Červen 2012

Gastrowoodoo

22. června 2012 v 21:40 | Štaja |  Pracovní / z gastronomie
Věříte v kouzla a čáry?
Třeba si nevěřte. Nikdo vás koneckonců nenutí...
...A kdyby vám nějaké kouzlo začalo fungovat, používali byste ho? Nebylo by to sice stoprocentní, ale občas by zabralo. Zavrhli byste takové čáry jako zbytečné?
Hovořím zde o takzvaném "gastrowoodoo". Spoustu svých spolupracovníků jsem už přesvědčil o tom, že tohle umění ovládám na výbornou.
Tedy, abych uvedl vše na pravou míru, ovládám pouze jednu jedinou odnož "gastrowoodoo", a tím je speciální tanec pro zahnání nevítaného zákazníka. Pracovně by se to dalo nazvat kouzlem "Zažeň hosta".
Probůh, už jsem jich zahnal bezpočet... Dá to sice práci, ale když se vše podaří, veskrze sklidím upřímnou gratulaci...
...Neboť nepříjemný zákazník je pro číšníka, jehož životním posláním je dělat lidi šťastnými, cesta peklem...
Ve skutečnsti to vypadá zhruba takto.
Přicházím do "kolbenky" a první, co mě zajímá, je kniha rezervací (někdo ji nazývá lexikonem kouzel). V případě, že se na řádkách "lexikonu" objeví třeba pan "P", případně pan "BŽ", nedej bože pan ředitel (v tom případě už leckdo hledá černého kohouta, aby ho obětoval při neumělém satanistickém rituálu), začínám reagovat.
Nechci se chlubit, ale poměrně dobře si pamatuji, co který zákazník požaduje. Někdo má rád pouze ryby, ale nechutnaly by mu bez zakysané smetany, jiný nevezme do úst nic jiného než pětipalcový stejk, někdo pije pouze Evian pokojové teploty a neustále to samé víno.
Když tedy například zjistím, že má ve 12.00 přijít pan "P", okamžitě připravím k jeho oblíbenému stolu lahev ledovcové vody pokojové teploty a lahev jeho oblíbeného vína, přičemž si k ruce přichystám minimálně další tři lahve této vody a postarám se o to, abych měl i tři rezervní lahve jeho oblíbeného vína. Když zjistím, že vodu pana "P", případně víno pana "P" nemám, ztropím zmatek, nechám si otevřít sklad, vše si dofasuji, vodu ohřeji na pokojovou teplotu, víno dám nachladit, v kuchyni se zeptám, mají - li dnes uzeného pstruha a křen na oblíbenou omáčku pana "P". Když tohle vše stihnu do 12.00, mám vysokou pravděpodobnost, že pana "P" zaženu a on nepřijde.
Ve 14.00 vítězoslavně škrtnu patřičný řádek v "lexikonu", řeknu kuchařům, že křenovou omáčku mohou odeslat do recyklace, načež do prázdné hospody vstoupí můj nadřízený a zeptá se mě, proč na stole číslo xx stojí ta lahev Evianu... Tak mu prostě vysvětlím, že jsem očeával pana "P" a on bohužel nepřišel. Asi mu do toho něco vlezlo...
Mým rekordem byla zahnaná skupina šestnácti klientů, kteří měli na 23.00 objednáno šestichodové menu. Organizátor dorazil ve 22.45 (to už jsem měl na stole připraveno čerstvé pečivo, hořely svíčky a každý měl zalitu vodu s jednou kostkou ledu), vše zaplatil a omluvil se, neboť ostatní rozhodli jít raději někam do města...
...Pana ředitele jsem také zahnal nesčetněkrát...
...Toho současného jsem zrovna včera zahnal vyleštěnou gilotinkou a speciálním popelníkem na doutníky...
Zkuste to také! Pokud v sobě objevíte sklony ke gastrowoodoo, ušetří vám toto snažení lecjaký šedivý vlas!

Přikládám obrázek, použitý coby p.f. 2010. Právě jsem v časové tísni, nicméně až stvořím nějaký příhodnější, budu ho aktualizovat. Dobrou noc a co nejméně probodaných woodoopanáčků ve vaší oblíbené hospodě!


