Červenec 2014

Jak dlouho bude trvat zebra?

9. července 2014 v 22:16 | Štaja |  Básně - texty
Hola hola!
Minulý rok jsem se poněkolikáté zúčastnil soutěže O zlatou zebru. Vypsané téma znělo "Třinácté znamení zvěrokruhu". Společně s mojí ženuškou jsme nakonec vymysleli téma.
Povídka skončila na třetím místě.
A já Vám ji těď házím do placu!


Jak dlouho bude trvat zebra?
"Takže jsem se rozhodl, že tě pozvu na příjemnou večeři."
"To nevím, jestli děláš dobře. Jsem dost vybíravá."
Ticho.
Usmál se. Jasně, že jsi vybíravá. Já mám ale dost peněz na účtě. "Abych pravdu řekl, znám jeden podnik, kde ti udělají, co tě napadne."
"Opravdu?"
"Za to se ti mohu zaručit vlastním životem, drahá."
"Nepřeháníš?"
Zaváhal.
"Nepřeháním."
-
Někdo jim otevřel dveře taxíku a někdo jiný jim zdvořile ukázal ke dveřím. Další člověk se zdvořile uklonil a otevřel jim skleněné dveře. Černoušek zdvořile pozdravil a oznámil jim, že oblíbený stůl je jako obvykle připraven, načež je zdvořile přivítal Žánpól, obtloustlý, stále žoviálně vypadající a pořád stejně ráčkující, který je dovedl k tomu nejlepšímu stolu.
"To je Žánpól," řekl on. "Majitel tohohle podniku. Postará se o nás."
"Rrrruku líbám, madam," řekl Žánpól a odsunul dámě židli, aby ji mohl usadit. Kdosi mu podal do ruky jídelní lístky.
"Ó, tady jsou všichni tak zdvořilí!" ušklíbla se ona.
"Ne, ne, ne. Jídelní lístek dnes nebude potřeba," zarazil Žánpóla v jeho počínání. "Slečna má již jistě jasnou představu o tom, co budeme dnes večeřet."
"Ó! Oprrravdu?" zavlnil se Žánpól. "Čím mohu tedy posloužit?"
"Pro začátek bychom poprosili o džbán vody, o lahev vašeho nejlepšího šampaňského a… Na co že jsi to měla chuť, má drahá?"
Drahá se zamyslela.
"Nuže, jen se s tím dlouho netrap," řekl poněkud nedočkavě. "Ven s tím!"
"Možná to bude znít trochu divně…"
"Vyklop to," zašeptal a lišácky mrkl levým okem.
"Dobrá," řekla velmi tiše a podívala se panu majiteli do očí. "Dala bych si řízek z mladé zebry, s pomerančovou omáčkou, bramborovou kaší…"
"…Takže žízek ze zebrrry… s brrramborrrovou kaší…" Žánpól si cosi zapsal na účtenku.
"…A okurkovým salátem."
Ticho.
"Abych prrravdu řekl, možná bych doporrručoval spíše avokádový dip…"
"Ale já…"
"Chápu, jistě nemáte avokádo rrráda, pokusíme se tedy sehnat okurrrkový salát, jen bych si vás dovolil upozorrrnit, že zebrrru momentálně nemáme na sorrrtimentu a prrroto bude trrrvat trrrochu déle, než ji seženeme…"
"Já si dám to samé", řekl on, "a ten okurkový salát mi můžete připravit dvojitý."
Žánpólovi se na čele zaleskly krůpěje potu.
"Mohu nabídnout nějaký pšedkrm nebo polévku?"
Na stole mezi tím přistál džbán s vodou a sklenky na šampaňské.
"Ne," řekl a zabodl se pohledem do jejích očí. "Přišli jsme na zebru."
Žánpól jako by se měl k odchodu, náhle však zaváhal.
"Odpusťte, jen jsem chtěl…"
"Co?"
Žánpól se zhluboka nadechl. "Víte, jsem majitelem tohoto podniku, ale v mé hrrrudi stále tepe srrrdce pouhého číšníka… Jakožto majitel se velice omlouvám, ale sehnat zebrrru by mohlo trrrvat dlouho. Dost možná i velice dlouho… Vlastně bych vám rrrád nabídl nějakou jinou varrriantu…"
Otočila hlavu. "Jak dlouho bude trvat zebra?"
Ticho.
"Může to trrrvat celé rrroky, neboť zebží maso se k nám běžně nedováží. Musíme opatžit na konzulátu licenci, sehnat lovce…"
