám si podotknout, že Harrald této tématice věnoval podstatnou část dnešního ranního vydání."

"Znamená to tedy, že ho opravdu našli?" řekl továrník a hodil noviny tam, kde ještě před chvilkou seděl.

"Můj názor je takový, že se jedná o takzvanou ´kachnu´, pane."

Pán si sundal brýle, sáhl si do kapsičky pro kapesníček a začal si je leštit. "Dnešní věda je na vysoké úrovni, Johne... Jsem si jistý, že jsou dnes vědci schopni rozeznat dva tisíce let starý hadí trus od stolice člověka."

"Obdivuji váš přehled o přírodních vědách, pane," řekl John. "Avšak jestli dovolíte, rád bych očistil ten vypálený důlek ve stolku smirkovým papírkem a přelakoval ho lodním lakem."

Pán se zamyslel. "Ne, to nebude nutné, Johne. Jen příště postavte popelník rovnou na to místo."

-

Stál u proskleného okna ve své pracovně a pozoroval komíny jedné ze svých fabrik, jedno ze svých srdcí, jedno ze svých dětí. Kolik času věnoval tomu, aby tu ta fabrika stála. A kolik věnoval těm ostatním, které z okna jeho pracovny nebyly vidět...

Neminul týden, aby nezadrnčel modrý telefon na jeho mahagonovém psacím stole a ze sluchátka se neozvala lámaná angličtina majitele některého z obrovských chemických gigantů z arabského světa, nabízejícího za některou z továren sumy, které její současnou hodnotu mnohonásobně převyšovaly. Vždycky odpovídal tou samou větou. "Svůj podnik nikomu neprodám." Hodnota akcií neustále stoupala. O tom ho pro změnu informoval neustále drnčící červený telefon, napojený na agenta působícího přímo na burze.

Šedý telefon se ozýval zřídka. V tomto sluchadle se ozývala obvykle továrníkova žena. Dva měsíce už ji neviděl a vlastně mu to ani nevadilo.

Opět rozmlouval se svým vnitřním hlasem, s tím nenapravitelným rouhačem, který mu neustále našeptával: "Prodej to! Prooodeej tooo! Zbav se toohoooo!!! Prooodeej! Prooodeeej!"

Hbitě svému vnitřnímu hlasu odpovídal. "Mám jediné tři děti. Jediné tři fabriky. Akcie stále stoupají. Stoupají... Akcie mých dětí!"

Někde byl problém a on nevěděl kde. Od dnešního rána ho vůbec nic neuspokojovalo. Tam dole pobíhali dělníci s rudly, lopatami a košťaty a jemu to tentokrát vůbec nepomáhalo. Cítil potřebu něčeho úplně jiného. Bylo to něco, co našel v dnešních novinách hned po ránu.

Náhle se rozdrnčel modrý telefon.

Zvedl sluchadlo. "Ano?"

Jakýsi hlas mu lámanou Angličtinou sdělil neuvěřitelnou částku, kterou nabízí za jednu z jeho poboček.

"Prooodeeeejjjjj," zasípal proradný vnitřní hlas.

Věděl, že to jediné řešení čeká někde daleko za mořem. Čekalo dva tisíce let. Dva tisíce let čekalo jen na něho.

"Echm... Nechcete mi zavolat ještě zítra?" řekl. Už v tu chvíli bylo o všem rozhodnuto.

Ať to stojí, co to stojí, byl pevně rozhodnut Šalamounovo hovno koupit a před celým světem ho sežrat.