Mikyho samožerný trikot

16. června 2012 v 13:53 | Velký cynik |  Básně - texty

Hola hola!
Jak málo je času! Achich ouvej!
Nicméně se nevzdám. Moje šuple obsahuje nepřeberné množství věcí, které leckdy vyvolají vzpomínku, případně cynický úšklebek. Jako tomu je i vpřípadě Mikiho samožerného trikotu.
Je tomu už drahně let, co tohle "dílo" vzniklo a na svědomí ho má podivné spojení mojí maličkosti a J.H. Vychrlili jsme toho času několik povídek, pod které jsme se podepsali jakožto "Velký cynik". Zatímco ty první skončily někde na takové té obří disketě do dvaosmšestky (ale když zalovím v šupleti, ještě je mám někde vytištěné), ta poslední už skončila ve formátu v dnešní době použitelném, a tak ji tady máte.
Předem se omlouvám, pokud se někoho dotknou některé výrazy. Nejedná se o rasismus, ale o parodii. Skejťáci si zřejmě budou zřejmě taktéž ukazovat na hlavu, neboť v textu použité skejťácké výrazy typu "Šmejkáč" a "Dvojitý Polák" jsou pouhé výplody naší fantasie. Na prkně jsme, přiznávám, nikdy nestáli, ani já, ani J. H.
Jazyk je úmyslně obhroublý, neboť vše vypráví rozmazlený drzý fracek.




Velký Cynik


MIKIHO SAMOŽERNÝ TRIKOT






Toho dne, kdy jsem dosáh osmnáctýho roku svýho života, dostal jsem od matky pár babek, abych dal pokoj. Hbitě jsem vyrazil do čtvrti našich žlutých bratří, abych se voháknul.

Nevim jestli jste si toho někdy všimli, ale takový místa mají svou poezii. V bludišti špinavejch betonovejch stěn a azbestovejch protipožárních přepážek může člověk narazit na cokoliv. Křiklavý neóny tiše popraskávaj, malí žlutý lidi prodávaj laciný tesilky a vychvalují šišlavejma hláskama jakejkoliv treš co prodávaj a na kousek zeleně nenarazíš, a když, tak jedině ve společnosti nedovařenýho kraba na papírovym tácku. Jó, to voni uměj.

Toho dne bylo fakt krásně a já se cejtil tak frý, jak kdybych vypil basu Sprajtu, když tu náhle, co nevidim. Byl to vlastně stánek jako každej jinej, žlutej přítel taky nevypadal jinak než ti vostatní, jenže prodával něco, co vostatní tutově neměli.

"Hele, co je na tomhle trikotu tak drahýho?" povidám mu. "A je to fakt vod SONY? Já myslel, že SONY dělá spíš televize, videa, volkmeny a tak."

A von na to: "Tši sta padesát."

"Asi s mi nerozuměl," zkusil jsem to pomaleji. "Copak SONY dělá hadry? A vůbec, co je na tom kusu vonuce tak drahýho?"

"Ó, to moc dobrá trikot," řekl najednou žlutej přítel, kterej v tu chvíli teprve začal chápat, co po něm vlastně chci. "Ono se, pane, samo pere!"

"Co to je za kravinu?" oponoval jsem. "Že se samo pere, to znamená, že se jako vůbec nezaprasí?"

"Vyzkoušela!" řekla nato žlutá vopice, posunula si černý brejle jaký nosí třeba Reevs, po tom svým vysušeným čele co mělo barvu jak pergamen, a volnou rukou mi podala plechovku s nějakým svinstvem. "Okej, vyzkoušela!"

"Si děláš kozy, ne?" odhalil jsem ho. "Já nebyla tak blbej, abych platila takový prachy jenom proto, že se toho kusu hadru nemůžeš zbavit."

"Ne, ne, ne! Vyzkoušela!" Vietnamskej bratr sebral packou trochu toho sráče a vetřel ho do zářivě bílýho trika s jednoduchym nápisem někde nad pravou prsní bradavkou. To, co jsem uviděl potom, jsem nikdy dřív nikde jinde neviděl. Na horizontu se zablejsklo a v prodejcovejch brejlích se zaleskla zloba, jakou mívají ve tvářích čínský papíroví draci. Snad se i zved vítr. Trikot zežloutnul, jako by na něj přišel podzim, potom zrudnul a pak se kolem prohnaně vytvořený skvrny udělala taková hnědá pěna. Pak byl trikot zase krásně bílej.

"Viděla? To Bifidus Dabl Aktyf!!!"

Trikot mlasknul a tiše si odkrknul.

"Viděla? To Bifidus schroustla špína! Viděla? Schramstla psí sračka jako rajčatová protlak!"

"To bylo psí hovno?"

Obchodník pokrčil ramenama. "Dobrá výrobek potřebuje dobrá skvrna, říkat staré Saigonské přísloví."

"Doprdele."

"Mohla triko mít. Mohla..."

Ruka mi sama šmátla po šrajtofli, ale instinkt mě zadržel v mým počínání.

"Nojo, fakt to funguje, frajere," řekl jsem, "ale třistapade je pořád moc, za to bych měl vedle nový skejtový prkno! Dám dvě kila." Odpočítal jsem dva Santa - Klause a podal je žluťáskovi.

"Ne, tři stokoruna, tři svatá Klausa!"