Podíval se jí do očí. "Počkáme si."
"No jistě," řekla. Ozvalo se puknutí otevíraného šampaňského. "Když vám to bude tak dlouho trvat, možná si napřed dopřejeme silný vývar, že, drahý?"
"To není špatný nápad," řekl. "Přineste nám dva čisté silné křepelčí vývary, Žánpóle. Počkáme. Přišli jsme přece na zebru, že?" Usmál se.
-
Pojídali paštiku z kachních jater a dopíjeli devětašedesátou lahev šampaňského.
"Pořád jsi si jistý, že jsou v tomhle podniku schopni mi uvařit, co mi na očích uvidí?" řekla.
Podrbal se ve vousech.
Zamával rukou.
"Pane vrchní! Jak jste na tom vlastně s tou zebrou?"
"Prrrávě prrrobíhá soudní žízení, kdy se pokoušíme sehnat povolení k odstželu chrrráněného tvorrra. Mohu vám pžinést ještě džbán vody?"
"Aha. Netušil jsem, že jsou zebry chráněné."
"Ty šťavnatější ano."
"Aha."
Kolem proběhl nějaký člověk a vyfotil si je.
"Je pravda, že ses narodila tak jako já ve znamení ryb?"
"Bohužel ano."
13. znamení.jpg
-
Šampaňské už jim nechutnalo. Pili jen vodu.
Ona hodně sešla a zešedivěla a ruka, kterou si rozevírala slávky na bílém víně, se jí třásla.
"Myslíš, že už to bude?" řekla.
"Proces se podle všeho chýlí ke konci," řekl třaslavým hlasem. "Tak snad už ji konečně zastřelí."
"Už jsou nás plné noviny, viď? Kdo je ten mladý chlapec?"
"Syn majitele. Sánžív. Nevzpomínáš si? Žánpól se s námi loučil a odjel dožít na Malorku."
"To byl ten, co ráčkoval?"
"To byl on."
"Bude mi chybět. Ale tenhle už neráčkuje, viď?"
"Tenhle si jenom šlape na jazyk. Asi takhle: "Mohu vám, pjosím, nabídnout ještě tjochu jizlinku?"
"Jojo. Už si vzpomínám… Poslyš, nechceš mi konečně vybalit, proč jsi mě sem pozval?"
"Však už to jistě brzy bude."
"Prý je tam teď nějaká revoluce."
"Těch už bylo…"
Opět ho oslnil blesk fotoaparátu nějakého paparazziho.
-
"Ještě jednou se omlouvám, že to vše tjvá tak dlouho, povolení a papíjy už máme zažízené, nicméně se nyní potýkáme s jiným pjoblémem…"
"S jakým?" řekl.
"Samotný lov bude nyní velmi nájočný, neboť za ta léta zůstalo ve volné pšíjodě jen pjamálo nepšestájlých kusů. Naši janžeži je ale jistě najdou, buďte bez obav," uklonil se Sánžív.
"Co si dáme teď?"
"Poprosila bych aspirin," řekla stařena.
Na stálou přítomnost televizních štábů a blýskání fotoaparátů už nereagovali.
"Přemýšlela jsi nad tím krioboxem? Začínám mít obavy, abychom se toho řízku dožili."
"Není to trochu morbidní?"
"Zaručil jsem se ti vlastním životem, že tu dostaneš, co tě napadne."
Zaváhala.
"Ale předtím si dáme ještě trochu toho hráškového krému se svatojakubskými mušlemi, co ty na to?"
"Souhlas."
"Takže si píši: Dvakját hjáškový krém se svatojakubskými mušlemi…"
-
Livrejovaný černoch jí nabídl ruku a pomohl do lůžka. Další dva poskoci poté zaklopili skleněné víko.
Dáma má přednost.
On sám pomoc odmítl. Ačkoli záhy zjistil, že ji zřejmě odmítat neměl. Spadl do krioboxu jako pytel mouky.
"Pšeji vám pšíjemný kjijospánek," řekl Sánžív.
"Počkejte, ještě než to zavřete, prozraďte mi… Za jak dlouho tedy bude ta zebra?"
"Momentálně vám nejsem schopen sdělit konkrétní datum, ale jistě to bude bjzy."
Ve smršti blesků fotoaparátů zřízenci zabouchli víko a s procesem šetrného podchlazování organismu svět pomalu zmizel.
-
Na počátku byla bolest.