"Tak jo." Už jsem smlouval i líp, ale tohle triko jsem prostě musel mít, a kdyby to vopice bejvala poznala, vyšroubovala by cenu ještě vejš a já bych měl prdlačku.

Podal jsem mu ještě kilo a bylo ujednáno.

Hned za rohem jsem strhnul svou skejťáckou mikinu a přes nátělník si natáhnul svoje fungl nový bifidogenní triko. V baťůžku jsem měl svoje oblíbený in - lajny, narazil jsem si kšiltovku pěkně do čela, skousnul žvejkací gumu a vyrazil do nejbližšího parku.

Moje kolečkový brusle jsou speciálně vycentrovaný. Mají pásky z tvrzenýho dvojitě zpruženýho PVC a ultralajt konstrukci.Jenom se mi v nich trochu pařej hnáty, ale kdybych si přikoupil ještě SONY fusekle, bylo by to všechno fajn.

Byl jsem na vrcholu blaha, když jsem před babama, co šly ze školy, klidně vletěl až po krk do bahna a potom pozoroval jejich přiblblý ksichty, když začaly bakterie pracovat. A když na mě civěly jak Fox Mulder na trambus, řek jsem prostě: "Co čumíte, krávy? To ste ještě nikdy neviděly bifidogenní trikot?"



Den utek jako voda. Máma se u večeře tvářila nějak kysele , fotr se jako dycky nalejval pivem a cpal brambůrkama. Špagety s kečupem nikdy nepatřily do mýho ŽER - TOP - TEN, tak jsem si je jaokoby zchodil do klína a nechal bi - tr ať ukáže co umí. Všechno bylo fajn, dokud si toho ta kráva nevšimla a nesjela mě jako pokaždý a že prej jsem prase a kdo to má pořád prát. Tak jsem jí ukázal jak je ten hadr běloučkej, nechal jí tam stát s čelistma dole a vodkráčel do hajan. Prostě paráda.

Ráno jsem se pořádně vohák, navlík svůj bi-tr a vyrazil na rampu. Bylo dost hnusný vedro, tak jsem nechal nátělníček doma.

Jedna rampa byla volná, tak jsem hned nastartoval. Hodil jsem čtyři "šmejkáče", jak se tomu v naší hantýrce říká, málem si jako dycky narazil pánev a tak, když na vedlejší rampu nastoupil Kulatej Bill, jak mu místní říkaj. Je to jinak hroznej vejtaha a kretén, ale jako jedinej v širokým dalekým okolí dokáže udělat trojitý sendvičový salto s půlotočkou a to všechno se zapáleným cigárem v koutku huby. Fakt machr. Tak jsem se rozhod, že mu ukážu svoji sestavu, který říkám "Frý Miki". Fakt dost rychlá věc se spoustou dost dobrejch gagů, no dyk sem to sám vymejšlel.

Přísahám bohu, že toho dne jsem jel jak ďábel. Esko jsem zvlád jako nikdy předtím a přehoz, nad tím tleskali i důchodci v nejbližším baráku, přestože mě dost nenáviděj, protože jim po jedenáctý občas chodívám hrát na zvonky.

Jenže, jak už jsem řek, bylo dost horko a sestava Frý Miki je dost náročná, a tak jsem se zpotil.

Najednou cejtim, jak mi pot teče po zádech a po hrudníku, jak se mi to mokrý SONY lepí na kůži na břiše a jak mi vlhce pleská po žebrech. A najednou to v těch místech začalo nějak podivně svědět. Nevěnoval jsem tomu pozornost a dokončil dvojitého Poláka, když se svědění změnilo v pálení. Nabral jsem rychlost, jak jsem sjížděl po oblouku, a ještě jsem spatřil obličej Kulatýho Billa, jak se diví, a pak jsem ucítil sražený mlíko a pravou a nefalšovanou bolest, jako by mě něco žralo.

"Co je ti, hovado?" volal Billy a nějaký dítě volalo: "Hele, tati, co to má ten kluk na zádech? A proč tak křičí?"

Pochopil jsem. Bi-tr likvidoval pot a při té příležitosti se pustil i do kůže, pokračoval masem a dobýval se ke kostem, kalcium je přece také špína. Slyšel jsem, jak tkáně praskají, cítil jejich pach. Kecnul jsem doprostřed U - rampy a ono to zaznělo, jako když pleskne o zem mokrej hadr. V podstatě jsem byl mokrej hadr, jenže ne díky vodě, ale díky krvi, která ze mě prýštila.

Tak jsem tam hnusně zdechnul.

Stačí vám to?

FÁÁÁJN!



Když člověk napíše úplnou hovadinu, může ji ještě zachránit tím, že ji nazve undergroundem nebo punkem. Takže jistě chápete, na co narážím.
Tohle je punkunderground!

Sý jů nekst tajm!