Existovat znamenalo bolet.
Poté přišla nevolnost.
Následovalo bezvědomí.
A potom šok.
Seděl na židli.
Ona seděla naproti němu.
Pokoušel se dát dohromady myšlenky, ale nedařilo se mu to.
Otočil se.
Restaurace vypadala pořád stejně, ale tam, kam oko jen špatně dohlédlo, detaily mizely a rozplývaly se.
Celá restaurace byla skryta jakýmsi pomyslným poklopem.
"Drahá?"
"Drahý?"
"Nevím, co se děje, ale řekl bych, že naše večeře bude konečně hotova."
A to už stála u stolu podivná rtuťovitá postava, budící iluzi majitele restaurace s motýlkem na krku, oblečeného ve fraku. "Madam, Mesijé." uklonil se, "Dovolte, abych se vám představil. Jsem váš nový obsluhující Žánpijér. Rád bych vás informoval, že vaše večeře je připravena k podávání."
"Jak dlouho to trvalo?"
"Dva tisíce sedm set dvacet šest let, dvanáct měsíců, čtrnáct dní a nějaké drobné k tomu."
"Panečku, tomu už říkám doba," ušklíbl se on. "Ale musím říci, že se po těch letech cítím jako znovuzrozený!"
"Nojo. Vypadáš nějak mladší než posledně," řekla.
"Dovolím si podotknout, že v podstatě znovuzrození jste," řekl Žánpijér.
"Všiml sis, že tenhle konečně nemá vadu řeči?" zašeptala.
"Vaše krioboxy byly po několika zásadních globálních přírodních katastrofách zničeny a vy jste se zkazili. Díky bohu moji dobří předci zavčasu izolovali vaše kmenové buňky a tak jsme vás po těch letech mohli vypěstovat v živném roztoku. Pokud se neurazíte, váš zebří stejk jsme z ekonomických důvodů vypěstovali na stejné houbě, ale ujišťuji vás, že s vaší DNA nemá pranic společného, tedy nebudete jíst sami sebe."
"Gastronomie udělala za těch pár let krok zcela nečekaným směrem," řekl.
"A mimochodem… Co se týče mojí osoby, vadu řeči mít prostě nemohu. Jsem Gastrobot."
"Aha," řekl. "Takže kdy jsme se tedy narodili?"
"Podle vašeho způsobu počítání je dnes 26. 13. 4739."
"Dvacátého šestého třinácté?" podivil se.
"Poměry v galaxii se poněkud změnily a přibyl třináctý měsíc. Zemská osa lehce změnila polohu a pohyb Země jako takové dostál jistých změn, kterými vás nechci příliš zatěžovat. Všechno teď funguje trochu jinak, abyste rozuměli."
"Takže… Předtím jsme byli oba narozeni ve znamení ryb. A v jakém znamení zvěrokruhu jsme narozeni teď?" podivila se ona.
"Přece ve znamení číšníka," podivil se Gastrobot.
Chytil se za hlavu. "Možná už byste měl donést tu zebru."
"Ale zajisté."
-
A bylo to tady. Zebří řízek, okurkový salát, pomerančová omáčka a bramborová kaše z dob, které dávno zmizely v propadlišti dějin.
"A teď, než ochutnáš, ti mohu konečně sdělit, proč jsem tě sem pozval," řekl tajemně.
"Tak povídej. Už mám opravdu hlad."
Začal šmátrat po kapsách, ale nemohl nic nalézt. "Prsten už se zřejmě rozpadl a kytky tu taky nejsou, tak promiň…" Ještě jednou prošmátral kapsy obleku, ale opět nic nenašel. "Chtěl bych si tě vzít."
Usmála se. "Proč ne. Po těch letech už se docela známe. A kde bude svatba?"
Zamyslel se.
"No přece… Kdekoli tě napadne."
"Jsi si opravdu jistý tím, co říkáš?"
Usmál se. "Naprosto."
Zakrojila do řízku a ochutnala.

Zebra byla toho večera opravdu příjemně šťavnatá.

Okatá chobotnice

8. července 2014 v 11:14 | Štaja |  comix
Hola hola.
Přikládám pohlednici, kterou právě posílám synkovi na plavecký tábor.
Snad se mi tam neutopí.

Opatrujte se!